FILM: Hanebný pancharti
Auf wiedersehen, Šošana!
Zvolání esesmana Landy za šťastně unikající Židovkou. (Nebo snad Indiánkou?)
*
Pane Hitchcocku, v knize, kterou o vás napsali Claude Chabrol a Eric Rohmer, ti dva upozorňují u vašeho filmu Tajný agent (1936) na něco nového ve vašem díle. Na něco, co se u vás pak už objevuje neustále.
"A co je to?"
Znázorňování zlosyna jako někoho velmi milého, uhlazeného, dobře vychovaného a laskavého.
Francois Truffaut: Rozhovory
1.
Co to přišlo do našich kin letos 27. srpna? Předznamenal to možná a vzdáleně už fiktivní trailer na (rovněž fiktivní) film o zrůdných nacistických 
mučitelích. Tento trailer najdeme v Tarantinově zabijáckém snímku Grindhouse (2007) a ctný Nikolas Cage tu v roli "zrádného" doktora Fu-Manchu vyvíjí neskutečný, hrozivý řev... Ano, předznamenání to snad bylo, nutno ale rovnou rychle doplnit, že takto hluboko Tarantino v Hanebných panchartech (2009) přece jenom neklesl..!
2.
Žánrově jsou vlastně černou komedií, i když hned první "kapitola" (z pěti) natočená v podstatě stylem Sergia Leoneho (1929-89) nás věru dost vzdálí uvědomení si této komediálnosti, anžto je to sekvence vážná. Tedy když si odmyslíme právě její překvapivé inscenování v tradici westernu, a to i včetně toho nezničitelného pařezu z legendárního Shanea (1953).
Tuto startovní sekvenci, nečekejte to, už v Tarantinově filmu nic nepřekoná, což se může samozřejmě jevit i jako handicap, ale třeba mně osobně to nevadí. A diskutabilní asociace mezi vyvražďováním Indiánů a Židů? Z té sekvence je každopádně více než zřejmá, ale dál...
Dojde na bžundu. Na dost bžundy, i když často spíš sofistikované (tedy s výjimkou hlášek Brada Pitta). A ta bžunda, proč by měla vadit? Smát se = lépe vidět, ne? Taky v tomhle smyslu zůstane za Tarantinem díra i třeba zapomenutí hodná německá komedie Můj vůdce. Skutečně skutečná skutečnost o Adolfu Hitlerovi (2007). Ne, ta se nepovedla a s Pancharty má společné právě jen utahování si z "Ády".
A pravda, třeba Tomáš Paulíček na ČSFT přirovnává finální masakr Panchartů (který se odehraje v přeplněném biografu) ke Dvěma minutám nenávisti z Orwellova 1984, já ale mám za to, že to nesedí. Tarantinovo vraždění není nenávist z Orwella. Je estétské a komedií stále napůl prolnuté. "A ještě si střelíme do toho Hitlera jednou," charakterizoval bych to.
A požár? "Vystřílení" kina? Pomsta? Vše za studena. To vše spíš má charakter chladného úderu až ze záhrobí a ostatně i hlava (už mrtvé!) mstitelky shlíží oběti (tj. politickou garnituru Třetí říše) přímo z planoucího, byť černobílého plátna. A právě tento sinavý obličej se pak snad i skutečně zhmotní. pak na místě toho plátna. Ano, i krajně symbolická scéna...
3.
Co je to ale platné, když jsou Pancharti jako celek tak artistní. Ne snad?
Štěstí, že tu artistnost tolik es přebíjí. Scénář je promyšlen do posledního šroubku, puntíku a skalpu. Mistrně ignoruje divácká očekávání. Daří se. Nicméně intelektuální pasáže na téma filmová kritika či geniální režisér Georg Wilhelm Pabst (1885-1967) jsou za hranicí únosnosti, řekl bych. Ale což, nemá cenu se tady hádat, co ještě je pro koho nuda a co není. Tarantinova záliba v (neúměrném?) protahování scén se totiž naštěstí přečasto pojí s příjemným protahováním napětí a právě napětí je, jak víme už Hitchcocka, vždycky lepší než pouhé lekačky a překvapení.
