Neviditelný pes

LITERATURA: Arthur Machen nejen z Jitra kouzelníků

2.9.2008

Okolo nás existují mystéria dobra zla. Chodíme neznámým světem stínů a jeskyní, v nichž žijí obyvatelé soumraku, ale naše vyšší smysly jsou otřelé a my tak prosáklí materialismem, že bychom už nepoznali pravé zlo, kdybychom se s ním setkali… Ve skutečnosti chodí Vladaři Pekel nepozorovaně mezi námi.

Arthur Machen (1863-1947)

1.

Nedávno se na knihkupeckých pultech objevila další česká reedice Jitra kouzelníků (nakladatelství XYZ), přičemž právě z té knížky (oblíbené taky Dr. Ludvíkem Součkem) jsme se mnozí o Arthuru Machenovi (vlastním jménem Arturu Llewelynu Jonesovi) dověděli poprvé. Kdo to byl? Odpovězme nejprve pár citáty.

2.

„Krásné, zvláštní a nejvíc znepokojující dílo, jaké znám,“ mínil Maeterlinck (1862-1949) o jeho próze Veliký bůh Pan (1894, česky poprvé 1905), „zasahuje totiž jak naše vzpomínky, tak naše naděje.“

Rovněž věhlasný kritik a básník T. S. Eliot (1888-1965) obdivoval Arthura Machena a „náš“ Ludvík Souček jeho slovy uvádí svou povídku Případ čerta číslo čtyři (1968).

Jak už naznačeno, nadšeni byli Machenem i francouzští autoři Jitra kouzelníků (1960) a Jacques Bergier (1912-78) mu navíc věnoval esej Svátosti zla (slovensky 1999). „V jeho příbězích je víc podstatných pravd, než ve všech statistikách světa,“ byl přesvědčen kritik van Doren Stern a Machenův (poněkud morbidní) epos Pahorek snů (psáno 1895-97) pojednávající o návratu do římské minulosti Walesu, je varováním před satanem uchvacujícím nás ve spánku a byl označen za jeden z vrcholů dekadence, ne-li nejkrásnější prózu v anglickém jazyce.

V možná ještě působivější povídce Bílý prášek (1895) přivádí titulní lék-nelék, který je ve skutečnosti tzv. vínem sabatu, k prostopášnostem zcela nevinného studenta, až se tento nebožák doslova rozpustí v odporný hnis…, což se odehraje jako před našima očima - ve scéně parafrázované ještě po letech Bradburym a jeho hororem Kostlivec neboli v příběhu muže, který přišel o vlastní kostru a stal se hnusnou, beztvárnou medúzou na podlaze vlastního bytu… Asi nikoli náhodou je Machen osobně zachycen v jiné Bradburyho povídce, v Psancích.

3.

Jeho zcela magické popisy působí až vášnivě. Rozhodně bych však nesouhlasil s literární historičkou Vladimírou Šatavovou, že jsou jeho povídky vesměs mistrné, anžto některé, hlavně rané texty z jeho pera disponují nespornými formálními nedostatky. Děje řady jeho próz jsou také až příliš křečovitými úpravami autorových snů – a vzdávají se vší logiky.

Ne, neříkám, že to zcela vadí, nicméně Machen některé povídky nedotáhl a bije to do očí a uzná to každý, kdo si vskutku zodpovědně prostudoval i jenom nejznámější Mistrovy texty.

4.

„Prvky hrůzy a číhavého děsu dosáhly u Machena až hmatatelné živosti,“ žasl ovšem i sám „král hororu“ Howard Phillips Lovecraft (1890-1937). On také - až zbožně - zmiňuje Machena v některých vlastních prózách, konkrétně třeba ve Volání Cthulhu (1928), ale i v Šepotu ve tmě (1931)… A humorista Jerome Klapka Jerome? Zase prý jednou půjčil Velikého boha Pana spisovateli Doylovi, který mu knihu vrátil dost zaraženě a pravil: „Váš přítel je možná génius, ale do postele už si ho nevezmu.“ Brzy nato, inspirován však nejen „machenovským strachem“, napsal Psa baskervillského (1902). A když v něm „hrozným strachem“ umírá u blat sir Baskerville, je ona pasáž, považte, div ne opsána z Velikého boha Pana. Však si to ověřte!

