V úterý dne 7. října jsem se v článku Dětství s Richmal Cromptonovou trochu krkolomnědostal až mezi ohmatané stránky knížek Vládi Zíky.
I vraťme se dnes ještě aspoň krátce k tomuto nespornému géniovi nadprodukce...
2.
Vladimír Watzke (1900-71). Tak znělo skutečné Zíkovo jméno – a byl sice příbuzným známého nakladatele Zmatlíka, ale rozhodně nikoli gentlemanem bez talentu (jak už jsem ostatně onehdy připomněl).
Roku 1923 vystudoval Watzke tzv. English University College a po dráze vážného úředníka, která ho však příliš neuspokojovala, dal se chrabře na psaní, a když se pak roku 1939 odstěhoval z Prahy do Nezabudic u Křivoklátu, knížky už skutečně doslova chrlil jako na běžícím pásu. A byl-li ve formě, uměl prý tento nejplodnější autor světa (aspoň tedy podle slov reklamy v časopise Úhor, 1939) spíchnout román i za pouhých pár hodin, za večer.
3.
Publikoval proto pod mnoha pseudonymy. I těmito: Georg Bobbin, Jan Havlín a Eva Chválová. Ale CO pod těmi jmény vytvářel? Odpověď zní, že v podstatě všechno.
Westerny, kriminální romány a jako Eva Marešová i veselou četbu pro děvčátka (Dadla zlobí maminku, 1943). Co "Vláďa Zíka" pak i knížky o klucích a o letcích. Pozor však!
Román Orlí srdce (vydal Gustav Voleský, 1942), na který se už vzápětí zaměřím, to není JEN Letecký román. Ano, ano, sice tak zní podtitul, nicméně...
4.
Invence plný Vláďa Zíka tady s víc než chvalitebným výsledkem vytěžil hned dva inspirační zdroje. Které?
Tím prvním byla kniha Biggles vystihne stopu (1935) z pera kapitána Williama Earla Johnse známá u nás v Čechách pod poněkud komerčněji znějícím názvem Biggles a Himalája (1940, 1993). „To největší nebezpečí, s nímž se TAM setkáme, bude, že nenajdeme vhodné místo k přistání,“ praví se hned v úvodu tohoto díla a říká to velemoudře sám slavný pilot Bigglesworth. A jistě, právě TOTO byl skutečně klíčově prekérní problém.
Zíka ho ale ve své knize hravě vyřešil a dodejme už jen, že tím dalším pramenem, z kterého pro ni čerpal, byl skoro určitě i klasický román Jamese Hiltona Ztracený obzor (1933, česky 1935), i když já osobně se domnívám, že tu byl Watzke ovlivněn spíš až jeho působivým filmovým ztvárněním (1937).
5.
A jsme-li už u tzv. filiací, připomeňme ještě, že hlavní zápornou postavou Orlího srdce je jistý „zelenooký“ láma.
Po řadě let poslouží jako vzor pro titulního zlosyna v jedné z vůbec nejlepších povídek Ludvíka Součka Desetioký (1969, v knize Bratři černé planety), a čistě mimochodem, Ludvíku Součkovi bylo v čase vydání Zíkovy knihy šestnáct let...
A zajímavé přitom je i to, že si Vláďa Zíka ony Součkovy vcelku nesporné parafráze svých vlastních akčních scén mohl ještě teoreticky i sám přečíst.
Ano, mohl, a měl na to přinejmenším dva roky života. Patrně se to tedy nikdy nestalo.
A stalo-li se to, neozval se už. A zemřel.
6
Ale teď již dost fantazírování o vzájemných vlivech, i když tady je považuji vcelku za zřetelné. Zíkovo Orlí srdce každopádně zůstává velmi neobvyklou kombinací leteckého příběhu a příběhu horolezeckého a napsané je sice Čechem, pravda, ale Čecha tu nepotkáte! Kdeže!
Hrdiny jsou dva mladí chlapíci z „nového Španělska“: Pietro Diaz a Juan Mallory.
Znají se od dětství a jelikož vlastní v hrudích „orlí srdce“, táhne je to k výškám.
K výšinám.
Pietro se dokonce stane leteckým akrobatem.
Taky ale zkušebním pilotem nového letounu vyrobeného z lehkého kovu. Ano, lehkého. Ona lehkost, to bylo taky téma oné doby. I v Běhounkově románu Tajemství polárního moře (1942) "zrovna" vynalezli slitinu zvanou solidit, která byla prý stokrát lehčí než voda a osmkrát těžší než vzduch. Ha! Vida. A šup, šup, šup, ihned ze soliditu postavili vzducholoď.