Zkusme se však teď na chvíli na Neviditelném psu podívat na tento film trochu i jako na politikum a chci rovnou říct, že ho vnímám nejen jako proněmecký, nýbrž a bohužel i jako do jisté míry pronacistický.
Jasně! Rozstřílen je brutálně sám Adolf a přímo před našima očima "vstřebá" minimálně dva plné zásobníky. Podle všeho jsou zmasakrováni i Goering, Goebbels a dokonce sama "hnědá eminence" Třetí říše, legendární Martin Borman. Podle mnohých žil přitom ještě dlouho po válce (i když testy DNA promluvily jinak). Ti všichni tedy krutě zařvou a o Heydrichovi se zde taky mluví, dobrá a to je jistě všechno hezké, ale samozřejmě to nestačí... Ne a ne a ne!
4.
Hanební pancharti jsou (tedy) krapet western a trochu komedie, ale současně i snímek ze škatulky s těžce alternativní historií. Zvláštní? Určitě. A jen málo filmových tvůrců si dosud dovolilo ukončit druhou světovou válku už rokem 1944 - a takovým masakrem. Vlastně ještě žádný. Tentokrát se (tedy) stalo a teče krev proudem po schodech, brodíme se jí jako v Muži z Acapulca, nicméně žádné Orwellovy minuty nenávisti nevnímám. Ano, jak je už u Tarantina zvykem, z plátna čiší pocit extrémně násilných scén, jenže film - po dekonstrukci - ani zdaleka tak násilný není, což nejlépe dokládá způsob, kterým v něm sledujeme úvodní likvidaci ukrytých židů. Je čistý, možná až uboze.
Brzy nato, uznávám, následuje sice explicitní scéna ubití "nácka" muže baseballovou pálkou, jenže u toho taky v podstatě už zůstane. Až dokonce.
5.
Vraťme se ale aspoň na skok k onomu politickému vyznění.
"Proněmeckost" samozřejmě plyne z toho, že ve Francii operuje za války partička s onou pálkou - a nejen pálkou. Ta partička programově likviduje nepřátelské vojáky a odebírá jim skalpy, přičemž kamera neuhne. To se děje, ale jediný před námi umlácený Němčour (trochu mi připomínal herce Husáka) je zobrazen jako krajně statečný chlap! Ani tváří v tvář děsivé smrti pálkou z rukou psychopata nevyzvoní nic o pozicích. V amerických řadách tu nic takového nenajdeme a nelze se vymlouvat jenom na to, že "to už přece víme odjinud" a že jsme to už viděli mnohokrát, tak jako i holocaust.
6.
Dobrá. O co víc ale tento film straní německým "bojovníkům", o to víc zesměšňuje papaláše, konkrétně pány Hitlera a Goebbelse, i když, pravda, Josef Goebbels je vylíčen až nečekaně chlapsky - a dokonce s prostřihem na nemanželský sex!
I navzdory těmto karikaturám pseudoelit "tam nahoře", které se mohou uchechtat při shlížení stupidního filmu o hrdinném ostřelovači, vyznívá ale film do jisté míry i protižidovsky (a to i navzdory místu svého vzniku).
Je to snad jen pocit? Ne. A dobrým důkazem se mi zdá již úvodní "přednáška" srovnávající potkany a veverky.
Podobné přirovnání se zdá možná trefné a možná ne. Ve skutečnosti je krajně zavádějící. Veverky nezabíjíme, říká se tu, i když přenášejí nemoci, ale potkani taky přenášející choroby, a ty bez milosti likvidujeme. Proč?
Jsou nám nepříjemní a navíc jich je víc než veverek. Pravda, tuto banální myšlenku vyslovuje ve filmu esesman, to však nic nemění na tom, že krysami míní Židy s velkým Ž a že sám je vylíčen.... Jak je vlastně SS obrst Waltz vylíčen?
7.
Rozhodně jako nejzajímavější, ba hlavní figura filmu.
I on je sice v rámci černé komedie jaksi nadsazen, při bližším ohledání však v něm prostě identifikujeme Sherlocka Holmese, a to skoro se vším všudy. Ano, taky třeba v Chabonově (tenkém) románu Konečné řešení se Sherlock, byť nejmenován, objeví a zaplete do druhé světové..., nicméně Quentin Tarantino ho ještě zdařileji přenesl sem. Do sčetlého plukovníka Landy. Do muže vyzbrojeného okouzlující dýmkou "typu Sherlock Holmes" - a puk-puk-puk.
