OSOBNOST: Před rokem zemřel spisovatel Jan Beneš

1. června 2007 zemřel vlastní rukou za zahradě svého domu Jan Beneš. Několik sekund před stisknutím spouště své zbraně oznámil svůj úmysl skončit s životem svým přátelům esemeskou.

Z českých vynikajících literátů se jich pro dobrovolný odchod ze života rozhodla celá řada; přichází mi na mysl jména: Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek, Vilém Mrštík, Konstantin Biebl a několik dalších, jejichž smrt z vlastního rozhodnutí není zcela prokázána. Ze světové literatury je to Ernest Hemingway, Arthur Koestler, Sergej Jesenin, Vladimír Majakovskij ... Vesměs vnímaví a citliví lidé. Jan Beneš byl také takovým člověkem, jinak by nemohl být spisovatelem.

Byl spisovatelem a ne ledajakým! Jen mnozí čeští redaktoři, literární kritici a většina těch, kteří se psaním o literatuře všelijak přiživují, o tom neví nebo nechtěli a nechtějí vědět. Prostě Beneše ignorovali; někteří z politických důvodů, jiní z neznalosti. Byl autorem třech desítek knih, z nichž několik, nejen podle mého názoru, je vynikajících. Slyšel jsem námitky, že současná česká veřejnost Beneše jako autora beletrie nezná, že je spíš známý pro svoje protikomunistické postoje, ostrý jazyk, někdy tvrdohlavé trvání na vlastním názoru a pro nesmlouvavou kritiku některých politiků a osob z kulturního pole.

To, že většina Benešových knih, zejména těch vydaných v exilu, je českému čtenáři neznámá a téměř nedosažitelná, je jen dokladem rozředěných a povrchních kulturních zájmů v České republice (málokde je to bohužel lepší), včetně pokleslé vydavatelské a grantové praxe a úpadku českých kulturních časopisů a zájmu čtenářů o ně, což spolu souvisí. Kde jsou ty časy „pod psa“, kdy se týdeník československých spisovatelů vydával téměř ve stotisícovém nákladu! Ale o nezájmu hlavních českých médií o tak vynikajícího spisovatele, jakým Jan Beneš rozhodně byl, jsem už psal v Neviditelném psu (Dobře utajený spisovatel, 12.6.2007). Skvělý nekrolog však napsal v Neviditelném psu Milan Hulik (Jen několik minut..., 4.6.2007). Bibliografický zaměřený nekrolog napsal Jan Culík v Britských listech (Zemřel spisovatel Jan Beneš (1936-2007), 3.6.2007).

Jan Beneš byl spisovatelem a novinářem, ale vzděláním byl výtvarník (zlatá medaile na EXPO v Bruselu za návrhy hraček). Živil se kdysi také jako horník (v rámci „převýchovného procesu“), taxikář a kulisák; ve Spojených státech pracoval po nějaký čas jako mechanik v Chicagu, pak byl stážistou na Harvardské univerzitě a nakonec pracoval po dlouhou řadu let jako lektor dějin na vojenské jazykové akademii v Kalifornii. A při tom všem byl vždy neúnavným kritikem totalitních režimů (dědečka mu popravili nacisté, otec a strýcové byli legionáři), zejména toho, který mu tak „zpestřil“ život. Ano, Jan Beneš byl za svoje příspěvky do Tigridova Svědectví odsouzen k pětiletému žaláři, dokonce se stal „posledním politickým vězněm prezidenta Antonína Novotného“, ale tato historie je snad českému čtenáři trochu povědomá. Byl politickým exulantem, kterému po deset let normalizační režim dalšího výtečníka na Pražském hradě, Gustava Husáka, odmítal pustit za rodiči nezletilou dceru. Po sametovém převratu se vrátil do Prahy, ale svoji penzi v klidu neužíval - politický vývoj v jeho staronové vlasti mu nebyl zdaleka lhostejný, a tak psal, editoval magazín Nový Polygon, jezdil po soudech s křivě nařčenými disidenty (Hučín a j.), spolupracoval na přípravě výstav o třetím odboji, přednášel...

Napsal přes třicet knížek, stovky článků do novin a časopisů. Jeho články v exilových Amerických listech F. Švehly byly po dvě desítky let vedle Peroutkových nejčtenější. Jako dvacetiletý začínal povídkami, které vyšly v několika sbírkách: „Do vrabců jako když střelí“ (1963, 65,68), „Situace“ (1963), „Disproporce“ (1969). Dvě sbírky povídek, „Až se se mnou vyspíš, budeš plakát“ a „Na místě“, už v komunistickém režimu vyjít nemohly. O raných Benešových povídkách z počátku šedesátých let napsal Karel Klatovský v pařížském Svědectví v roce 1973, že to „byly většinou mikropovídky, někdy jen šoty, které však unesly jednoduchý děj, jindy spíš pokusy o zachycení nálady, a to hodně melancholické. Byla to reakce zčásti podvědomá a zčásti uvědomělá na oficiální svazáckou uradovanost, která se usilovně pěstovala ve všech zemích, kde ´vládl lid´.“ Dodnes jsou tyto povídky vtipným dokladem tehdejší doby a zejména života a zájmů těch mladých lidí, které snahy režimu „míjely“.