Nicméně opět dodejme, že jak František Běhounek, tak Vláďa Zíka se při psaní skoro určitě zhlédli v Troskově holanitu – a viz román Vládce mořských hlubin (1936-37).
7.
V románu Orlí srdce je tenhle nesporný sci-fi motiv jen zdánlivě nepodstatný, ve skutečnosti s ním však děj stojí i padá. A jaký děj, abychom se k tomu už konečně dostali? Nu...
Španělé UŽ NEJSOU v listinách objevitelů, napíše Pietro do jednoho leteckého časopisu. Ten článek pak zaujme milionáře Ruize a milionář slíbí: „Vystrojím výpravu pro čest španělského jména.“ Tak. A právě pomocí dokonale lehkých letadel rozhodne se Ruiz dobýt Mount Everest, jehož vrchol byl ještě tehdy mylně označován kótou navýšenou o 32 metrů.
8.
Chystají se na to. A hora zatím hrozí. Ale ještě víc hrozí (tehdy taky dosti obvyklá) „hrozba z Východu“, vždyť... Dalajláma je nastrčená figurka a Tibetu vládne tajemné bratrstvo, ujistí nás Vláďa Zíka. A nevysvětlitelně tajemným způsobem předbíhala zvěst o výpravě karavany. Šířila se, až došla do klášterů na druhé straně velehor, kde ji přijímali lámové s úskočnýma a fanatickýma očima... Tak. A jeden takový láma pak Evropany i vznešeně varuje. I slyšme:
„Chcete vystoupit na svatou horu? Nepodaří se vám to. Zahynete. Nikdo se nikdy nedotkne jejího temene, nikdo! Zástupy mocných ji chrání - a strhnou do propasti každého.“
A „láma se zelenýma očima“, který takto mluví, poštve na bílé vetřelce vzápětí asi pět set banditů. Ale pohleďte ještě před útokem spolu se mnou na to, jak opravdickým a magickým jest láma netvorem:
Odešel do malé cely, kterou zvolil sám za svoje bydliště, ale neulehl.
Postavil se k oknu a hleděl vzhůru, kde jen tušil vrcholky velehor.
Stál nehnutě jako socha. Oči mu zeleně světélkovaly.
9.
A dál?
Ne, Španělé se samozřejmě jen tak nedají. Naopak.
A užijí proti domorodcům tutéž zbraň, jakou už se v týchž místech oháněl i Biggles:
„Na svá místa! Nabíječi a střelci ke kulometům! Palte!“ velel plukovník.
Kulomety zarachotily. Hudba smrti zněla na místech, kde se ještě neozvala. Tatatatatata tatatatatata tatatatatata. Do nepřetržité palby nyní zazněla i mluva pušek. Vcelku to byla zničující smršť olova. Útok se zastavil a rozdrobil. Jezdci, zuřivě řvoucí a mávající křivými šavlemi, obrátili koně a hnali se zpět. Ne všichni. Aspoň padesát jich zůstalo ležet tiše či s bolestnými výkřiky na tvrdé zemi.
Jinými slovy pěkný masakr, ale... Ne, není ještě vyhráno, neboť Španěly dál zasypávají střely.
Plukovník zatínal zuby. On, který první vstoupil do Madridu! On který se tolikrát vyznamenal. Musí tady sedět a krčit se.
Tu však dorazí do boje pilot Pietro. A ovšemže ne po svých. V letounu.
„Střemhlav!“ zavelí.
A již byli téměř u země, když se do hřmění motorů ozvaly i jiné zvuky. Volání smrti. Tatatatatata tatatatatata tatatatatata. Smrt opět řádila nemilosrdně v řadách ničemů.
A láma? V klášteře si hryzl rty. Byl to neúspěch. Ale ještě neznamenal, že se láma vzdá. Ne.
Nikdy! Zničí cizí ďábly děj se co děj.
10.
Mocí vůle uspí tento Tibeťan domorodou stráž a nasype pilotům do leteckého benzinu písek. Následkem toho nazítří zahynou Ruiz i Juan, s nímž odchází i kus Pietra, jak se dočítáme. „To já je přivedl na smrt,“ šeptá Pietro, až dokud k němu nepřistoupí jeden jeho druh, jemuž oči jen hořely a...