Jistě. Film toho pak chce a musí říct ještě mnoho, takže od postavy celý čas odvádí pozornost, jenže ona se vrací a překvapí o to víc, že Landa ve finále všechny přechytračí.
Dělá to ovšem už dost i během filmu a jeho až neskutečné deptání podezřelých je prostě převzato z Columba, ne snad? K dokonalosti tu už chybí jen opakovat známý poručíkův bonmot, který však, jak vzpomínáme, byl už titulkem a mottem v jiném Tarantinově filmu. "Nu, není to zvláštní.., jak se to někdy semele?-?-?!!!"
8.
Landova prohnanost a chladnokrevnost (vycvičený a vyškolený esesák) je dobře charakterizována i scénou, kde - trochu překvapivě - na chvíli přece ztrácí sebeovládání a takřka hystericky se rozesměje, až musí poodejít od společnosti.
Čemu se tak řehtá? Naivitě lži. Soupeři. Naivitě lži německé herečky, ale vlastně agentky.
Tu hraje krásně krásná Diana Krugerová, ta je už za chvíli Landou i uškrcena. Ale tento jeho čin je jako jediný výkřik v korektnosti a nikoli korektnosti cosi zastírající, jak se domnívá hodně diváků, protože to si jenom plni určitých očekávání a klišé představujeme. Tisíckrát to tak přece už bylo! Vkládáme do postavy předem, co neobsahuje, a ani nás nenapadne, že je skutečně Sherlockem Holmesem, protože nosí uniformu a má rakušácký původ... Jen proto.
Landa ale Holmes je. A muž intelektu - zvyklý na podvodníky, Ti by ale, vážení, měli dosahovat aspoň jisté úrovně, takže když Landa slyší od herečky-agentky vysvětlení, kde přišla k úrazu a sádře na nožce, nevydrží.
9.
Jestliže záchvat hysterického smíchu charakterizuje i jeho inteligenci, jeho směřování zase charakterizuje jiný problém: s nálepkou na identitě. Na Landově nálepce se ocitlo: Lovec Židů. A Landa - zpočátku – nic nerozebírá. Nechce se mu, nemá čas a jen vyjadřuje údiv nad tím, že Heydrichovi od Čechů vadilo (či vadí? Už nevím), že mu říkají kat. Přece JE kat, ne?
Později však Landa připomíná, že si přece přezdívky nevybíráme sami a že to platí i pro bandu "panchartů". I oni dostali od nácků přezdívky, které je pak udivily. A ostatně, dodejme, ani Quenrin Tarantino si nevybral svou přezdívku magor a maniak z videopůjčovny a možná chtěl právě i touto scénou něco v tomto směru naznačit. A Lovec Židů? "To se až nabalilo."
On je totiž prý prostě lovec lidí, jakýchkoli. A po válce by tedy mohl zrovna tak fungovat u Američanů, dejme tomu. A možná bude. Kdo ví. Nu, a že chce v USA bydlet právě v Nantucketu, odkud pocházel i Poeův Arthur Gordon Pym, a pije bílé mléko, je skutečně asi jenom božská náhoda, nicméně postavu s vlastnostmi Sherlocka Holmese, tedy Francouze Dupina, vymyslel už právě Edgar Allan Poe a bílá je symbolem jeho jediného románu.
10.
Plukovník Landa, tento chodící mozek, je přitom postava natolik propracovaná, že se nad ní jako nad jedinou postavou z tohoto Tarantina dá skutečně i trochu hloubat. Fórem pak je, že ten muž sice od začátku filmu působí podobně jako známý psychopatický nácek z filmu Štvanci (1979), který měl na slipech měl háknkrajc a sekal zajatcům prsty do polévky, jenže divákovi průběžně dochází něco víc. Landa je především onen mozek - a Dupin - a Holmes. A snad i trochu Svatý Simon Templar. Dost možná nemá ani žádné rasistické a protižidovské předsudky, což snad připomíná i jeho věta o černochovi, Šošanině milenci...