A co teprve klíčová scéna zestárnutí titulní krásky v Haggardově románu Ona (1897). Je to snad pouhá náhoda, že taky silně připomíná pasáž z Machenova „Pana“ a hlavně pak jinou jeho povídku Vnitřní světlo (1894)?

Co víc. Boha Pana obemknutého třeštivou aurou hrůzy vylíčil dokonce i klasik E. M. Forster v povídce své knihy Nebeský autobus (1911) a téhož Pana, i když vnímaného očima zvířat, vymaloval dětem i dospělým Kenneth Grahame (1859-1932) ve Větru ve vrbách (1908), tj. česky Žabákových dobrodružstvích. Co to má Machen v sobě za kouzlo - a kým tedy byl?

5.

Pocházel z rodu kazatelů. Přišel do Londýna ze vsi, odkud kdysi vyjížděli Rytíři kulatého stolu za svatým grálem. Arthur Machen

Navštěvoval do sedmnácti církevní školu, ale pak mu padl do rukou Algernon Swinburne (1837-1909), ten „nemravný básník“, jenž rázem popřel silnou poezií vše, k čemu byl Arthur Machen veden.

Swinburne mladíka zmátl, ale hlavně probudil. Přesto či právě proto Machen vzápětí příliš neuspěl při pokusu uživit se v Londýně (1883). Nakonec začal překládat do angličtiny Casanovu - a psát i sám. Načas jej také zachránilo malé dědictví.

„Nezbývá mi, než se smířit s životem Robinsona duše,“ mínil přesto v těch časech a zdálo se mu, že jej od ostatního lidstva „odděluje obrovské duchovní golfové hřiště.“

6.

„Na druhé straně“ se však šťastně oženil, liboval si zřejmě v bohémství a „spoléhal na Prozřetelnost“.

Uplynulo tucet let. „Po tu dobu jsme nebyli s chotí odloučeni ani na dvanáct hodin,“ vzpomíná. TA však podlehla roku 1899 rakovině a on vstupuje do řádu Golden Dawn vedeného Wiliamem Butlerem Yeatsem (1865-1939), pozdějším nositelem Nobelovy ceny.

Vstoupil však zrovna tak do kočovné „Shakespearovské skupiny Franka Bensona“ (1902) a zde potkal i budoucí svou druhou ženu.

V letech 1910-21 byl novinářem, nicméně „jen ti, co spřádají fantazie, jsou pravými realisty,“ mínil a ve svém díle Skrytá sláva (1922) vcelku pobožně zkritizoval svět své doby.

I nadále se živil jen těžko a skončil by v útulku nebýt podpory G. B. Shawa a několika dalších svých příznivců poskytnuté mu roku 1943.

7.

Vraťme se k dílu, tedy podstatnému.

Říkat, že Machenovy prózy jsou „umně náznakové“, není přesné. Jsou náznakové spíš nechtěně a neumně. Často se zdají až moc nápadně sešity a jako celky představují po umělecké stránce… spíše prohry. Nejde však o neštěstí. Naštěstí totiž u Machena nekráčí jenom o „uměleckou“ stránku věci!

Přesto si opět neodpustím malé trknutí. Jmenuje-li se poslední kapitola Velikého boha Pana Fragmenty, měl se tak zvát rovnou celek. A ne? Jen o fragmenty totiž jde. A námitka, že to snad byl „umělecký záměr“? Jestliže ano, pak podle mého názoru škodí výsledku. Třeba pozdější Lovecraft dokázal s obdobnými fragmenty pracovat rozhodně daleko působivěji!

8.

