LITERATURA: Čtyřicet let ďábelského doktora QQ

1.

K oblíbeným hrdinům našeho dětství (jsem ročník 1964) patřili dva kluci: Velký Pirát a jeho kamarád Šilhavý Lee, později zvaný Šilhoun. Říkali si Mořští vlci a jejich nezničitelným protipólem byl "ďábelský" doktor QQ. Kreslený seriál o nich začal vycházet právě před čtyřiceti lety a vydržel celých pět let, tedy celou jednu dětskou generaci.

2.

Autorem cyklu skrývajícím se pod třemi pseudonymy (Velký Pirát, Růžek, Kapr) byl tehdy ještě velmi mladý spisovatel Vojtěch Steklač (nar. 1945), od roku 1968 spolupracovník dětského časopisu Ohníček. Dnes vzpomíná, jak byla redakce po okupaci Prahy Rusy na týden uzavřena a jak toho využil k sepsání knížky Žlutý Robert, která poprvé vyšla právě jako příloha Ohníčku a pod pseudonymem Petr Mach (a viz také Vzpomínky na Vojtěcha Steklače z 27. 8. 2008).

V září 1968 zahájil však na jedné stránce tohohle časopisu imaginární rozhlasové vysílání Velký Pirát, a právě jednotlivé části Vysílačky Velkého Piráta přešly posléze v pravidelný, celostránkový obrázkový seriál. A ačkoli Steklač i dnes občas zdůrazní, že sci-fi zásadně nečte, vyvinul se mu tenhle nekonečný komiks právě do formy čistokrevné a silně dobrodružné science fiction, aby... Aby ovšem po několika dalších letech končil už jen co parodie na pohádky. Co však naplat, i právě takovýto žánrový posun (a sesuv) byl pro ona léta 1968-74 charakteristický!

3.

Jeden ze Steklačových pseudonymů Růžek trochu upomíná na křestní jméno tehdejší ohníčkovské redaktorky Růženy Babické, od roku 1970 Steklačové, a tak bych vůbec nevylučoval i určitou její spolupráci na komiksu, sám Vojtěch to ale popírá. Od čísla 12/1972 pak dopsal epopej pod novým jménem Kapr, ale netušili jsme to tenkrát, my, dětští čtenáři, že se za dotyčnými jmény ukrývá právě Vojta Steklač. Přesto... Dalo se to uhádnout, i třeba jen podle typické (a v bublinách zůstávající) kletby kletě...

Výtvarnicí seriálu se stala Věra Faltová (nar. 1932) a není vůbec od věci vysledovat vývoj jejího kresebného stylu právě na tomhle seriálu. Anebo... i porovnávat posuny ve vzhledu postav s obdobnými posuny ve vzhledu u kocoura Vavřince, jehož příhody vytvářela Faltová souběžně do Mateřídoušky (a na scénáře Dagmar Lhotové).

Zvlášť dvacátý ročník Ohníčku je v tomhle posuvném směru zajímavý. Přesně "mezi" čísly 7 a 13 došlo totiž u Faltové k zásadnímu vývojovému skoku a vyloženě dětský styl kresby byl přetaven do ryze a "západně" komiksové podoby!

4.

To už měla ovšem Faltová něco za sebou.

V letech 1952-58 vystudovala u Adolfa Hoffmeistra. Začala ilustrovat knížky. Nejen historik František Holešovský zdůraznil později její navazování na Ondřeje Sekoru, jehož seriál o Ferdovi Mravenci ostatně v Ohníčku taky vycházel. Znakem Věřiny tvorby však bylo i využití koláží, a to jak v knížkách, tak v Mořských vlcích.

Pravda, aplikace podobného přístupu na Steklačův scénář nemusela všem dětem připadat úplně šťastná. Tak třeba stroj na letecké bomby nejen jim zůstával jen do komiksu divně zapuštěným fotoaparátem. Ale to už je věc názoru...

A Steklač? Ten pojal Mořské vlky jako ryze české kluky, i když se oba od samého začátku potloukají (až je to podezřelé) v cizině. Fajn, a jen škoda, že Steklač nikde a nikdy nevylíčil i jejich seznámení, kterýmžto pádem jsou ti dva starými kamarády už na začátku... A jak už to v komiksech (i včetně třeba těch Rychlých šípů) chodívá, vyznačují se i Mořští vlci až neuvěřitelně neměnným oděvem, který prostě nepřevléknou v naprosto žádné ze situací. Inu, děti se aspoň mohly o to lépe s kluky sžít.

