Vždyť témata – vnitropolitická i světodějná – se neustále opakují nebo se v nejrůznějších variantách vracejí. Také organizátoři mezinárodních soutěží výtvarného humoru, kterých se konají desítky, možná stovky ročně, nejsou ve vymýšlení témat vždycky právě nejoriginálnější. V posledních letech tak „letí“ zadání jako globální oteplování, boj proti suchu, hladu či chudobě, v souvislosti s vraždou ruské novinářky Anny Politkovské se objevila spousta témat týkající se svobody slova atd.
A tak nejde zdaleka jen o to, že se tvůrci občas rozpomenou na jakýsi starý nápad, který možná kdysi někde viděli, rozvinou jej, rozvedou či zasadí do jiného prostředí. Některá témata zkrátka svádí ke ztvárnění určitým způsobem, k interpretaci problému podobnou zkratkou, asociují autorům analogické situace. Tak se například před pár lety organizátorům pražské soutěže Fór pro For vypsané na téma stavění ze dřeva sešlo překvapivé množství parafrází na Noemovy archy, trojské koně či Diogenovy sudy. A těžko podezírat autory z nejrůznějších koutů světa, že od sebe obkreslovali.
Posílání obrázků do mezinárodních soutěží je vůbec věcí velice ošemetnou. Slušný autor se obvinění z plagiátorství pochopitelně bojí, a tak před odesláním hotových vtipů ještě dlouze dumá, listuje katalogy přehlídek výtvarného humoru a loví na internetu v urputné snaze najít někoho, kdo jeho vtip už někdy v minulosti zpracoval. Není přece možné, aby tak jednoduchý, geniální fór už někoho před ním někdy nenapadl…
Když na to, že váš skvělý vtip není právě nejoriginálnější, přijdou už při posuzování obrázků zaslaných do soutěže, jste na tom ještě dobře. Zkrátka nevyhrajete. Jenže ani erudovaní teoretici i praktici v porotách nemůžou mít nikdy naprosto dokonalý přehled. V oboru, v němž po celém světě vzniknou tisíce nových vtipů denně, to prostě není možné. A tak jim tu a tam nějaký ten „plagiát“ proklouzne mezi vítězné práce. A můžete si být jisti, že se pak dříve či později najde šťoura, který se nad oceněným vtipem poškrábe na hlavě a řekne si: „Něco podobného jsem přece už někdy viděl.“ A co hůř – onen původní, originální vtip najde a zveřejní vedle toho vašeho, aby celý svět viděl, jaký jste zloděj a lump.
Často jde o pikantní případy, kdy ten původní, originální vtip dávno upadl v zapomnění nikým nepovšimnutý a neoceněný a „plagiátor“ sklízí se stejnou pointou o mnoho let později úspěchy na prestižních soutěžích. Odhalení autoři takových plagiátů se pak pochopitelně brání tím, že je na stejné téma prostě napadl stejný vtip. Těžko to budou před světem dokazovat, stejně jako jim těžko někdo dokáže, že tomu tak není.
Někdy jsou však případy plagiátorství zcela zjevné a neoddiskutovatelné. To když někteří „umělci“ vykradou nejen nápad, ale i celkovou kompozici, účesy či oblečení postaviček nebo jiný detail. Nedávno se například sesypali kritici na íránského autora Ali Khalajího, na kterého našli dokonce desítky takových důkazů. A pozor – Írán není v oblasti kresleného humoru žádný exotický trpaslík, nýbrž – na rozdíl od Česka – světovou karikaturistickou velmocí.
(Příště o situaci v socialistickém Československu, současné Číně a nejnovějším případu plagiátorství v USA.)
Převzato z Vhrstiho blogu