Zkrátka a dobře, vnímajícímu divákovi se Landova stává postavou v podstatě sympatickou, což právě i koresponduje s mým tvrzením o proněmeckém, ne-li pronacistickém zaměření Tarantinova filmu.
A Hans Landa (alias rakouský herec Christoph Waltz nar. 1956) nad Pancharty skutečně vyčnívá a je čímsi, co v posledním Batmanovi ztvárnil Heath Ledger. Jokerem. Jenže je tu rozdíl. Joker jednoznačně představoval šílenství a zlo. U Landy... bych si to říct netroufl!
Ne. Jeho představitel, mimochodem, hrál až dosud především v televizi, takže ho právem můžeme označit za (další) Tarantinův objev. Šimon Turis na ČSFD ten objev navíc přirovnal tomu, co bratři Coenovi "udělali" pro herce Javiera Bardema. To však už zabíháme jinam. Prostá a zřejmá skutečnost, že své herecké kolegy v Panchartech tak převálcoval, promiňte, přewaltzoval, neplyne ovšem jenom z jeho partu, jak byl napsán Tarantinem, nýbrž i z dispozic tohoto muže, přičemž sám part rafinovaně klame. Nenápadně je totiž psaný proti očekáváním, která diváci vkládají do obdobných postav esesmanů, a Waltz se navíc role zhostil po svém, přičemž tu specifičnost si nejvíc uvědomíme, když si již onu úvodní kapitolu scénáře přečteme v knize (Mladá fronta ji vydala v překladu Petra Zenkla, který připravil i filmové titulky). A co lze konstatovat? Režisér ve filmu rafinovaně využil Waltzovy vrozené tendence chtě nechtě přehrávat.
11.
Landa-Waltz je navíc exponován hned v úvodu a dlouze. Deset zdrcujících minut. Intenzivně. Oproti tomu Brad Pitt, tato chlapská dominant protistrany, hraje v Panchartech jen jednoduchého amerického "maníka" jménem plukovník Aldo "Apač" Raine a všimněme si, že je (i když na to nevypadá) napůl indiánského původu. Podobné prosťáčky hrál Pitt už nejméně dvakrát: ve filmu Po přečtení spalte, ale i v Tarantinem napsané Pravdivé romanci. A Apač žvaní, kasá se, Apač se holedbá a představuje se jako potomek Jima Bridgera! Ano. Je to velitel krajně brutálního komanda, nicméně na "hrubou práci" má lidi. Ujetější.
A tady to, uznávám, Tarantino možná "zachránil", protože ten nejujetější je bývalý esesman.
12.
Hlavní kontroverzi bude v tomto filmu ale vždycky působit spíš konec a poslední vražda.
Ta nemůže neasociovat vraždu na konci klasické Casablancy (1942) a tuto vraždu (a říkejte si tomu zabití, ale slovíčkaření na věci nic nemění) bohužel páchají pancharti a kdo my vysvětlí, že ne opět zbytečně? Kdo? Finále Tarantinova filmu bych po ní interpretoval tak, že všechen "pitomý plebs může zhebnout", ať už bojuje za kohokoli, zatímco aristokratický prohnanec dostane vždy šanci vyváznout. Ne? A že s háknkrajcem na čele? Copak to není pocta? Pravda, v USA poněkud nepraktická, ale...
Označkovali jste nás židovskou hvězdou, my vás označkujeme vaším křížem, razí A RYJE a vrývá Tarantino... až trapně polopaticky.
13.
Jako western je pojat především začátek Panchartů a soundtrack boduje ještě před prvním obrazem. Film je pojat hodně orchestrálně, ale ani taková "dobovost" doprovodu nebrání, aby vedle Elmera Bernsteina či Ennia Morriconeho (motivy z Tenkrát na západě, nicméně Morricone měl původně dělat hudbu k celým Panchartům) nenastoupil i David Bowie. Především a navždycky však samozřejmě zapůsobí užití melodie z Alama.
A scénář? Film je sklouben vlastně jen z nemnoha, ale velice dlouhých scén, jak už je Tarantinovým zvykem, přičemž dialogy jsou na několika místech skutečně až úmorné. Co pozitivum přijměme, že se tu mluví ve skutečných řečech a vedle angličtiny, která má tak podstatnou roli v děsivé úvodní scéně, zní tudíž i němčina, francouzština a italština. Problém to asi nebyl, tím spíš, že Tarantino si prosadil obsazení všech postav herci téhož občanství.