Tak. Je ovšem zábavné, k jakým absurditám tato "stálost" vede. Tak například: oba Mořští vlci zůstávají permanentně bosi, i v Arktidě, i v kosmu, i na Marsu.

Stále taky srdnatě chodí jen v bílých tričcích s vodorovnými pruhy a seriál tuto jejich odolnost svým způsobem povyšuje až do surreálna, ale všimněme si i toho, že Vlci také pořád mají tehdy módní kalhoty do zvonu a námořnické šátky.

Pirátův šátek je žlutý a permanentně využívaný co čelovka. Šilhoun má zase u krku cosi jako šátek pionýrský – a pozor, ještě roku 1968 byl puntíkatý, až skoro jako Ferdův Mravencův.

I šátky se staly charakterizačním znakem dvojice a nemusím snad ani opět zdůrazňovat, že ani je borci za žádných okolností nikdy neodložili.

I následkem toho však u mne také probudilo strašné rozčarování, když pak Velký Pirát ke konci cyklu - přece jenom a dost klidně - porušil tuhle už přece vžitou zásadu a půjčil svůj žlutý šátek pohádkovému vlkovi s bolavým chrupem, aby, ač Pirát, „dohrál“ v seriálu prostovlasý. Hrůza! Katastrofa! Zrada! Tak to se nepovedlo, říkal jsem si... Těch pár let předtím, co seriál vycházel, totiž pro mne bylo v tom věku jako cestou do pravěku a šátek byl uzákoněn už kdysi a tam.

Ale víte co? Nechme trkání!

A zajímavější rozhodně je, co Steklač sám prozrazuje o původu Mořských vlků.

Velký Pirát (snad Steklačovo alter ego) byl na začátku charakterizován jako vnuk grónského strážce majáku, který se stal kapitánem plachetnice Bouřlivák.

A Lee? Navzdory jménu je taky Čech (jako poleno) a zprvu dokonce upomíná až na Švejkovu dobromyslnost. A ještě jindy? To se celý nafoukl a chystal pak veliteli naschvály. Jinak býval v začátcích skoro holohlavý a zvláštností se stalo, že „schraňoval falešné vousy“. V pravém uchu se mu navíc původně houpala náušnice. Tak... vidíte! A to vše tvůrci ohladili a došlo i na další vylepšení. Tak třeba si Vlci místo vykání začali tykat... a také jejich typické hádky zvolna umlkaly. To když se semkli proti společnému nepříteli, doktoru QQ. A jsme v jádru věci. Protože QQ byl na tehdejší české poměry fascinující bytostí. A jest to už tak, jak se ví, že se kvalita dobrodružného příběhu pokaždé měří silou, s níž tento zpodobil záporného hrdinu. A to se tady povedlo. Seriál Mořští vlci měl tak už od prvního setkání těch tří ty nejlepší předpoklady k úspěchu.

5.

A kdo je tedy QQ?

Vlastně "jen" starý dědek - v typicky žlutých polobotkách (na samém počátku ale ještě bílých). Pohybuje se vždy a všude (i včetně kosmu) v černém fraku, stále nosí motýlka a jeho šerednou, vysokou hlavu s tenkým knírkem pod až netvorně dlouhým, zahnutým nosem pokrývá ještě vyšší a vysoce lesklý cylindr.

Uvnitř toho cylindru je vysílač ovládající kyborgy a podobně jako v knížce Žlutý Robert zastínil titulní padouch klaďasy, i tady brzy zastřel (i méně milý) QQ Velkého Piráta i Šilhouna. A Faltová? Stvořila až mysteriózního tvora, který nás, děti dokázal i děsit... a jemuž jsem nikdy, ne, snad ani ne na chvíli, nepřisuzoval lidský původ.

A jak bych taky mohl?