Najednou už nevypadal jen jako umazaný a promaštěný mechanik. Něco slavnostního, prorockého bylo v jeho výrazu:
„Ty ne, Pietro, to myšlenka je přivedla. Byla v nás ve všech. To srdce nás sem přivedla. Láska k vlasti. Touha po její slávě.“
A Pietrovo orlí srdce? Ovšem! Vzmuží se!
A Pietro? Uslyší snad i hlasy mrtvých:
„Najdi našeho vraha! Zabil nás! Ne démoni, nýbrž ničemný člověk. Bídník, který potřeboval legendy o stole bohů, aby mohl být živ bez námahy a bez práce. Pietro, vykonej spravedlnost!“
Nu, a co že udělá náš chrabrý Pietro Diaz?
Tento snílek, tento pracovník, tento nejlepší kamarád... měl přece jen v srdci i žulově tvrdé místo: „Plukovníku, sestavte četu. A dobře ji vyzbrojte.“
„Kam půjdeme?“
„Hledat zelenookého lámu.“
V Pietrově srdci nebylo milosrdenství. Nebylo v něm však ani nenávisti. Jen pocit věčné spravedlnosti, které byl vykonavatelem.
11.
A ještě dál? V následující (a je mi to líto, ale Ludvíkem Součkem později poněkud „okopčené“) pasáži sleduje Pietro onoho lámu z kláštera, a to podzemní chodbou a... Až do úbočí hory. Už-už ho skoro má, když tu...
Někde nahoře, velmi vysoko se vtom uvolnil kámen.
Snad již dlouho čekal na chvíli pádu.
Snad se ho dotkla věčná spravedlnost. Padal. Rachotil po srázném úbočí. A jen tak mimochodem zasáhl lámovu hlavu. Pietro vydechl. Uvolněně. Nemusil tedy trestat sám. Osud trestal za něj.
12.
A pak... už román vrcholí, a to hned několikanásobným dobytím Mount Everestu právě za pomoci „ocelových orlů“ a ve chvíli, kdy Hillarymu zbývalo k oné slávě ještě jedenáct let.
A když konečně stanuli na vrcholu, když tam Pietro rozvinoval španělskou vlajku a vlajku Všeevropské letecké společnosti, zalévaly se oči hrdinů slzami. Dva symboly. Vlast - a Evropa.
13.
Jenže Pietra se zmocňuje i lítost a on... Trhl sebou, sevřel pevně rty...
Tady už zvítězili, ale jinde čeká nová práce. Nové objevy. Nové zápasy. Ne, muž nelituje toho, co bylo. Muž myslí pouze na to, co přijde. Dosáhli cíle, ale je nutno hledat nový cíl. Nové cesty vpřed a vzhůru. Tam na severu je Tibet. Tam čeká ještě mnoho bílých skvrn. Tam jsou i místa, kterých se ještě nedotkla bělochova noha. I jinde ve světě. Západ zvítězí. Španělsko bude při jeho vítězství. A všichni pochopili, že je tato výhra vítězstvím celé Evropy.
A vítězstvím západního ducha spějícího za sluncem.
14.
Podobné věty ovšem tehdy fakticky představovaly pronacistickou propagandu.
Odmysleme si ji. A teď zvažme samo Orlí srdce. Je to brak?
Nevím.
Ta kniha je poměrně dobře napsaná (anebo snad nadiktovaná?) a obstojí v rámci žánru.
Vláďa Zíka byl vůbec výborný vypravěč i výtečný stylista a když tvořil, tak i viděl a... jaksi "rovnou psal film“. I kompozičně je ta knížka dost sebejistá a koneckonců i větu o „vítězství západního ducha“ lze interpretovat... třeba i proamericky. Co já vím...
15.
Spíše však ne – a víme to všichni.
Watzke ostatně hned vzápětí vyprodukoval i ryze antisemitské dílko Lesk a bída Hollywoodu (1944) a také Hrdiny severu (1943), v nichž se válka Německa s Anglií odehrává už po slavném Hitlerově vítězství. Po osvobození byl obviněn z kolaborace a donucen k přestěhování do Žatce. Ve zbývajícím čtvrtstoletí života už nevydal takřka nic, ale ať byl, jaký byl, nic už to nikdy nezmění na faktu, že třeba moje dobrá babička brala Orlí srdce do rukou vždy s něžnou láskou a přečetla ho jistě mnohokrát.
A já potom taky.