Neviditelný Pes

LITERATURA: Třicet let od smrti Ludvíka Součka

9.12.2008

1.

V sobotu 27. prosince uplynou přesně tři desetiletí od smrti spisovatele Ludvíka Součka (nar. 1926), i když, co víme...

"Nedostanete mne! My zasvěcení jsme zbraněmi smrtelníků nezranitelní. Teď zmizím, ale až se vynořím…“

Tak Souček i dál hovoří prostřednictvím jednoho ze svých nejslavnějších hrdinů, totiž Desetiokého.

2.

Jeho život letos opět připomněla objemná knížka Luboše Koláčka, nejspíš už rozebraná, a tak jenom prosincově připomenu některá základní Ludvík Součekfakta.

Syn knihkupce. Za války snad i "díky" dominantní matce v Kuratoriu pro výchovu mládeže. Také totálně nasazení. Květen 1945: raněn. Odmítl vyznamenání. O tom všem chystá knihu Josef Kubát.

Po válce Souček vystudoval medicínu a vstoupil, jak víme, do armády. Jeho práce v Komisi pro příměří v Koreji vede ale dodnes k senzačním dohadům, jestli jeden čas "nefungoval" až jako jakýsi "český doktor Mengele". Ve skutečnosti sotva. Jde nejspíš o naprostý nesmysl a možná i cíleně šířenou fámu, i když jiné pravdy nepochybně zůstávají neotřeseny.

„V padesátých letech schvaloval procesy, ba i popravy,“ podotýká například historik František Dvořák.

3.

Ludvík Souček, můj oblíbený autor, publikoval zřejmě poprvé ve skautském Vpředu, což roku 2000 doložil i obsáhlý knižní výbor z tohoto časopisu Třináct nožů z Jamboree (knihu doporučuji). Celoživotní posedlost četbou začala přerůstat v posedlost psaním, která se ovšem snoubila s hlubokou potřebou mystifikovat i provokovat. „Máte nějaký názor, máte? Tak já jsem proti.“ To byl jeho styl. Vzdorný rytíř, nazval ho ve své výtečné eseji Ondřej Neff, který mu roku 2007 věnoval i román Tušení podrazu (letos vyšel znovu).

V nemocnici Ludvík Souček pracoval jenom do roku 1964 a potom řídil kulturu na Ministerstvu obrany. Jako armádní podplukovník to dotáhl až na Ústřední výbor KSČ, ale rok 1968 přeťal lano strmě kariérního výstupu. Shodil Součka... a obézní Souček prý shodil dvacet kilo. Psychicky byl nejspíš nějaký čas na dně...

Ve skutečnosti ale nešlo o žádnou skutečnou osobní tragédii.

Stal se prostě jenom pro změnu šéfem zpravodajství armádního filmu a dokonce televizním moderátorem. Musel sice také odejít, ale později pracoval jako redaktor Albatrosu. Žádné skutečné "politické" problémy nikdy neměl, minulý režim mu naopak seděl jako ulitý a on ze svých postavení svým způsobem vytěžil maximum. Mnohé by dnes mohl dělat lépe a svobodněji, to je pravda, jiné věci by ale byly právě dnes až nemyslitelné. Na mysli tu mám teď hlavně Součkův přístup k "využívání" pracovní doby.

4.

Od mládí fotil. Stejně dobře, ne-li lépe o focení psal. Nakonec o tom přednášel i na univerzitě. Žil ale celou řadu životů, nejenom fotografický a redaktorský a vojenský a lékařský a spisovatelský a... Prostě celou dlouhou řadu životů.

A pro každý měl srdce. Po obdobné řadě srdečních příhod však putoval někdy v padesáti do invalidního důchodu, aby... Začal ještě intenzivněji psát.

Nezradila ho úplně ale ani televize. S Milanem Švihálkem natočil těsně před smrtí působivý TV seriál Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978, 6 dílů) a, čistě mimochodem, když dva z protagonistů zemřeli, podle legendy řekl: „A teď jsem na řadě já!“

5.