Čímž jsme odbyli nepodstatné nedostatky a mohu se věnovat chvále (uvidíme, jak dlouho vydržím).

Inspirován Sirem Arthurem Conanem Doylem vymyslel si Arthur Machen svérázný pár gentlemanů. Vědátora Fillipse a spisovatele Dysona, který až programově žasne nad vším všedním, asi jako brzy nato i Chesterton a Čapek. Kromě toho se Dyson bije co rytíř za uchování dětské vnímavosti, která je plná zázračna a symbolů.

Oproti tomu pan Fillips je bezesporu Machenovým Sherlockem Holmesem, o což se Dyson jen marně snaží. To Fillips je mozek i rozum, zatímco Dyson představuje „jen“ cit a duši.

9.

Ještě v jiné Machenově povídce je pro změnu doktorem Watsonem dívka. Najata jako vychovatelka záhadným profesorem, který v podsvětí Walesu (rozumějte: opravdu v jeho podzemí) odhalí prastaré „zakrslé plemeno“, žasne. A právě ono plemeno dalo vzniknout i britským pohádkám o skřítcích a čteme-li dnes tuto fantasmagorii (míním to slovo ale v dobrém), bohužel tu holmesovskou logiku postrádáme s každou stránkou víc a víc.

A co se na těch listech vůbec děje? Nic moc! Ale náhoda stíhá náhodu. Kromě toho…

Smyslu Machen vždy důsledně nadřazuje tón a kupř. v povídce Rudá ruka (1895, nepochybnému ozvuku nikdy nevyluštěného případu Rozparovač, 1888) jsme následkem totálně absurdní Dysonovy pátrací metody spíš svědky nezamýšlené parodie na holmesovky. Vnímejme však to dobré z Machena, a tak tedy především jeho poetiku.

Která plane stále! Hoří jako vích - skoro před našima očima – a nelze ji nevnímat! V dlouhých sekvencích svých okouzlujících děl uměl Machen opravdu krásně a ukázněně navozovat atmosféru a v čem byl mistrem nepochybným, to bylo ovzduší hrůzy.

Z jeho červánků nad Londýnem skutečně „prší krev“, jak píše, a každičká ulička může přinést údiv. Je to tedy až skoro pohádkový Londýn, Bagdád na Temži, i opravdickými skřítky (a nejen tedy těmi od George MacDonalda) poddolovaný Wales. A vše se mění, vše voní a kouzla dvojího typu se tady navzájem mísí. 1. Kouzlo vzrušeně mystické. 2. Kouzlo jaksi chladně britské.

Zároveň však je všude přítomna i jakási libá „pozvolnost“, kterou už ve své většině neznáme, ale vždycky byla dopřávána vyvoleným. Je to pozvolnost gentlemana bez zaměstnání patrná třeba i z pozdějších románů Johna Buchana, a právě tato pozvolnost neutuchá ani během hrdinových potulek nazdařbůh „Dickensovým“ městem vylíčených se stejnou pózou, v jaké psal Stevenson o českém princi Florizelovi (Klub sebevrahů, Rádžův diamant).

A co ještě víc?

Ovšemže záviděníhodné pauzy na čaj, v kterých nás mistr Machen pokaždé ukolébá jako loutku. Tu ale procitneme, když zahřmí hrůza, přijde šok, překvapí dotek. A cíp nějak „zvrhlé“ erotiky. Často. Ne, pranic podobného u Stevensona nenajdeme, protože tam když se David Balfour podívá Catrioně nechtěně na nohy, tak to ze stejnojmenného románu naprosto vyčnívá.

10.

Arthur Machen, kterého tu nepokrytě propaguji, působí tváří v tvář Stevensonovi a jemu podobným viktoriáncům opravdu až nezdravě nebezpečně (Anebo snad právě zdravě?)

Je svůj až příliš a nacházíme u něj zlověstné zmínky o „sňatku sabatu“, například. Je opravdu veliká škoda, že právě styl psaní, na kterém si Machen dosti zakládal, působí mu občas „až smrtelné obtíže,“ - jak u nás postřehl už například kritik Bedřich Fučík.