Pokud spočítáme ony dlouhé scény a pořádně si prohlédneme dekorace (Paříž), nezbude nám než konstatovat, že ten film musel vyjít "kurevsky" lacino. A ne? Vždyť se skutečně odehrává pouze v několika interiérech a ještě méně exteriérech. O tohle šetření uctivěji však sledujme, jak vehementně se Quentin zapříčil proti velké porci barev na škále hollywoodských zvyklostí: Tak třeba... Po vzoru Psycha nemilosrdně likviduje i postavy, kterých jsme se už drželi jako hlavních, či skoro hlavních. Dále...
14.
Dost. Do praxe! A nakolik snímku ublížilo krácení, netuším, ale je očividné, že některé prvky motivace panchartů se scvrkly i jenom do kratičkých flashbacků. Skoro nic se ani nedovíme o stopě oprátky na Apačově krku, tedy následku lynčování, který ovšem mocně upomíná na cejchy vykonavatelů spravedlnosti z různých westernů. Tak např. Bledý Jezdec Clint Eastwood měl zacelené průstřely na zádech a přímo "za" srdcem...
15.
V Panchartech jsou i dvě místa, na kterých se aktéři vzájemně povraždí v typicky tarantinovsky patových scénách, přičemž to druhé místo dost připomíná krvavé finále Romea a Julie. Umírá tak sama mstitelka Šošana Dreyfusová a je stylově oblečena rudě – a stejně jako hrdinka Fassbinderova filmu Touha Veroniky Vossové (1982) inspirovaného osudem německé Grety Garbo, tj. herečky Sybille Schmitzové (1909-55), kterou ve Vossové hrála Hilmar Thateová (nar. 1931).
Ale k věci. I vzájemnými "vyvražďovačkami" Tarantino samozřejmě odkazuje sám na sebe, tj. např. na finále Pravdivé romance, nicméně odkazuje i jinými způsoby. Takže se několikrát vrací i hudební motiv z Kill Billa, kde se ostatně také už konala blondýnčina pomsta "za studena". A víte, že to přísloví užil jako motto i zapomenutý francouzský autor Pamětí hraběte d´Artagnana, a to když psal o mylady?!.
Ale opravdu k věci. Kromě sebe Tarantino jako vždy odkazuje i na filmy jiných režisérů, ale i přímo na ty režiséry či různé herce. Tak např. Mélanie Laurentová v roli mstitelky Šošany nosí v Paříži oblek malého Kida ze stejnojmenného Chaplinova filmu - a aby to obecenstvo pochopilo, o tom filmu se před ní i promluví. Má prý "skvělou závěrečnou honičku". Jo? Hned se podívám.
Připomenut je dále francouzský klasik němé éry Max Linder (1883-1925), Chaplina v mnohém kopírující, ale svůj. U nás je (anebo byl) ještě známější než v Americe. A další veličiny? Hanebný pancharti se kupodivu nekoří ani tak Leni Riefenstahlové (1902-2003) jako už zmíněném Pabstovi. A aby kouzlo bylo ještě postmoderně kouzelnější, dočkáme se i zcela brakového doktora Fu-Manchu a dokonce hrdinů literárních, anebo tehdy hlavně literárních, kterými jsou třeba (v Americe opět vcelku neznámý) Vinnetou anebo slavný Svatý Simon Templar od Leslie Charterise (1907-93), o jehož dobrodružstvích si Šošana v okupované Paříži čte v knížce Svatý v New Yorku (1935) a nevědomky tak drží v rukou i cíl úniku svého úhlavního nepřítele Landy!!! A karetní scéna? Vrcholí "odhalením" King Konga.
V seznamu odkazů by šlo pokračovat, ale pozor, souběžně si svět tohoto filmu hraje dál i na historii, takže se setkáme s Churchillem. Pravda, Goering a Borman jen tak projdou: ale zato se nich objeví šipky se jmény.
16.