Jak nedávno na Neviditelném psu upozornil i psychiatr Josef Blažek, nebyl Ludvík Souček patrně přímo paranoidní, třeba kamarádovi, překladateli Františku Jungwirthovi se však údajně před smrtí svěřil, že "je sledován". A potom odešel. Devátý infarkt. Nic víc? Asi ne. Souček sám svůj konec předpověděl s chybou jednoho jediného měsíce...

6.

V sedmdesátých letech, kdy jsem dospíval, stal jsem se Ludvíkem Součkem přímo fascinovaným. Plnil mezeru na trhu skoro nebo zcela prostém tzv. záhadologie a chrlil knihy natolik produktivně a mocně, až ho později Ondřej Neff ("dr. Souka" známe již z Ondřejova románu Jádro pudla) přirovnal k sopce. Navzdory kvantitě ale psal v takové kvalitě, že rovnou vešel do čítanek a plným právem mu podle mého názoru i náleží titul „posledního českého polyhistora“. A co by vytvořil Souček v éře internetu, které se teoreticky mohl dožít, nedokáže si představit nikdo z nás, ale možná to bohové v pararelní verzi dějin zažily, a tak ho v té naší radši zničili.

7.

Souček byl beze sporu génius a dodnes například poutá svými „spanilými jízdami napříč obory“. Ani filmař Roger Corman neuměl za svou kamerou tak skvěle "uhánět po úhlopříčce", a že tím byl pověstný. Ne, idiotství hrozící některým specialistům (aniž by za to vlastně úplně sami mohli!) se velikého Ludvíka (této moderní obdoby velikého Alexandra Dumase nikdy nedotklo, a to ani v náznaku. Byl a zůstává jako Mississippi a proudí nám do žil dodnes a dál, i teď lze ještě zaslechnou sirény po Součkovi plujících parníků. I třeba Pavel Toufar náleží j jeho nesporným následovníkům.

Nicméně pozor!

Neobdivuji Součka ani tak co chodící encyklopedii s fenomenální pamětí a co „prvního českého interneta“. Paměť jistě měl, ale sám spíše žasnu, jak bryskně uměl seskládat i ty nejodtažitější věci a s jakou samozřejmou pochopitelností mu držely. Někdy přitom prostě vytvořil "jenom" famózní mystifikaci, to je taky pravda, ale co bychom vlastně chtěli? I mystifikace může být zároveň poučnou variantou světa v pararelním vesmíru.

8.

Ludvík Souček vždycky vstřebal fakta, ano, co nejvíc faktů, a potom TO ze sebe už rovnou vydával jako pavouk. „Ten jemně tkaný gobelín s nejúžasnějšími obrazci“. I ctíme ho, a také pro jeho fantazii a dětskou zvídavost. Pro charakter jistě méně, ale Shakespearův charakter zase vůbec neznáte, víte, vážení...

„Právě jsem sehnal Burrouhsovy romány o Marsu, a tak jsem se hned pustil do čtení,“ svěřil se třeba Souček bezelstně dětem v časopise Pionýr (1974) a stejně dobře napsal o epizodě z války Severu proti jihu (kniha Rakve útočí) jako o mravencích (Malí rytíři velkých měst), stejně se vyznal v houbách a dílo Nebe plné balónů stvořil totálně nadšen a prodchnut dějinami vzduchoplavby. I TY byly totiž jedním z těch jeho zmiňovaných světů!