A navíc… si milý Machen někdy půjčoval od jiných až moc (a vida, už zase kritizuji!). Což by ani tak nevadilo, jen kdyby ty jeho následné imitace nebyly tak chlapecky neohrabané…

Jen si vezměte samotného slavného „Pana“… Co zjistíme? Je tu bezesporu kus Frankensteina (1818), bezpochyby na konci i špetka Tří mušketýrů (obdobná scéna, jako když šli popravit mylady), dále pak tu trčí uzmuty celé dlouhé věty z mistrné Lyttonovy povídky Strašidelný dům (ověřte si) a ani to není vše. Najdeme nakonec i motiv zkažené duše z Doriana Graye (1890) a Machen byl, jak známo, přítelem Oscara Wilda, i když nijak důvěrným.

Ale byl vnímavý, četl, těžil a nemluvme už vůbec na téma, jak a za co jsou díla jako Veliký bůh Pan a Vnitřní světlo anebo i Bílý prášek vděčna i doktoru Jekyllu a panu Hydeovi (1886)… Tak třeba klíčová scéna šoku ze zahlédnuté grimasy „ďábla v okně“. Co s ní? Už Stevensonovi se něco podobného zdálo - vlivem drogy, když se léčil - a Machen opakuje tenhle okamžik ve svém díle hned několikrát a pravděpodobně těží dokonce i z holmesovské povídky Žlutá tvář (1893), tedy jedné z mála, kdy Sherlock jako pátrač žalostně zklamal (i když povídka jinak není vůbec špatná)!

„Na vteřinu tím oknem uviděl jícen pekla,“ píše ovšem Arthur Machen na rozdíl od všech svých předchůdců, a co víc, přidá i porci mystiky. A možná… i cosi ještě hlubšího.

Nicméně znovu opakuji, že kopíruje vzory důsledně, a tak jeho hrdina hrůzný dům vzápětí obejde, aby ho identifikoval a poznal teprve podle jeho přední fasády. Nu, to celé však už také najdeme ve Stevensonovi! A opakují se - navíc - jaksi vzpurně i scény, v kterých Machenovi tajemní „Jekyllové“ nechávají své přátele čekat před uzamčenými dveřmi, zatímco uvnitř cosi kutí a kutí a... A Arthur Machen, tento vnímavý čtenář, nakonec bohorovně přebírá do vlastní prózy i finální princip z „Jekylla“, totiž písemnou a vše vysvětlující zpověď.

Ale jde snad o plagiát, že se tak čertím? Tak to určitě nejde, pravda.

Ale Machenova klopotně pospojovaná série povídek o Panovi (respektive tento „epizodický románek“) je po umělecké stránce opravdu průšvih - a jen hokus-pokus, jak poutavě variovat způsob, jímž geniální Robert Louis Stevenson formoval své daleko lepší Nové příběhy Tisíce a jedné noci (1882). A už jen otravně dodám, že sérii povídek Klub sebevrahů u Machena až trapně odpovídá kapitola Sebevraždy.

11.

Obřad (1924). Tak se nazývá další z jeho podivných příběhů. I on je ale, jak jinak, už něčemu poplatný, tentokrát Poeově próze Eleanora - o dospívání dívky.

A Machenova povídka „N“ (1936)? Ta je vlastně už v tomto směru „lepší“, protože jde o vzpomínku na autorovo-novinářovo pátrání po škole ve Stoke Newingtonu, kam ještě malý Edgar Allan Poe musel chodit, když byl dočasně v Anglii (a kterou později sám zachytil ve Williamu Wilsonovi).

Ne, už dost! Je to jistě všechno pravda, ale naštěstí zůstává Machena dost i vedle tohoto epigonství. Dokonce tolik, vážení, až se vtírá pocit, jako by na něj „zdaleka neměli“ ani mnozí mnohem významnější autoři…

Ostatně, on sám bývá TAK sebejistý!... „Herbert George Wells? Chvíli jsem ho pokládal i za něco víc, než jenom obratného muže,“ píše třeba!