QQ je kreaturou z hlubin vesmíru. Úděsně groteskním stvořením. A jakékoli jehož přirozeně lidské potřeby si naprosto nelze představit, když... Když jsem omámeně usedal a obkresloval ho a když jsem ho pak i bezpočtukrát kreslil, nešlo to... A když jsem ho zprvu chybně nazýval "doktorem OO", než mě otec opravil...

Zvláštní ale je, že když Věra Faltová později a velmi podobným způsobem načrtla jednoho mága v mateřídouškovém seriálu o kocouru Vavřincovi, už to naprosto nebylo ono.

To jen Steklačův QQ takto zářil a vynikal a vymykal se! Ten "nevlastní vnuk Baby Jagy", což se o něm však dovídáme až ke konci a... Ne, moc se mi to nelíbilo.

Protože ničemu tak banálnímu se doktorovy vesmírné i podzemní kousky nepodobaly a jsem náhodou moc a moc rád, že nám jinak minulost tohoto ďábla s nosem zůstala zastřena oponou. Tento krátkozraký levák, jen mimořádně zpodobeny s cvikrem anebo v brýlích, je každopádně kreatura, která nikdy nezemře, i když proti ní tak svorně stáli právě chrabří Mořští vlci-

A ne dokonce sami. S nimi i jejich věrný kamarád a „letecký posel“ rorýs Emil, jemuž Velký Pirát udělil hodnost námořního kadeta. Tato poletující bytůstka ráčkuje (snad právě jen proto, že je „rrorýs“) a posléze začne být nespokojena se svou titěrností. I navštíví na Marsu Ústav pro vylepšování osobností a tady z rorýse ní vyrobí rorýse psovitého pneumatického. De facto psa se zobákem, který však dokáže vlastní rozměry měnit pouhým zatočením oháňkou, přičemž... se ovšem autoři bohužel stále pletou v tom, na kterou že vlastně stranu má Emílek točit při zvětšování... a na kterou při zmenšování.

Geniální trik? Dozajista! A tak je opět trochu zvláštní, že jej Emil za pět let použil jen osmkrát. Jak to? Steklač totiž ve svém nikdy neutuchajícím rozletu na jeho schopnost opakované zapomínal, a tak se rorýs třeba ocitá v pohádkové zemi a mohl by, pravda, kamarády zachránit z chlívku "raketové Ježibaby" právě pomocí ocásku, ale... Nedojde na to!

6.

Podobných nelogičností a deformací je ovšem seriál pln. Zatímco ho Steklač s jistěže obdivuhodnou erudicí vytvářel, postavy původně určené pro prózu o rozhlasové vysílačce se totiž úplně bez plánu ocitly v předem neplánovaném ději a... A drhly.

I proto došlo k přibrušování - a nejen Emila – a to, co přibroušeno nebylo, i dnes ještě maluje nad tímto dílem otazníky. Na druhé straně... Štěstí má seriál i v tomhle kouzlu nechtěného a jsou to vlastně krásné záhady navíc... Inu, asi jako když jsme co děti marně a zasmušile uvažovali, proč se těm klukům vlastně říká MOŘŠTÍ vlci, když se pořád prohánějí jen někde v podzemí a potom zase v pohádkách a předtím zase v polárních krajích a mezitím i ve vesmíru a... Tak jak to? A proč to nejsou radši Kosmičtí vlci, ne? ptával jsem se.

Úplný začátek mi totiž, tak jako mnohým, unikl a dostal jsem se k němu a vynechávkám až později... A takhle tedy VYPADÁ všech šest cyklů Mořských vlků po pořádku:

Vysílání Velkého Piráta (1968-1969, ročník Ohníčku číslo 19)

16 celostránkových pokračování v číslech 1-16. Mimo úplný závěr, tedy mimo 16. díl tady však ještě nečteme a neprohlížíme obrázkové příběhy, nýbrž čteme povídání, byť už tehdy Faltovou aspoň ilustrované... Roku 1969 se navíc stala v Ohníčku i výtvarnou redaktorkou.

Mořští vlci a ďábelský doktor QQ (1969-1970, ročníky 20 a 21)

22 pokračování v číslech 5-24 a v číslech 1 a 2. V posledních dvou číslech se příběhy poprvé rozletěly z pouhé stránky na obě strany listu, a to listu časopis vždy vzadu uzavírajícího. A Vlci... se tak najednou ocitli na očích kupujících a... A netypicky podlouhlý formát časopisu 25 krát 16 centimetrů jim jen dodával na zajímavosti. Nikdy však, pravda, taky autorům neumožnil umístit na stránku víc než dvě řádky obrázků...