S pěknou knížkou o vzduchoplavbě ostatně radil i Karlu Vrchoveckému (von Wetzkému) a zvládl, byť s proklínám, i celou dvoudílnou encyklopedii Kdo byl kdo, i když, pravda, s chybami a za pomoci Lukáše Luhana. Obratně sestavil i hned dva opravníky "obecně oblíbených" omylů a jeho více než poutavý svazek Blázniví vynálezci zůstává hledanou antikvární raritou... Ačkoli nechtěl řídit a nechával se tedy vozit, psal dokonce dopravní výchově, a to stejně živě jako o historii knihtisku. Věřil si zkrátka skoro ve všem a tvrdil by vám do očí, že svede napsat cokoli. A přece nebyl "jenom" novinář. Měla by to být knížka o tomhle..., ujelo někomu - a Souček na nic nečekal, nerozmýšlel se (už věděl), vůbec nikoho nehledal a šel a tu knížku napsal a nechal si i zaplatit.

V Otaznících nad hroby se zabývá Lincolnem, Napoleonem, Rasputinem i hrabětem Draculou, nicméně slušně uměl zkomponovat i divadelní hru (Záhada s M), zajímal se o maňásky (dvě knihy na téma) a jaké vám zvládl předepsat i scénáře pro komiksy!

Jeho Desetioký je v jednom takovém odhalen i jako skutečný tvůrce sněžných mužů, k čemuž prý stačí pár řezů do lidského mozku a huňatý kožich navlečený oběti. Ale "raněné Desetioký zabíjí,“ dočetli jsme se jako děti vystrašeni a spojme tenhle fiktivní příběh (známý i jako povídka z knihy Bratři Černé planety) se zmíněnou už Koreou a americkými zajatci a... Hle, právě tady asi bude ležet jedno z hlavních semenišť klepů o "dr. Mengelem".

Anebo že by to bylo právě naopak?

Anebo že by knihy ukrývaly i utajené viny, jako tomu bývá u mnoha spisovatelů?

Ale ne!

Sám Desetioký byl jinak totiž byl alter egem "krutého zubaře" Součka!

9.

Materiál zužitkovaný při psaní beletrie uplatňoval Ludvík Souček v literatuře faktu a naopak. Obé se mistrně doplňovalo a on svedl popularizovat vědu, ale uměl ji prodávat i jako sci-fi. Vždy působivě domýšlel a… Ta rychlost! Počítače neexistovaly, ale on tvořil takovým tempem, jako by tomu tak už bylo!...

A své paní Dagmar, která mu pomáhala, prý přímo nakázal: „Říkej, prosím tě, že to píšeme celé měsíce.“ Přitom však "spíchli" fingovanou "reportáž" Cesta slepých ptáků (zvolenou později za nejlepší českou sci-fi všech dob!) za pouhých čtrnáct dní. A ta kniha byla z valné části prostě nadiktována.

S láskou v ní přitom navázal na román Cesta do středu země (ke kterému zase jindy připravil obsáhlý doslov...) a Islandem si moc rád vyšel ve stopách Vernových hrdinů až ke kráteru Sneffelsu, té podivuhodné sopky... Stejně tak však vytvořil pozoruhodnou detektivku Případ baskervillského psa. Ne, nevím, zda byl Souček i agent. Docela jistě však vím, že byl v jednom ze svých životů a světů i holmesologem.

10.

Přidám teď i krátkou osobní vzpomínku z besedy u sluncem ozářeného zápraží letního Šolcova statku v Sobotce, v Českém ráji. Přírodovědec a „český král roztočů“ doktor Karel Samšiňák pořad uváděl, ing. Karel Pacner seděl vedle Součka a s vědeckou akribií představoval pečlivě fakty podloženou sci-fi Cesta na Mars (1979). "A chňapne tam po nich něco?“ skočil mu do řeči až dětsky bujný zubař a už vzápětí zklamaně mávl rukou. „Nic? Tak to nic není.“ Hned jsem ho měl radši.

11.

Ale co kritici?

U beletrie mu občas vytýkali například to, že se touž měrou vtěluje do VŠECH svých postav a že jaksi mnohomluvně zůstává ponořen stále v tomtéž myšlenkovém řečišti.

Měli snad i pravdu, ale co měl, chudák, když nebyl jenom jeden, jak už řečeno? Měl se rozštěpit i v knihách? Snad. Ale bolelo by to, nejspíš, a on psal právě proto, aby se spojil.