Podstatnější ale je, že Tarantino cizí filmy i používá (ne, slova vykrádačka bych užil jen nerad), takže třeba dvoření se Šošaně co majitelce kina a hlídání kina pochází z Hitchcockovy Sabotáže (1936) a tím - podivuhodně - až ze sto let starého románu Josepha Conrada Tajný agent (1907), který byl Hitchovi předlohou.
Mimochodem: další verze téhož kvalitního románu, už pod jeho titulem a v režii Christophera Hamptona, vznikla roku 1996, tedy jen dva roky po Pulp Fiction.
Ale dál. Taky stolně konverzační scény tu nejsou jenom " v duchu" německé válečné a předválečné kinematografie, nýbrž dolují ze zcela konkrétních filmů. Vždyť co ještě nebylo? Proč to nepoužít? Nechoval se tak i Shakespeare? A Tucet špinavců (1967)? Ano, stáli samozřejmě vzorem v jedné z prvních řad.
Jako už volnější odkaz oproti tomu chápu střevíčkovou scénu z Popelky (nebo z Restifa de La Bretonne, chcete-li), která důtklivě připomene úvodní pohádkové "bylo nebylo". Následuje ovšem brutální uškrcení majitelky nožky podobající se silně děsivé scéně z Běsnění (1972), tedy z posledního koukatelného Hitchcocka. A mimochodem, roli rdoušené a zardoušené herečky a agentky Bridget Von Hammersmark Tarantino údajně marně nabízel Nastassje Kinské, za kterou kvůli tomu dokonce dojel do Německa. Odmítla, ale nevěřím, že by si s ní poradila lépe než Diana Krugerová... Podobně tomu se v Panchartech nedostalo ani na Isabelle Huppertovou, přičemž její zamýšlený part byl dokonce vystřižen...
17.
Ne všechny zákony, podzákony a polotajné zásady Hollywoodu však Tarantino jen potírá.
Kdeže. Taky u něj bývají likvidovány JEN postavy, které se už nějak provinili nebo "provinili". Tak třeba Šošana. Střelila přece zamilovaného ostřelovače třikrát do zad, ne? To se dělá? A další mimochodem: Skvělá je i scéna, v níž tento nablblý ostřelovač Šošaně čtoucí "Svatého" imponuje víc a víc, to když si za ním Němci přicházejí pro potřesení rukou či podpis...
18.
Jsou Hanebný pancharti samoúčelný film? A jestli ano, jak moc? Nevím. Ale je to dílo chlapíka, který si očividně může dovolit točit skoro cokoli a neztrácí přesto divadelnickou schopnost vést herce. Ani smysl pro timing. Pro dramatické pauzy. Přesto dílo místy působí spíš dojmem materiálu k seriálu a ze 153 minut se 140 prokecá. Je to moc.
Masakr? Ano. "Cool" pojetí? Přesně tak – a palec nahoru. Ale plánovaný majstrštyk, "masterpiece" (poslední větou filmu je: I think this might by my masterpiece!)? Ne. Na to je Quentin moc zakután v cinefilské ulitě. Netratil ještě cit pro míru, ale červený koberec, o kterém se tu hned dvakrát mluví, si za tohle nezaslouží. Quentine! Deset let jsi psal a připravoval tento film, kde se vždycky deset minut mluví a pak deset vteřin vraždí. Ale chybí mu kontakt s realitou.
19.
P. S. A titul filmu? Tarantino název převzal z italské komedie známé u nás jako Ten prokletý obrněný vlak (1977). Je to příběh pětice válečných provinilců, kteří na útěku do Švýcarska přeberou a zvládnou náročnou vojenskou misi. Jeho režisér Enzo G. Castellari (nar. 1938) byl do Panchartů čestně obsazen a... Opět mimochodem, český překlad názvu je jistě lepší než třeba slovenská varianta (Nehanební bastardi) a povedl se, nicméně přesný také není. Samozřejmě ne. V originále přece Tarantino schválně vysekl dvě hrubky. U nás... "Hanebný" je hovorová varianta k "hanební", nic horšího, a výraz panchart... je dokonce správnější než výraz parchant!!!
20.
P. P. S. A kterou vybrat z "testových" otázek, jež budou brzy i "nad" tímto filmečkem pučet? Inu... Kteroupak knihu veršů čte barman s puškou?