ROZHOVOR: Klukem zůstat! Tak to beru!

O letním jubilantu panu Tomanovi jsem psal už 24. června (Abc Toman zahájí devátou dekádu), nicméně snad půjde udělit slovo i přímo jemu. Navzdory osmi křížkům na hřbetě je to totiž stále až neskutečně kreativní chlapík a nikoli sice tak kreativní jako – třeba – Aston, ale opravdu hodně, což si správně uvědomil i nový (od 1. srpna) a zřejmě zapálený(?)šéfredaktor „Ábíčka" Pavel Šafr, který svého času "zvedal" už Lidové noviny a vede Reflex. Nabídl Tomanovi post odborného poradce.

Nejen to. Někdejší a celoživotní šéfredaktor Abc bude pro už legendární časopis, který nezanikl, vytvářet i remake svého komiksu Kruan a Pozemšťané, a to s výtečným kreslířem Michalem Kociánem, jenž již pro Vlastu Tomana kreslil i seriál Strážci času IKS – pro Evropskou unii.

Současně se začala znovu hýbat i realizace hraného televizního seriálu o Kruanovi a Toman pro Abc navrhuje tzv. Kruan(o)mánii, což má být soubor čtení, soutěží, papírových modelů, her i příloh o natáčení, kde budou čtenáři moci navrhovat, kdo (by) měl hrát koho z komiksových hrdinů, a kde se najdou i rozhovory s tvůrci. Zkrátka splašit kluky a holky, ale i dospěláky, aby se k ábíčku přimkli a vrátili, charakterizuje situaci Toman sám.

A jeho osmdesátiny? Přežil se svou paní Pavlou v Mariánských Lázních - a přivezl si odtamtud i dnu v palci pravé nohy a já se ho ještě navrch zeptal, zda mu mohu říkat i přezdívkou, tj. Hadži...

Říkají mi tak jiní a už dlouho, především přátelé, tak samozřejmě můžeš.

Ale připomněl bys, jak přezdívka vznikla?

V naší klukovské partě v Plzni jsem uměl na jedno nadechnutí odříkat dlouhé jméno Kara Ben Nemsiho arabského přítele Hadži Halefa z románů Karla Maye. I když jsem tehdy neměl třináct vousů jako on a byl jsem naopak vyšší postavy než Hadži.

V tvé poslední knížce, pravda, se najdou i prastaré povídky a celek vlastně pokrývá padesát roků, i tak či právě proto mi ale připadá značně reprezentativní. Tys ovšem říkal, že už se ti nepíše tak lehko jako dřív...?

Samozřejmě. Více vím, více znám, více se zamýšlím nad tím, co a jak napsat. A také proč…

Myslím, že máš přímočarý, průzračný styl, který neocení snobi, ale ocení ho děti, dospělí s dětskou duší, scifisté, trempíři, skauti... Uvažoval jsi někdy nějak úporně o svém stylu?

Vidíš, zaskočil´s mne! Vlastně ne… Asi jej mám nějak vrozený. Vždycky jsem hodně mluvil, a zrovna tak zřejmě píšu. Už ve škole jsem prý měl dobré slohové práce.

V poslední knize Třetí výprava je i příběh odvyprávěný prostřednictvím dvou forem. Mohl bys to čtenářům Bobří stopy přiblížit?

Jde o povídku Třetí výprava, která knize dala název. Původně jsem ji napsal jen jako dialog novináře a pacienta, tedy něco jako texty do bublin komiksu. Redakce Pevnosti však raději chtěla normální prózu, tak jsem dialogy doplnil. Ale záměrně jsem obě verze dal do knihy a budu rád, když se od čtenářů dozvím, co se jim líbilo nebo četlo lépe.

Jak pomáhá komiksová praxe autoru próz a naopak, jak ho může brzdit?

Vidíš! Možná, že tady je odpověď na otázku o mém stylu. Ve scénáři pro komiks musím kreslíři co nejlépe popsat prostředí a děj, který bude na komiksovém políčku-obrázku. A současně musím vložit hrdinům do bublin jejich mluvu. Někdy velmi úspornou! Obé potřebuje velkou představivost. Asi se to projevuje i v mé próze.

Trochu máš problém s uplatněním posledních částí svých Strážců, respektive jejich scifoidní generace budoucnosti. Co s tím? Možná i tady bys mohl vyslovit výzvu!

Málokdo asi ví, že na rozdíl od Jaroslava Foglara, jehož chlapci z Rychlých šípů zůstali věkově stálé stejně mladí, já vytvořil tři generace svých Strážců. Ti první, to byli kluci z pionýrského klubu Strážci v šedesátých a sedmdesátých letech. Druhou generací jsou Strážci z Bílých domů, kteří patří do naší současnosti. (Vyšli jen ve Velké knize komiksů ABC 4 – 2003). A pak je tu generace třetí, už z budoucnosti – z roku 2101. Říkají si Strážci času IKS (= Institut kosmického sledování). Tvoří je jedenáct epizod se sto padesáti stranami. Jsou tedy mým třetím největším komiksem. Tihle Strážci už cestují na stroji času a dostávají se tak do současnosti i dávné minulosti států Evropské unie. Přitom prožijí mnoho různých příhod.