Mořští vlci ve vesmíru (1970-1971, ročník 21, 22 pokračování v číslech 3-24)

Scénáristicky i kresebně nejinvenčnější část cyklu. Jeho těžiště. Surreálnost některých scén budí i po letech jisté dojetí a hlavně úžas - typický pro science fiction. Vědomá i nevědomá naivita pasáží s létajícími talíři i jiných je však víc charakteristická pro space operu. Vojtěch Steklač tady také poprvé vymýšlí i názvy jednotlivých dílů. Nenajdeme je ale u každého pokračování, což je vlastně i dalším zdrojem tajemnosti.

Mořští vlci a sedm trpaslíků (1971-1972, ročník 22, 24 pokračování v číslech 1-24)

Pomyslný Růžek už předal štafetu pomyslnému Kaprovi a my, kluci, jsme se mohli domnívat, že autora "vyměnili". A to i z toho důvodu nás to napadalo, že název vůbec, ale vůbec neodpovídal obsahu. Trpaslíků tu totiž Mořští vlci nepotkají sedm, ale celé armády, a s jednou takovou armádou si pak i zabojují.

Většina pokračování má opět názvy, i když jsou tu výjimky, a co se možné inspirace týče? Ne, nelze nevzpomenout na tenkrát u nás promítaný japonský snímek Gappa (1967).

Mořští vlci a poklad trpasličího krále (1972-1973, ročník 23, 24 pokračování v číslech 1 až 24)

Zvláštností této předposlední série je to, že se Mořští vlci a QQ ani jedinkrát nesetkají, i když hledají stejný poklad. Pátrání je „snímáno“ na přeskáčku a hrdinové jen občas vytuší svou vzájemnou blízkost...

Sněhurka a trpaslík Dodo (1973-1974, ročník 24, 24 pokračování v číslech 1 až 24)

Tak tady už je "zlatá éra" 1969-1972 bohužel dávno pryč a cyklus končí jako poněkud trapná parafráze pohádek, načež ho Steklač a Faltová na následující dva ročníky nahrazují seriálem Karáskovy příhody sestávajícím zprvu jen ze samostatných epizod, posléze však přecházejícím v další působivou sci-fi.

A úhrnem? Když nepočítám úvodní nekomiksová vysílání, celek má 117 pokračování o 213 stranách obnášejících 416 proužků, přičemž v 7. čísle 22. ročníku najdeme navíc i samostatný, přidružený reklamní příběh...

7.

Krása celku bývá umocněna pihami na kráse, jak už věděl nejen Edgar Allan Poe, a někdy tedy i tím, že se takový celek hemží rozpory a nedomyšlenostmi. To je i případ Mořských vlků a sám Steklač dnes přiznává, že nejen je, nýbrž i některé své prozaické práce pro časopisy vytvářel takříkajíc za pochodu, na pokračování a ve sprintu s časem, takže když jsme jako děti četli první část, ještě ani zdaleka neměl jasno, kam nás dovede v té páté (a viz třeba i jeho na pokračování v Pionýru vydávaná knížka Záhada Tiwi-wapu)...

Tuhle živelnost při psaní scénářů můžeme ovšem odsuzovat, ale podle mého názoru je zde i tím, co dílu jako celku dodává kouzlo. Ostatně, i třeba v příbězích Sherlocka Holmese zůstává spousty podobných rozporů - a nikomu to nevadí, alebrž právě naopak. Nicméně Conan Doyle se, pravda, sotva kdy musel zbavoval přebytečných rekvizit, které už se nehodily do krámu. Steklač zato musel a je skutečně okatě nešikovné, když Velký Pirát a Šilhoun Emilovi slibují, že "už přestanou kouzlit s paprsky života“, poněvadž autor náhle potřeboval dál děje stavět už raději bez pomoci podobné magie... Jenže už vzápětí se dotyčné paprsky stejně ještě i „porouchají“ a... Ještě jeden příklad až do nebe volající improvizace.