12.

On je šest bytostí, smával se již Součkův kamarád Kamil Lhoták, a právě jenom Mississippi o tolika proudech mohla zrodit i zbrusu nového českého pátrače, vozíčkáře Martina Anděla alias Nero Wolfa. Vysnil si ho a rozvinul tak současně i nezakořeněný u nás typ „ušákové detektivky“.

A ty čtyři příběhy (na jeden už jsme tady narazili) rozhodně stojí za přečtení. Martin Anděl najde přátele v jistém redaktorovi, který všechno vypráví, a jeho pozdější ženě. V případě potřeby se ti dva stávají jeho rukama i nohama. Po Praze, Čechách i světě ověřují to, co Martin vydedukoval v skrytu domova, a dodávají materiály k dedukcím dalším, přičemž zárodek Martina Anděla spatřuji už v doktoru Holubovi z Cesty slepých ptáků. Takže jaký Mengele? To Holub a Anděl (příznačná jména, že) jsou Součkova skutečná alter ega.

Škoda jenom, že o své trojici pátračů stačil napsat právě jenom čtyři příběhy (dvě povídky a dvě rozsáhlejší prózy), přičemž ten pátý příběh "došil" až s odstupem spisovatel a novinář Jan Jandourek pro knihu Městopis (2000)...

Odváží se snad ještě on anebo někdo další napsat i třeba šestý a sedmý...? Docela tomu věřím, že ano, a jestliže někdo namítne, že není důvodu, aby se to stalo, oponuji, že naopak není důvodu, aby k tomu nedošlo.

13.

V dětství jsem byl ovšem víc než jeho detektivkami nadšen právě Desetiokým anebo Velkými otazníky (1967), a tedy záhadami, které Souček celoživotně sbíral (což byl i další jeho svět). Také první dva "Erichy von..." z mnoha ostatně osobně přeložil z Němčiny a... ještě i doplnil... Ten druhý z překladů se bohužel ztratil...

14.

Přímo posedlý byl Souček taky Atlantidou (=další svět) a zajímalo ho toho nakonec už tolik, až se docela programově začal vyhýbat mnohým "novým oblastem".

„Ne, neumím klouzat po povrchu," stěžoval si dokonce. "Toužím věci znát hloub.“ A kdekomu říkal lenochu. „Nepředstavitelně moc četl,“ vzpomíná jeho paní, a to byl fakt, ale... Jsou čtenáři – a čtenáři. Souček byl ČTENÁŘ. S velikým Č. Měl sloní, i když zřejmě ne totálně fotografickou paměť, a vidíte, přesto se zdá, že si do téhle paměti snad rovnou tiskl celé stránky. Souček Ludvík sám sobě fotoaparátem, sám sobě i scannerem, řeklo by se dnes.

Jednou přečtené nezapomínal snadno a „velké otazníky“ sbíral natolik dychtivě, až k němu samy začaly přicházet. Anebo snad přicházely vždy? „Start UFO jsme viděli z chaty,“ ujišťoval rozhodně lidi na besedě. "Se ženou." A v jeho přítomnosti prý občas mizely věci.

Opět jen velký mystifikátor a jeho hry?

Kdo ví! Byl... rozhodně unikátní, zvláštní... a uzavřený... Skutečně tajemný. I ještě po letech svou ženu překvapil. Znalostí nového jazyka, ale záleží snad na tom na všem? Život... a dílo... Ne! Čtěme Součka raději, a to i kriticky, ale dál. A dál. Zkoumejme knihy zubaře, od kterého to prý v ordinaci dost bolelo. Aspoň tedy nějaká chyba, i když, pravda, byl i uznávaným odborníkem na tajnou schránku ve stoličce!

15.