A především pak tento „zasvěcenec“ boduje i díky velice osobitému skicování „fyziognomie“ Londýna a... „Byl zmožen už jen pomyšlením na rozsáhlost a složitost toho města,“ dočítáme se. Arthur Machen byl Londýnu tím, kým Praze Gustav Meyrink (1868-1932), a možná, kdo ví, Bagdádem nad Temží kroužily všecky ty sny, které pochytil nejlépe ze všech citlivců a psavců, a zatímco Doyle zpracovával bludnou vizi racionálně a Stevenson vědecky, Machen udělal ještě víc. On si totiž sny skutečně pamatuje CELÉ. Nejen to. Vystihuje nějak zázračně i podstatu snů a kupříkladu jeho Temné údolí (1895) je skutečně ryze kafkovský příběh totálně pasivního, beckettovského vypravěče a jeho cesty na jedno jediné divné místo Ameriky.

Četl Franz Kafka tuto povídku? Nevím.

Kdosi v Americe zneužívá dívky, ale má za to pykat nevinný příchozí. Omylem. A tak je omylem i souzen a (takřka) upálen.

A odevšad čiší snovost, ano. Je to slovo, které Machenův styl vystihuje, i proto mu vždycky kulhá logika. Implantujte totiž logiku do snu! Výsledek nepotěší. „Euklida na housle nezahrajete,“ formuloval tuto svou metodu dokonce i Machen sám. Nebyl snad nakonec větším géniem než ten Stevenson?

12.

Vyprávět ostatně uměl, když se tedy oprostil od fragmentálnosti. Zvládal i hromadit napětí a v bystrých intervalech mistrně předkládá jemné náznaky. Jen málo však pak ve finále poodhrne roušku. Kdepak Holmes! Machen psal velice svébytně, okouzlovaly ho bizarní podivnosti a klidně i rád ignoroval veškerou pravděpodobnost. Jeho svět se ovšem zrodil v čase už zmíněné královny Viktorie a typické pro něj proto je neustálé až notorické retušování všeho okolo sexu.

Což je i jedním klíčem k jeho poetice. V kostce jeho „britský“ přístup asi nejlépe ilustruje kratičká črta, anebo spíš také fragment, nazvaný Psychologie. Čteme, čteme… a sledujeme tím poklidný den prožitý moudrými úvahami v bytě a ukončený hrdinovým dlouhým pohledem na svět „odehrávající se“ za oknem.

A tu teprve Machen použije slova o „maniakálních fantaziích“, které ventilují „šílené žádosti“ onoho muže tyčícího se nad změtí popsaných papírků. Tu teprve zvíme, že existují vždycky dva světy. Vnější - a vnitřní. Arthur Machen nám to ilustruje ve svém díle opakovaně a pochybuje přitom následovně:

„Jsem člověk? Jsem. Ale je jím i to další, co se ve mně skrývá?“

13.

Arthur Machem má jasně patrnou tendenci nepřiznávat čtenářům úplně barvu.

Děláme to občas všichni, jenže on patřil k těm, kteří to možná rádi prováděli napůl. Jenom napůl. Nedává po anglicku najevo své nejskrytější city, ani city svých hrdinů, nicméně…

Chci říct, že to byly právě symptomy potlačené lásky (anebo i potlačeného sexu), které tak často vydával za magii – a je to vlastně přirozené a nikoli ojedinělé. U něj ale bylo zvláštní, jak se tyto pohlavní aspekty znovu a znovu sublimovali v ohavné neuvěřitelnosti. Ta Anglie, ve které žil a do které přišel z Walesu, morbidity vždycky snášela nějak snáz než ono druhé, pokrytecky zapuzované téma. Ne, o těch věcech se tam nikdy veřejně nemluvilo, a přece „žily“. Chlapci mohou být i zneužíváni, věděl například také Machen, ale jak o tom psal?