Víte, kdo chtěl získat kouzelnou knihu Abraka? Ano, trpaslík Dodo z Kulatého královstvíčka krále Kleofáše. A proč? Původně proto, že prý kniha Abraka obsahovala formuli, díky které se i trpaslík může stát člověkem – a ne, nelze tady nevzpomenout i předchozího zdokonalení rorýse Emila a jeho proměny v pejska, ke které došlo, když se opeřenec jaksi přestal hodit do vesmíru. Ale k věci.

Když Mořští vlci a Dodo knihu Abraka konečně (a po svízelné pouti) najdou, tak si trpaslík na původní příčinu putování už ani nevzpomene a všichni jen a jen touží putovat časem, a to za pravěkými příšerami. Patrně dinosaury, na mamuty už přece došlo na Marsu.

Ano. A na dinosaury později opravdu i došlo, ale až právě v seriálu o psu Karáskovi, zatímco tady, a to hned v příštím díle, se najednou a pro změnu hovoří o cestě do pohádky. Hm. Že by tedy onen pravěk někdo mezitím zakázal? Anebo Steklač sám sobě? A aby to celé nevypadalo tak blbě, píše se tu každopádně náhle o putování do "pohádkového pravěku“.

A co má být, nakonec, že?

I navzdory podobným lapsům - ba možná opravdu i díky nim – zůstává totiž celek Mořských vlků jedním z mála pozoruhodných komiksů své doby... a našich končin, které opravdu podněcovaly fantazii. A mrzí mě proto, že dosud nedošlo k jeho reedici.

Je to ovšem i trochu má chyba. Steklač mě totiž před pár lety vyzval, abych se právě reedice ujal, ale já zůstal u jediného dotazu, když jsem zatelefonoval do Buchalova BB-artu, a jakmile mi sdělili, že s Mořskými vlky na rozdíl od jiných seriálů nepočítají, začal jsem tenkrát řešit něco úplně jiného... a pustil věc lehkomyslně z hlavy...

8.

Tak. A tohle je příběh Mořských vlků: Šilhavý Lee objeví v starých námořních mapách tzv. Ďáblovu jeskyni na ostrově Tuta-Noga v Pacifiku. Tam je prý ukryt poklad kapitána Morgana. Lee a kapitán (a kamarád) Velký Pirát vyplouvají na plachetnici Bouřlivák na „Velkou Cestu“ neboli „první pirátskou plavbu Ohníčku“. Když poklad najdou, ptají se vysílačkou čtenářů, co s ním, a jmění brzy putuje na vesničku SOS. Mořští vlci se vydávají znovu na moře a teprve tady se ocitáme v komiksu.

Během plavby Pirát trhá Šilhounovi zub za pomoci kotvy, kterou ale spolkne velryba, a kluci jsou odvlečeni mezi ledy a až „nad Severní Ameriku“. Tedy skoro do území, na které mělo a má vždy zálusk Rusko.

Bouřliváka tam rozstřílejí piráti. Vede je "doktor QQ", ďábelský, ale geniální vědec, který až u severního pólu buduje podmořské město, odkud hodlá ovládnout svět. Tam mimo jiné vynalezl i modře zbarvené paprsky smrti měnící všecko živé v poslušné stroje a kyborgové vytvoření z ptáků teď pořádají pravidelné lovy na místní tučňáky.

Ti ovšem létat neumějí a... A ostatně správně žijí až v Antarktidě, že, pane Steklači.

Tady však to nevadí. Jsou a ujmou se jak Mořských vlků, tak rorýse Emila. Hned poté, co se kluci zachránili z velrybího žaludku.

A QQ? Unese Piráta i Šilhouna prostřednictvím dvou létajících kyborgů a Leea promění ve stroj. Dá mu pak za úkol zabít jeho přítele, přičemž zpozorněme, o vraždění se bude v seriálu hovořit opravdu jen párkrát a brutality bude stále jen povážlivě ubývat...

A dál? Velký Pirát uniká někdejšímu kamarádovi skokem do oceánu a rorýs Emil zatím oddaně zachraňuje tučňáky před dalším náletem ocelového roje stvůr.

