Neviditelný pes

FILM: Přizpůsobit se podle Woody Allena

27.5.2009

Stále aktuální paranoik

Nedávno mě někdo osočil, že se pokouším o humor z nedostatku sebeúcty.

Pravdou je podle mého skromného názoru spíš, že legrace někdy pramení z vnitřního vzteku a jindy rovnou z rozčarování nebo deprese. Aniž bych se chtěl s ním srovnávat, vzpomněl jsem přitom chtě nechtě na Woody Allena. Taky v jeho případě jde o humor, ale osobně jsem od něj vtipy nikdy prvoplánově neočekával a nemyslím, že je takové očekávání úplně na místě. Luděk Sobota jednou řekl, že se mu nedokáže smát, ale nedokáže to právě proto, že očekává legraci. Nebo jenom legraci. Ne, Woody Allen určitě není typickým humoristou, i když, pravda, kdo vlastně je typickým humoristou? Holzmann? Jerome Klapka Jerome? Mládek? Tak to vidíme - a jsme v koncích.

Woody nejen podle mého názoru ale žádným "typickým" humoristou nikdy nebyl a jak jde čas, víc a víc i vnímám jeho fóry jen jako vedlejší produkty. Nebo snad jsou hlavní? Cílem jedna? Určitě ne. Taky asi proto mám nejraději dva jeho fiktivních filmové životopisy Sladký ničema (1999) a Zelig (1983)...

*

Zvlášť mě však už kdysi uchvátil Zelig. A poslechněme si sami slova titulního hrdiny: „Každý si chceme především udržet přátele a každý chceme být oblíbencem druhých, tak tak se snažíme usmířit si pokaždé znovu své okolí a jen ničema chce přece druhé schválně popouzet, když výhodnějším je... se přizpůsobit.

Přizpůsobit se ostatním (abych pokračoval už sám v této úvaze) ale bohužel často znamená přizpůsobit se průměru.

Obvykle tomu tak aspoň je, uvědomuje si i Woody Allen, a to nejen ve svém geniálním Zeligovi, a... A jeho alter ego Leonard Zelig?

V skrytu poťouchle přitakává: „Ano, jsem chameleón. Ve společnosti hovořím vždycky přesně jako ostatní a oblékám se taky tak. Důvěryhodnost přece stojí za námahu, a tak jsem mezi politiky politik a mezi obchodníky jednám obchodně. A ocitnu-li se nedopatřením, nešťastnou náhodou ve společnosti umělců…“ Atd. A navíc Mistr Zelig vstupuje z ulice i třeba do černošského klubu, kde okamžitě zčerná, a je to, pravda, banální metafora, nicméně Woody v tom filmu až mistrně i symbolicky znázornil muže, který dohnal přizpůsobování se ad absurdum.

*

Témuž snímku nesmírně i prospívá sonorní komentář dokumentaristického speakra, respektive zdařilá parodie obdobných komentářů. O Leonardu Zeligovi se i prostřednictvím onoho hlasu dovídáme jako o skutečné historické postavě třicátých let a ke zvýšení autenticity jsou vzápětí užity ukázky ze starých filmových týdeníků. Woody výstřižky vtipně vkomponoval do děje předloženého záměrně „jen“ v černobílém provedení a Zelig takhle vmontovaný do starých dokumentárních záběrů se tudíž dost snadno setkává i s americkými prezidenty, jak to později převzal třeba i známý film Forrest Gump (1994). Ve finále Zeliga se pak Zelig dokonce střetne (a samozřejmě jako žid) i s Hitlerem a... bez všech skrupulí se přizpůsobí i nacismu. Jeho náhle zhnědlá košile v jinak skutečně černobílém snímku se tak i stává černou, a to přímo smolně černou a značně pochmurnou pointou.

*

Dotyčný film ovšem mystifikuje i jinak a zůstává proložen řadou fiktivních rozhovorů s osobnostmi, které na Zeliga jako by vzpomínají, přičemž Allen kvůli zvýšení autenticity a dosažení dobové patiny (a naprosté serióznosti) obsadil do rolí skutečné spisovatele Susan Sontagovou (1933-2004) anebo laureáta Nobelovy ceny Saula Bellowa (1915-2005), který na konci osobně konstatuje: „A něco tam uvnitř Zeliga toužilo splynout s tím hnědým davem a jeho bezchybnou, bezpečnou anonymitou..."

*

(„Chtěl jsem tam mít i Gretu Garbo," vzpomíná mimochodem Woody, "ale už celá desetiletí nehrála. Přesto jsem jí stručně napsal. Bohužel neodpověděla.“)

*

Není rovněž bez zajímavosti, že Zeligovi v mnohém, a to nejen formálně podobný film Jára Cimrman ležící, spící vznikl u nás téhož roku!

