LITERATURA: Čtyři z tanku a pes

Nejen pan Jaroslav, čtenář Neviditelného psa, mě přivádí ke stereotypnímu, ale jinak dobrému nápadu, že pokud jsme ve středu 16. června vzpomněli na legendárního rozvědčíka Klosse, mohli bychom s odstupem připomenout taky jeho aktivní souputníky na hlinitějších bojištích druhé světové války.

R. (jiný autor komentářů na Psu) navíc dokonce správně připomněl, že se stal kapitán Kloss dokonce i účastníkem právě tohoto tankistického seriálu. A jak?

V části na německé střelnici rychle a tajně instruuje jednoho z příslušníků zajaté polské posádky (Guslíka), jak mají nacistům s tankem ujet během testu zbrusu nové munice, ke kterému mají být jako zajatci vcelku sportovně využiti.

Následuje krátká, ale snad charakteristická ukázka z knih známých u nás jako Čtyři tankisté a pes. V Polsku vyšly poprvé mezi roky 1964 a 1970, u nás poprvé a nikoli naposled roku 1971.

Zdaleka, jako skrz vatu, zaslechli štěkání psa.

Podívali se po sobě. „Šarik?“ podivil se Janek.

„A předtím jako by volala Marusja!“

„To se ti jen zdálo,“ namítl Guslík. S hrůzou pozoroval, jak se jeden z nosníků nad nimi pohnul. Pruty výztuže se začaly prohýbat, Guslík zavřel oči a betonová tříšť se zachvěla. Potom...

2.

Co zákonitě přišlo potom, tušíme asi všichni. Záchrana.

A dokonce či samozřejmě pro všechny čtyři hrdiny této happyendové epopeje.

A kdo by je neznal?

Vždyť polská televize postupně podle třídílného románu vyrobila jedenadvacet dílů památného seriálu (tři série z let 1966, 1969 a 1970), který mou generaci v dětství doslova atakoval a jenž se stal v celém tehdejším komunistickém táboře jakýmsi socialistickým westernem.

A ne snad? Dokonce i s tou takřka westernovou melodií na začátku – a jak že to jen bylo zpíváno v českém překladu? Dojedem zajisté, my čtyři tankisté, náš tank a náš pes… My čtyři tankisté, dojedem zajisté, než od-kve-te bez... Ta písnička zkrátka nás děti i tehdejší dospělé již od začátku každého dílu vroucně ujišťovala, že to nakonec všechno dobře dopadne a že dojedeme až do Berlína se ctí – a čtyřem z tanku číslo 102 a jejich vlčáku Šarikovi zdar, zatímco Adolf Hitler dostane na frak. „Nabít protipancéřovým!“ veleli jsme spolu s hrdiny, i když už nazítří ve školní třídě, a jako bych ještě stále rudě viděl ty řady nacistických Tygrů. „Nabýt tříštivým!“ velel jsem – a jako ti čtyři likvidoval i podzemní továrnu plnou namalovaných lebek... Co všechno jen dokáže uvolnit a spískat jeden jediný seriál!

3.

A což teprve, když nám přišly do rukou knížky překládané do češtiny Helenou Stachovou!

Opět cituji: „A potom se shora sesypaly drobné úlomky, prach zase zhoustl, ale v úzkém průzoru už se leskly dvoje oči. Tomášovy - a Šarikovy.

„Panenkomarjá, a já už myslel, že vás zubatá skosila,“ vyhrkl s úlevou Čerešňak.

„Ta je na nás slabá!“ povzdychl Gustlík hluboce. „A tak nás jen trochu praštila přes prsty. Jak jsi nás našel?“

„Šarik mi ukázal cestu.“

„Inu, eště na tom světě pár dní pobudem.“

4.

A pobyli. I díky tomu, že zde onen vlčák pravidelně fungoval jako neomylný zachránce a deus ex machina. A to „bez legrace“, nicméně musím úplně vážně připomenout, že spisovatel Janusz Przymanowski (1922-1998) opravdu zažil hodně z toho, o čem psal, a nebyl to tedy žádný kecal či snílek.

Za druhé světové války náležel k Rudé armádě, ale i polským jednotkám, a pracoval jako bojový korespondent. Po kapitulaci Německa se stal redaktorem vojenských časopisů a své povídky po čase shrnul do knížek V první řadě (1952) a Bodák z uralské oceli (1953). Jeho válečný román Vojáci čtyř řek (1953) vyšel i česky – roku 1958 – a následovalo Tajemství pahorku 117 (1954) a další opusy. Tou skutečnou leteckou „bombou“ se ale stala až sága o přátelství uvnitř tanku Rudy…

Ale nejen uvnitř…

„Kawalerie rechts!“ zařval Zápalka, prudce se přikrčil a vypálil dávku od boku.

„Hurááá!“ řvali jezdci. Trubač zvedl signální trubku a vyslal do vzduchu čistě kovové tóny.

Jezdec, kterého hrstka střel zasáhla do prsou, ještě zápasil se smrtí, a tak mu Grigorij vyrazil na pomoc, ale stačil už jen zachytit šavli. S ní se teď na vraníku vřítil mezi pěchotu. „Vašá!“ zařval gruzínsky a rozrazil skupinu výsadkářů.

Dva smetl bleskurychlými údery, třetí na něj namířil, ale Grigorij ho zasáhl hrotem dřív, než stiskl spoušť. Feldvébl Zápalka se v tu chvíli rozmáchl nožem, ale tu pod břichem Grigorijova koně prolétl šíp. Šarik! Tesáky se zakousl do ozbrojené ruky a dvojnásobným úderem předních tlap srazil pes výsadkáře na zem.

Tímto bleskurychlým soubojem bylo střetnutí rozhodnuto a výsadková rota kapitána Krummela přestala existovat!

Vida, jak je to tedy snadné! A uznávám, nejde zrovna o vylíčení bitvy u Little Big Hornu, ale neblíží se to snad tomu?

A nebyl tenhle oddaný Šarik úžasný?

Ne, s realitou ona scéna sice má sotva co společného, nicméně…

Ke Grigorijovi přijel strážmistr a odevzdal mu pochvu od šavle zabitého jezdce. „Jako co jezdíš v tom tanku?“

„Jako řidič,“ připjal si Grigorij pochvu k opasku.

„Škoda,“ zabručel Kalita - a v tom jediném slově bylo vše. Uznání, upřímná lítost i třpyt neodevzdaného vyznamenání.

5.

A tehdejší kluci? Obdivovali jsme jak tankisty, tak i kavalerii. Jak blonďatého Janka, tak i geniálního německého ovčáka Šarika.

Vida, jak často může i pouhé zvíře rozhodovat v klíčových momentech! A když se pak - po čtvrtstoletí (1994) - vynořil odkudsi z rakousko-německého seriálu jakýsi „komisař“ Rex?

Už to pro mne nebylo ono, ne, to už prostě nevonělo bezem dětství.