Číst ho můžeme i díky tomu, že dílo nyní vychází znovu. Jako Spisy. I vnímejme to dobré a kdo nechce, ať to nečte (na shledanou) a přenesme se jako ptáci přes místa, kde kdysi účel posvětil prostředky, ano? Prosím vás, protože, a to je taky pravda...

Chce Souček podtrhnout nějakou svou vizi?

Upraví fakta.

To skutečně dělal... Anebo... Aspoň fakta vhodně vybírá. Někdy? Vždycky? Co já o tom dokáži říct?

Ale byl takový. Copak se mi víc hodí do krámu? ptával se. A ne vždy výpůjčku dozná.

Spíš skoro nikdy. „Herman Melville, ten výpůjčky doznával,“ napsal doslova do Tvorby, ale mezi řádky se tomu jistě jenom smál. A jak!: Nejste sčetlí? Nejste. Váš problém!

A například nedávný článek na Sardenu o Lemově knize Sezam (1954) mi znovu připomněl i podobnost jedné její povídky (Křišťálová koule) se Součkovým románem Pevnost bílých mravenců... V Ludvíkově knížce Případ jantarové komnaty je zase zakleta známá pasáž z Haggardova románu Ona a... A syžet Případ ztraceného suchoplavce? Tak ten má dokonce bezpočet inspirujících předchůdců... On i ten Desetioký je má, a tak dále, a tak i podobně... Edgar Allan Poe nebo William Shakespeare ovšem zřejmě nepracovali jinak.

16.

K Součkově legendě však nepřispělo jeho (občasné) plagování toho, co měl načtené.

Přispěla k ní... spíš ona už pověstná trilogie Tušení (1974, 1978, 1992). Ano, ta.

Za normalizace zdála zjevením, podobně jako i zmíněný už TV seriál natočený (pouze!) podle poslední kapitoly jejího prostředního dílu. Vlastně je to natočeno až banálně, uznávám, a kdo ví, zda to vůbec ještě existuje, ale jako kluk jsem díky tomu cyklu žasl nad Součkem i v televizi a obdivoval, jak skvěle to ze sebe sype. Zpaměti a jako když tiskne, i bez papíru. Ne, nečekal bych, že to bude naposled, co dostal šanci...

A "osudný" třetí díl trilogie?

Měl prý celých tři sta stran a zřejmě skutečně existoval. V jediném výtisku.

Tento výtisk vláčel Ludvík Souček všude sebou a nakonec "díky" komusi zmizel. Snad tu hrála roli závist? Česká? Nejspíš. A nakonec vyšlo zkrátka jenom torzo, respektive, a to ještě spíš... něco úplně jiného. Útlá kniha Po stopách bludiček (1992).

A jedenáct pokračování Tušení světla z Tvorby 1976?

Tady jde, jak známo, jenom a pouze o základ druhého z dílů trilogie, tedy o Tušení stínu. O nic víc. A kde je tedy Tušení světla. Dnes? Asi? Nevím... Ale v povídce Tajnosti Starého Plzence (Mladý svět 16/1996) jsem záležitost přece aspoň okrajově "uvedl na pravou míru,“ protože píši (citace): ... a reportérka Ivana našla trezor s Tušením světla a se zbytky Součkova autobiografického románu Železo přichází z hvězd!

Našla... anebo nenašla? Ve skutečnosti?

Pokud opravdu našla, nu, pak v reálném světě až dosud ani nepípla. Ta ženská. Ostatně... Vymyslel jsem si to - a roku 2007 povídku znovu vydal v knize Zabiju Putina v Karlových Varech (NAVA). A Součkův odkaz dnešku?

Zkusme to takhle a podle těchto hesel:

1. I my, občané, alespoň občas mysleme, pěkně prosím, součkovsky! Jo?

2. I my, občané, čtěme pomyslné, ale hned zde i následující věty z poslední stránky ztraceného Tušení světla:

Ne, nedostanete mne.
Já, text zasvěcený, jsem rukama smrtelníků nezranitelný.
Teď zmizím, ale až se vynořím...!



zpět na článek