Pak... se Emil se štěstím zmocní i doktorova cylindru. Právě uvnitř je vysílač, který kyborgy ovládá. Emil a Pirát se díky tomu snadno stanou Šilhounovými pány a Šilhoun díky jejich rozkazům a prostřednictvím červených antipaprsků života vrátí kyborgům původní lidskou podobu. Čímž spatříme piráty. Ti ale v hrůze naskáčou do moře.

QQ hacení svých plánů nevydýchá a chce Šilhouna utopit, ale Pirát srazí do oceánu doktora. Na dně najde ďábelský QQ svůj cylindr (Pirátovi ho totiž předtím odnesl vítr) a útočil by... Naštěstí je místo toho odpálen rejnokem elektrickým až do vzdáleného vesmíru a „hasí si to kosmickou rychlostí k Marsu“, zatímco Vlci v balóně se vracejí do Prahy.

Pramičku u Karlova mostu tam změní za pomoci paprsků života v další velrybu (jak to? šlo snad taky o kyborga?), načež autor pár pokračování očividně neví, co dál. Přešlapuje nemorně na místě a jen něco málo ještě vytěží z efektů při setkání reálna a fantaskna, než konečně pokračuje let balónem.

Dobrodruzi se však napíchnou na kostelní báň a při pádu se „porouchají“ paprsky. Porucha je to ale i kouzelně produktivní, anžto z píchnutého balónu stvoří paprsky raketu. Následuje let k Marsu.

Tam Vlci skamarádí s místními namodralými sourozenci Martinem a Martinou (vliv Hrnčířova a Brychtova polokomiksu Martin a Marťánek z Pionýrů let 1962-65). Ony děti přizdobené (jako ovšem všichni Marťané) hmyzími tykadly vezmou pak Vlky na prohlídku hlavního nafukovacího města planety „M“ a navštíví s nimi i hrůznou zoo. A Steklačův Mars? Mimochodem, poněkud připomíná Mars sovětského spisovatele Vida Pečjaka z knížky Ondra a tři Marťánkové (česky 1963) ilustrované Milošem Nesvadbou.

A dál? Rorýs Emil se nechá laboratorně přetvořit v pneumatického psa a už vzápětí i uspěje svým vytím v pěvecké soutěži a obdrží hlavní cenu, letenky na Mléčnou dráhu. Tam se vydá i spolu s Vlky a s Marťánky a už je tu klíčový okamžik epopeje. Cestou domů je totiž létající talíř unesen doktorem QQ na tajemnou sopečnou planetu.

Tam... Neúnavný zloduch je přitáhl zeleným paprskem podobajícím se původně kometě (asi proto, že o kometě chtěl Steklač chvíli psát) a co QQ zamýšlí se (klasicky) dovídáme přímo od něj. Ano, rád by vyvolal dojem, že Vlci unesli Martina a Martinu. A až jej vyvolá, hodlá povraždit ty Marťany, kteří si pro děti přiletí...

Ani to není vše. QQ taky dedukuje, že Marťané následkem toho všeho uspořádají trestnou výpravu na Zem, a chce mezi Marsem a Zemí rozpoutat válku, jak se nechá i slyšet.

A Velký Pirát a Šilhoun?

Během průzkumu planetky likvidují bezděky stádo mamutů, kteří je začali pronásledovat, zatímco u létajícího talíře se vynoří doktor, a to na hřbetě jiného, ochočeného mamuta.

QQ chce definitivně unést Marťánky. Emil se sice hodlá zvětšit, aby je zachránil, a vůbec poprvé tak chce využít schopnost, kterou získal společně s vytouženou psí identitou, v rozčilení však zatočí oháňkou opačným směrem a nesmírně se zmenší. A zatím? Konec mamutova chobotu se na doktorův pokyn zmocní obou rukojmí a QQ mizí na mamutovi v oblacích prachu. Unikne přes mimozemské pláně. Ano, jsme v snad nejsurreálnějším místě cyklu...

A ještě dál? Díky šlépějím a mašli najdou Mořští vlci jeskyni.

Vstoupí. Ale zřítí se k velikému havranovi, který je poeovsky hovorný. Za pomoci pušky hlídá havran Marťánky. Vzápětí ostatně už i oba nešikovné zachránce.