Strážci času IKS původně vycházeli v sešitech Ahoj, Evropo, které vydávalo v letech 2000-2003 o.s Pionýr. Byly to neprodejné tisky v malém nákladu a já si myslím, že by měly co říci i dnešním klukům a děvčatům, kdyby si je mohli koupit v souborném vydání.

Komiks má mnoho společného s filmem a televizí a my teď nezakřikněme chystaný sci-fi seriál o Žluté planetě. Přesto... Připomněl bys, jak se na něm podílíš a co stálo v cestě za úskalí?

Moje šestidílná komiksová série, která bývá někdy uváděna s názvem Pod paprsky Zářícího, a zkráceně Kruan – podle hlavního hrdiny – se opravdu zřejmě dočká zpracování v televizním seriálu o dvaceti šesti dílech. Společnost Endorfilm Jiřího Konečného a režisér Tomáš Krejčí v závěru loňského roku podepsali smlouvu s Českou televizí Ostrava o realizaci tohoto záměru. Teď se pracuje na scénářích, pokračují další přípravy a dá se říci, že já už své udělal tím, že jsem napsal komiks, který si zamilovalo několik generací.

Ten komiks vycházel v Abc. Co tvojí tamní kolegové?

Báječní parťáci, skoro všichni! To by ale bylo na samostatný rozhovor.

Známa je tvá spolupráce s Foglarem a váš vztah. Jsi jedním z nejvýznamnějších jeho pokračovatelů. Jakou bys tady vyslovil chválu, ale třeba i kritiku?

Na tuhle otázku jsem odpovídal už vícekrát. Byl to vztah poněkud komplikovaný. Do své knihy Můj život s ABC – ábíčkem (Nakladatelství Ostrov, Praha 2005) jsem dal k části věnované mně a Foglarovi moto: Dobrý žák svého učitele nikdy jen nenapodobuje, ale dovádí to, co se naučil, dál. A tohle on vlastně nepochopil. Nepochopil náš časopis, naše kluby, naše akce a soutěže… I když jsem mu tenkrát „pomohl na světlo“ a umožnil publikovat ABC. Zato mně naopak potěšilo, když mi bývalí čtenáři, už dospěláci, párkrát řekli: Vy a ábíčko jste pro nás byli jako kdysi Foglar s Mladým hlasatelem pro naše rodiče. Řekl bych, že Foglar dokázal mnoho, i za cenu osobních obětí, ale za dobu jeho života se vývoj posunul ne o jednu, ale o několik spirál výše. Zatímco i jeho „dvojkaři“ dospívali, on zůstával ve svém vysněném světě.

Přemýšlíš někdy, kdo bude pokračovat – anebo snad už pokračuje – ve tvé práci? A teď ani tak nemám na mysli oblast sci-fi, ale právě svět příběhů pro kluky a děvčata.

O tom občas nejen přemýšlím, ale i debatuji s lidmi, které tohle téma zajímá. Děti jsou ve své podstatě stále stejné. Žádné se nenarodí s tím, že hned umí chodit a mluvit… Mění se jen prostředí, do kterého přicházejí a vlivy přicházející s vývojem. Bohužel žijeme v konzumní společnosti a lidé jsou záměrně vedeni k tomu, aby se starali každý jen o sebe. Obdivuji proto jak skauty, tak pionýry i další sdružení, že se snaží vést děti jiným, lidštějším směrem. A že existují lidé, kteří se dětem věnují, když už to leckdy nedělají jejich vlastní rodiče.

Snad se tedy najdou nejen spisovatelé, ale hlavně filmoví, televizní a jiní mediální tvůrci, kteří najdou cesty a formy, jak děti zaujmout. Občas se takové příběhy přece jen objevují v televizích a filmech. Horší už je to s knížkami. Vždyť víš: Děti nerady čtou!

Jako velký fanda dobrodružné literatury bych se rád zeptal i na některé tvé velké zahraniční inspirátory: Burroughse, Doyla, Maye... A je tady ovšem i náš Troska a...

No, a přece Jules Verne! S tím jsem začínal. A pak už by jich bylo moc. Jako kluk jsem dokázal zhltat knížku za den – i pod lavicí ve škole.

A dnes?

Mám dost velkou knihovnu a jsou tam vlastně jen knihy, které jsem přečetl.

Děkuji za rozhovor.

(Převzato z časopisu Bobří stopou vydávaného Sdružením přátel Jaroslava Foglara. Doplněno.)