Nalistujme si povídku Černé pečetítko. Co se v ní, proboha, děje?

„Nic moc“. Jen jistý hoch vzpomíná nelidsky syčivou řečí na „zrůdného otce zpod Walesu“.

14.

A mohou být zneužívány (a tajně bývají) i malé dívenky, o tom viz už zmíněná povídka Temné údolí. A ještě méně zastřeně Machen podobná obvinění vysloví v pozdní próze Bystrý chlapec (1936), která vyšla ve sbírce Děti tůně. A zůstává možná až paradoxem (ale možná ne!), že právě muž, který si vysnil takové konglomeráty hrůz, pokaždé a jenom a pouze nenásilně naznačoval…

A když snil, tak poněkud viktoriánsky vlažně. Jako by stále na úprku před sexem. I sám před sebou? Rozhodně platí, že než by Machen obklíčený svou dobou přímočaře vylíčil lidskou animalitu, tak ji radši předvádí do jakési podivně distinguované polohy. A drsnou a živelnou realitu? Tu zase suše transformuje na pohádkové fauny, na satyry… i na samotného ďábla.

Leda že by pro něj ďábel skutečně existoval. Proč vlastně ne? – a může se vám to právem zdát i samozřejmé.

„Ještě nikdy jsem nespatřil tak živé a přesvědčivé ztělesnění bytostného zla, jako ve vykopané soše zasazené nad ty dveře, při jejímž spatření onen hoch zešílel,“ dočítáme se například.

A nikdy to není žádný lidský zvrhlík, který se vynoří odnikud, ale je to přímo úplně nahý bůh Pan, s kterým je malá hrdinka zahlédnuta na mýtině…

15.

Pro Arthura Machena jsou zmínky o dětech typické. Často je sice jeho hrdinové vnímají jen jako by periferně (a snad záměrně periferně), ale jindy je naopak(?) pokládají za skřety. Duše dětí se pak ovšem autorovi vtírá i do duší už dospělých hrdinů, kteří s absolutně infantilními chutěmi pátrají v zákoutích strašidelného Londýna asi tak, jako pátraly Rychlé šípy ve Stínadlech. A docela bych i věřil, že Jaroslav Foglar podivuhodného Arthura Machena v dětství četl společně s příběhy Percy Stuarta ze „Sparta Clubu“.

16.

Za první světové války publikoval pak Machen i zvláštní „reportáže“ velebící statečné vojíny, kterým se zjevili svatí včetně Svatého Jiří, který přivedl navíc nad bitvu u Monsu (1914) waleské lučištníky, respektive je nechal zobrazit se na nebi. „Nepřátelé padali po tisících, když hučely šípy, jejichž mračny zčernal vzduch,“ píše Machen a tato jako by na zakázku stvořená báchorka o zářících siluetách stala se vzápětí šířící se fámou, mezi lidem jí bylo uvěřeno a dál ji ještě vylepšovali, čemuž se říká „mem“.

Mem začal kolovat - z lučištníků se stali andělé a sám Arthur Machen byl zaskočen silou a mocí legendy a opatrně se potom veřejně vyjádřil v tom smyslu, že „obracet se o pomoc ke svatým vlastně není britská zvyklost, nýbrž projev papeženství“.

Do jisté míry proslaven psal dál. Musel. V próze Teror (1917) se při pohledu na duchovní úpadek lidstva spojí k jeho vyhlazení veškeré zvířectvo. De facto jde o science fiction. A pozdní Machenova povídka Otevření dveří připomíná pro změnu Bierceovi příběhy o navždycky zmizelých, přičemž je poplatná prazvláštní Barrieho hře Mary Rose (1920).

Nicméně i zde Arthur Machen víc naznačuje než přímo vypovídá – a tak i vítězí. Hrdina, značně roztržitý duchovní, ztrácí a zakládá věci tak dlouho, až jednoho dne někam „založí“ i sám sebe“. Projde totiž svou zarostlou zahradou a malou zelenou brankou na konci, aby spatřil hrající si děti, ale vlastně spíš „podivně zakrslá stvoření“? Skřety.