Na rozdíl od Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka však se Woody i jasně ptá, kam až lze v přizpůsobivosti zajít, protože "aspoň trochu" se přece přizpůsobovat (anebo připodobňovat) musíme, tedy... "Chceme-li být aspoň trochu milováni.“ To Allen taky ví a říká a platí to pochopitelně jak v rovině čistě osobní, tak i v rovině politické, tak jako u spojených nádob.

Nepřizpůsobíš se Lisabonu? Zahyneš. I tak bych to osobně parafrázoval pro dnešek, ale teď samozřejmě žertuji.

*

I průměrný mistr v přizpůsobivosti však často právě v politice sklízí vavříny a klade je na své spánky, jak rovněž naznačuje už Woody Allen, a jistě, jistě, existovala i dlouhá řada poctivých politiků, kteří disponovali opravdickou či pevnou osobností, ale daleko častěji bohužel politici osobnost postrádají a „v zájmu flexibility“ znovu a opakovaně ZELIGUJÍ, abych tak řekl, a stávají se až skoro těmi, s nimiž jednají, a v silné společnosti, která hájí určitý názor, pak s tím názorem už skoro automaticky a vlastně až podvědomě souhlasí.

Ale vzdáte-li se vlastní osobnosti a dáte jenom na průzkumy veřejného mínění (všimněte si, že ale nikoho nejmenuji) a naučíte-li se takzvaně "splývat s davem", a to prostě v zájmu vlastní kariéry a bezpečnosti, jste chameleón – a ne snad? A jste i Leonard Zelig.

Nikdo už to neodpáře a stanete se i přesně tím člověkem, kterého nakonec přesvědčí a svede fašismus. Například.

Anebo komunismus (další příklad), anebo nějaká třetí možná ideologie.

Stanete se přesně tím, kdo se nechá tím čertem(?) svést a v podstatě rád i vést.

*

Ne, není to těžké, a každá totalita (i totalita demokracií nejmaskovanější) umí zneužít přirozené lidské touhy a prohnaně to zkouší nikoli jen s těmi negativními, ale právě že hlavně s touhami až andělsky pozitivními, což tak zatroleně mate!

„A chtěl jsem se zalíbit úplně všem..., ale znetvořil sám sebe,“ musí nakonec i Allenův Leonard Zelig uznat. „Znetvořil jsem se až k nepoznání.“

A nemýlí se, samozřejmě, a je perfektním a čistokrevným hochštaplerem, ačkoli takřka opačná "víra" nám hlásá, abychom každý zůstávali co nejvíc sebou. Odvážně.

Anebo... spíš sebevražedně?

Je to případ od případu a pochopitelně i ta odvaha se sebevražedností zatroleně souvisí. To už si ale musí každý vyhodnotit sám i se svými blízkými a jisté například podle mého názoru je, že Václav Klaus onoho Zeliga v sobě překonává docela dost, zatímco... bezdomovec z nádraží si to pochopitelně dovolit nemůže. Ano, možná to vnímáte jako samozřejmost a ona je to samozřejmost, ale nejen podle mého stojí opětovně za zamyšlení.

*

Na druhé straně však nás permanentně škádlí otázka, co ve skutečnosti znamená ONO zůstat sám sebou?!

Vždyť se známe, ne? A víme tedy, že trochu jiní jsme sami zde v pokoji a jinak se obvykle chováme na večírku. Není to tak? Je, a kdo tu věc popírá, bude nejspíš největším ze Zeligů.

Film téhož názvu je tudíž i skvělou terapií, tedy pokud ho opravdu shlédnete, a teprve v druhém plánu legrací. Allen tak ale přistupuje ke kinematografii už od filmu Co nového, kotě (1965). A ona přizpůsobivost? Až do skonání kosmu zůstane tou snesitelnou nemocí každého a nutnou nemocí, poněvadž všichni musíme taktizovat, tedy míním ve společnosti, abychom přežili a usmířili si okolí v tomhle nebezpečném světě konformity, z kterého vítězně i svými ústředními díly uniká snad jen Ray Bradbury a jemu podobní (není jich jen pár) a v němž nikdo doopravdy moudrý radši moc neukazuje pravou tvář.

"V česku už vůbec ne," slýcháme dokonce, ale je to obecný problém.

„A zrovna tak já,“ dodává Woody Allen... „A zrovna já lituju v životě jen toho, že nejsem někdo jiný.“



zpět na článek