Proč? Předem si všimněte, že jsem hodnotil zážitek, nikoli film, dokonalosti se víc blíží jiná díla světové kinematografie (v české už by se o tom dalo velmi úspěšně polemizovat). Už jen zhlédnutí Normalu v kině podmiňuje odhadem dobrých 20 % hodnocení. Ale představte si, že v tom kině jste. A hodinu a půl sedíte přikovaní k sedačce, bez pohybu, jen prsty rukou zarýváte do kolen. Vybavuji si i osamělou slzu, nikoli dojetí, způsobenou prostě tím, že v určitém okamžiku míra fascinace a obdivu dosáhla meze, kterou můj organismus musel ventilovat.
Samozřejmě s dalšími argumenty může hodnocení klesat, a to až na úroveň procent na ČSFD. Přesto si myslím, že tato databáze rozhodně není vhodným prostředím pro hodnocení takového filmu.
Jako „obyčejný divák“ (a myslím, že i přes často křečovitou snahu působit erudovaně, jimi většina uživatelů ČSFD je) bych si asi Normal opravdu neužil víc než na 65 % a „Za tu cenu jsem mohl mít tři piva!“ Ačkoli normálně se mi daří na filmy koukat „jen tak“, Normal si vyžádal, abych ho zcela vědomě, vytrvale a soustředěně sledoval skrze optiku všeho, co jsem se naučil na Filmové vědě – rozložit film na jednotlivé složky (kameru, střih, hudbu, výpravu, barevné ladění, příběh, herecké výkony…), sledovat je každou zvlášť a zároveň v interakci. Normal je filmovou symfonií. Nemýlily se komentáře, které odhalily, že jde ve skutečnosti o poctu němému filmu. Opravdu, v nesrovnatelně větší míře vypráví obrazem než slovem. Navíc mě za celou dobu nenapadl jiný film, se kterým bych ho vůbec mohl srovnávat, než Buňuelův Andaluský pes. K (němému) filmovému surrealismu se Normal přibližuje poměrně nenápadně, ale o to vytrvaleji. Co se týče zmíněných složek filmu, nevím, kterou vyzvednout dřív. Na úplně prvním místě bude ale zcela jednoznačně kamera. Té opravdu nelze vytknout jedinou maličkost a jedná se rozhodně o nejlepší kameru, jakou jsem viděl od doby, kdy jsem se ji naučil při sledování filmu vnímat. Zabarvení přes filtry (většinou modrý) musím také zmínit, stojí na něm podstatná část atmosféry filmu. Na pomyslnou druhou příčku za kameru bych umístil střih a hudbu. Střih, stejně jako kamera, je naprosto fenomenální, obzvláště v „surreálných“ scénách. Hudba není zázrakem muzikální scény, ale do filmu se hodí perfektně a ve vztahu k ostatním složkám je s ní pracováno precizně. K těmto třem složkám ještě jednu poznámku později.
Ostatní složky filmu už tolik nevyčnívají, ale je nutno říct, že žádná nepokulhává (toho jsem se bál zvláště u herců, z nichž většina je neznámá, ale všichni obstáli se ctí).
Důvodem, proč se filmu na ČSFD dostává tak nízkého hodnocení, je podle mě příběh. Příběh tak, jak ho chápe „obyčejný divák“, je ve filmu poměrně slabý, filozofická moudra, na kterých v podstatě stojí, nemají dostatečnou váhu, aby ho unesla sama o sobě, a závěrečná paralela k nacismu je poměrně dost násilná. (Osobní postřeh: kdyby se ona paralela skládala jen z rozzářené obrazovky a zvuku výbuchu, aniž by to hrdina komentoval, nebyla by násilná ani trochu. Naopak. Otázkou ovšem zůstává, kolik lidí by ji pak pochopilo.) Jenže příběh Normalu se odehrává na mnohých dalších rovinách než jen té dějové. Tak především, zcela základními stavebními kameny příběhu jsou zde kamera, střih a hudba. A scény, kdy se vyprávění vytrácí, mluvené slovo utichá, a tyto složky získávají naprostý prim, jsou jednoznačně nejlepší (nejsilnější scéna filmu je pro mě seznámení Petra a Marie – jejich komunikační „tanec“ postavený na hudbě. Další výbornou scénou je Justus a mrtvá Marie – tentokrát postavená na střihu a tom, jak všechny ostatní postavy zmizí). Do takto pojatého „příběhu“ perfektně sedí, že se film občas „zasekává“ (aby se vrátil o několik filmových políček zpět a opět se rozjel), sedí do něj i prostřihávání scén z toho, co se teprve stane do vyprávění o tom, že se to stane (a naopak) a další nezvyklé postupy.
Co se týče onoho „slabounkého podmínění“ 100 % hodnocení, jedná se o nepříjemný kontrast mezi vráskami paní Dagmar Havlové a jejími šaty, vhodnými řekněme pro dvacítku…
A pokud bych si směl upravit film do úplně ideální podoby, zařídil bych, aby nebyl namluven česky, ale německy. Tento mnohem drsnější jazyk by se k němu opravdu hodil, zvláště hned k úvodní hlášce „Státní policie, otočte se s rukama nad hlavou!“. A už jenom proto, že české „dííízldorf“ zní směšně.
PS: Když jsem po dopsání tohoto hodnocení nahlédl na csfd, zjistil jsem, že se film již vyhoupl do červeného pole (překročil 70 %). Velmi dobře. Možná se najde dost lidí, kteří se mnou budou souhlasit a Normalu se i na této stránce dostane hodnocení, jaké si zaslouží. Jedno je jisté, tento film je hrdým českým krokem do Evropy, ačkoli hlavně do Evropy německého expresionismu, francouzského impresionismu a surrealismu.