Tento duchovní zmizí na šest týdnů a není po něm ani vidu, ani slechu. Přesto o své absenci po návratu vůbec neví a připadá mu, jako by zatím uplynul pouhý okamžik. „Stál jsem tam a viděl tu nepředstavitelnou propast zející hluboko mezi světy hmoty a ducha. Viděl jsem tu velikou a prázdnou hlubinu,“ píše zoufale Arthur Machen už ve Velikém bohu Panovi.

Je to známá propast. Jenom se na ni tak často neupozorňuje, protože to je marné a z hlediska pohledu přes tu propast můžeme být na druhé straně mrtví.

17.

Vrcholem Machenova díla jsou zřejmě Bílí lidí (psáno 1899, vyšlo 1904). Jde o fakticky o dlouhou báseň v próze „utvářenou“ očima dívenky a bezelstně vmalovanou do jejího Zeleného zápisníku, jak zní i titul ústřední části Bílých lidí.

Dovídáme se nejprve o chůvě. Holčičku od jejích tří let seznamovala s místní tradicí čarodějného kultu, načež se vyprávění rozvíjí jen zvolna, ale nabývá nesmírné síly a vrcholí setkáním děvčete s Panem.

Přesto je tu zvláštnost. Vše hrozné plyne jen jako v proudu nevinného žvatlání a následkem už zmíněného Machenova „gentlemanství“ se o jistých rituálech dovíme jen díky sugestivním náznakům.

Bílé lidé. To dílo je triumfem obratného kupení podrobností, ale podrobností úžasně názorných. Přesto odsypávaných britsky zdrženlivě. Jako bezelstné vyprávění dívky o obřadech, jako vyprávění, které může i dojímat. Nebo nemusí. Machen byl intuitivním mistrem v komunikaci se čtenářem a více i méně podvědomě počítal s jeho domýšlením. Zlé čáry známé důvěrně vědcům-antropologům byly u něj poprvé v dějinách nahlédnuty i naivníma očima nezletilé.

18.

Když bylo za první světové války potřeba hrdinské literatury, pustil se pseudodokumentarista a mystifikátor Arthur Machen i do zvláštních fiktivních reportáží a vůbec nešlo jenom o slavné Lučištníky (1914). Jeho Velký návrat (1915) líčí příchod tří červených strážců svatého grálu do Walesu, přičemž svatý grál je podle Machena „pouhým“ přenosným oltářem.

K příchodu podle něj došlo doopravdy a za halasu zvonů, ve všeobecném smíru a chvíli uzdravení umírající dívky…

A jiná prapodivná Machenova povídka Šťastné děti (1916) je prostě dalším jeho snem, tentokrát o předvečeru svátku Neviňátek. O čase, kdy stoupá k opatství městečka děsivě bílé procesí zpěváčků. Holčičky a chlapci nesou na hlavách věnce vytvořené z mořských řas, na tělech se jim otvírají stigmata. Válka tu uvolnila nový impuls pro Machenovy návratné motivy, neboť „děti se bez bojujících otců vymkly“, jak se dočítáme.

A když se hrdina svěří, že „právě spatřil podivný středověký obřad“, při kterém mniši vzdávali děckům hold, udělá se hostinskému zle…

„Třásl se hrůzou a odtáhl se ode mne, jako bych byl posel z říše mrtvých, a já pochopil, že jsem právě spatřil Bílý řád Neviňátek a ty, kteří povstali z hlubiny kolem potopené lodi Lusitanie, ale i mučedníky bojišť.

Spatřil jsem je však jako děti, se smíchem stoupat na duchovní místo, aby zde vyslechli svou mši.“

(Původní, kratší verze textu vyšla v mé knize Norman Bates kontra Fantomas, Pro libris, Plzeň)



zpět na článek