Vtom se vynoří i doktor QQ a kluky spoutá. A zase odejde. Vlci pak uspí havrana Mozartovou ukolébavkou a šťastně odstartují v nijak nepoškozeném talíři. Brzy objeví i doktorův paprsek, pod kterým je podzemní laboratoř!

A z další zloduchovy pasti je už Emílkova oháňka zachrání. Na poslední chvíli kluci zabrání i zničení jedné marťanské lodi doktorovým paprskem, za což se jim Marťané odmění raketou, v níž se můžou Mořští vlci a spol. vrátit na Zem.

A QQ? Sice ho Mořští vlci zajali a předali Marťanůn, ale on unikne a schová se dokonce do trysky. Ta se ucpe. A přistání na Zemi? Neproběhne ideálně. Hrdinové se totiž trefí přímo do kráteru sopky. Pak...

Z jejího dna putují chodbami až do říše trpaslíků založené už před věky jistým Velkým Trpem. Dnes jí panují hned dva svárliví dračí (a trojhlaví) bratranci Kleofáš I. a Maděra I. Mořští vlci si čirou náhodou vybrali právě cestu k hodnému Kleofáši.

Budou mu pomáhat?

A QQ? Vstupuje zatím do Maděrových služeb a Maděra vzápětí bratranci vyhlásí válku.

A Emil? Opět se nestvůrně zvětší a postupně drtí jak letectvo, tak i námořnictvo – i včetně ponorek. A nakonec si poradí i s pumami plnými Maděria, nového doktorova vynálezu.

Ale povšimněme si hlavně obrázku inspirovaného filmem Karla Zemana, na kterém QQ na výzvědách vesluje prostorem v balónovém člunu – asi tak nějak, jako u Zemana vesloval herec Karel Effa.

A dál? Rorýs Emil se konečně opět zmenší a podzemní chodbou pronikne až pod Maděrův hrad. Zatočí oháňkou, zvětší se a vztyčený uprostřed trosek nutí zlého draka ke kapitulaci, zatímco rádce QQ opět uniká. A konečně opět na zemský povrch...

Tam vyvede Mořské vlky Emil, načež vypráví o Velkém Trpovi a jak tento vládce před smrtí ukryl na jednom hradě kouzelnou knihu Abraka. V dutém pařezu vyprávění naslouchá doktor QQ, načež se on i skupina vydávají k hradu. Nezávisle. Každý po svých.

QQ na hradě za pomoci výbuchu prorazí hlubokou šachtu. Na dně se skutečně objeví truhla, doktor je však omráčen jedním z vymrštěných balvanů poté, co tento opsal tzv. balistickou křivku, a tak se kniha dostane do rukou Mořských vlků, kteří okamžitě vyčarují starobylé autíčko Abraka a uhánějí v něm do pohádkové země.

A QQ? Ten je tentokrát nedoprovází v trysce, nýbrž ukryt vzadu v kufru vozu, a v zemi pohádek pak vstoupí do služeb zlé královny.

Velký Pirát, Šilhoun, rorýs Emil, trpaslík Dodo a malá Sněhurka, která je stopla (postav pro štětec Věry Faltové až nepříjemně přibývalo) ovšem žádají o nocleh právě v královnině hradě a doktorovi se Sněhurku sice nepovede otrávit, a to ani napodruhé, ta však usne následkem protikouzla z knihy Abraka. Moc knihy sice v pohádkovém pravěku skončila, ale zvládla ještě tohle... a Sněhurce navíc narostly vlasy.

Ačkoli jde o spánek, i tak je Sněhurce třeba živá voda. Během cesty pro ni pozmění hrdinové i pohádky o Perníkové chaloupce a o Červené Karkulce. Nakonec zneškodní i QQ, jehož za nimi vyslala zlá královna a který už neoplývá ničím z někdejší geniality „největšího padoucha vesmíru“. Nu, a právě v jeho cylindru nakonec Mořští vlci dodají Sněhurce kýženou vodu a přemluví dokonce královnu, aby se vdala za doktora.

A sami se pak i se Sněhurkou, Dodem a Emilem chtějí vrátit ze Země pohádek a loučí se sice slovy „na shledanou“, na žádné pokračování však už během dalších pětatřiceti nedošlo...