V povídkách a novelách, které mohly být publikovány až v zahraničí po odchodu do exilu, byl už Beneš o kus dál. Ještě se ve Spojených státech řádně nerozkoukal a už mu v angličtině vyšly dvě knihy „Second Breth“ (1969) a „The Blind Mirror“ (1971). A . Bašta, opět v Tigridově Svědectví, ale už v roce 1972, napsal:

„Dvě knihy beletrie ve dvou letech v cizí zemí, v cizím prostředí, uprostřed starostí a shonu, které sebou nese emigrace do Nového světa - to samo o sobě je výkon. Nadto jsou to knihy dobré, přijaté americkou literární kritikou víc než pochvalně („Skvěle napsané dílo“ - Chicago Tribune; „Vynikajícím způsobem koncipována kniha, poučení pro mnohé“ - New York Times.) Pravda, do obou svazků Jan Beneš pojal povídky, které napsal ještě doma a z nich také některé česky vyšly. Ale je tu řada nových, nesoucích známky rostoucí fabulační i formální zralosti třicetišestiletého autora.

Benešův svět, Benešova hlavní životní zkušenost jsou pracovní tábory, vojenské i civilní věznice a pak ovšem mladí lidé, autorova generace snad nejvíc potrefená všemi maléry světa a země, v níž vyrůstala. S těmito zkušenostmi a s těmito lidmi se setkáváme na stránkách Benešova vyprávění: suroví dozorčí v „převýchovných zařízeních“ socialistické reality, zoufalé jak bezvýhlednost těch, kteří je zalidňují; muklove, flákači, hrdinové, donašeči, frajeři, fízlové, hipíci, správní kluci, surovci i tatíci se srdcem na pravém místě, všichni komunikující mezi sebou a s „těmi druhými“ svéráznou řeči, jež má svůj půvab a své specifické a zdaleka ne jen sémantické hodnoty a zvláštnosti. Beneš je mistrem takového jazyka (...) Kromě toho je obdařen zvlášť bystrým, mohlo by se říct dynamickým nadáním pozorovacím: jeho observance se přímo řítí, napojují na sebe v rychlém sledu, jak je nejen autorova paměť, ale také jeho nevyčerpatelná představivost, jako splav ženou do pera.“

O „The Blid Mirror“ napsal Janu Benešovi známý anglicky romanopisec Graham Green: „Právě jsem dočetl s opravdovým obdivem Vaši knihu. Není v ní jediná povídka, kterou bych chtěl vynechat...“ O anglickém vydání novely „Druhý dech“ napsali v Saturday Review: „Tento útlý román patří k onomu úzkostnému literárnímu žánru, který je příznačný pro orwelovské století. Osobní zkušenost je zřejmá v celé této otřesné knížce; avšak i instinkt pravého umělce, který dovede hovořit mezi řádky a ví, jak dodat prožitku hloubku, vnitřní pravdivost a nepopiratelnou sílu...“ A v Chicago Tribune napsali: „Přes chmurnou kulisu není Benešův román tak ponurý, jak by se dalo čekat. Benešovo poselství je poselství naděje - ukázka, že i v sebenesvobodnější společnosti jsou možná malá vítězství. A občas může jedinec dosáhnout dokonce vítězství velkého...“ A opět nadšený posudek Grahama Greena: „Přečetl jsem si román „Druhý dech“ s velkým požitkem. Každé vyprávění o pracovních táborech stojí nutně v Solženicynově stínu, ale pro mne je „Druhý dech“ lepší knihou než Ivan Denisovič.“ (Citováno že záložky českého vydání nakladatelstvím Konfrontace, Curych, 1974.)

Nechci zde sestavovat bibliografii a zabývat se celým dílem Jana Beneše, které je tak rozsáhlé a pestré, že je ani celé neznám, přestože jsme byli přátelé po víc než třicet let, poměrně se často vídali a vyměnili si ke stovce dopisů. K tomu jsou povolanější lidé, a i stručný rozbor Benešovy tvorby by přesáhl možnosti tohoto periodika. Píši tedy jen o tom, co mne jako čtenáře u Beneše nejvíc zaujalo. V pozdějším údobí se Beneš věnoval i literatuře faktu, která vyvrcholila jeho posledním dílem, osobitě a citlivě napsanými dějinami Komunistické strany Sovětského svazu „Čas voněl snem“ (Nakladatelství Primus, Praha 2005).

Po uchvácení moci komunisty, tedy po únoru 1948, se musela naše generace učit dějiny prvních čtyřiceti let minulého století podle knihy „Dějiny VKS(b)“, kterou údajně napsal Stalin v roce 1938. Většině čtenářů bylo jasné, že jsou to dějiny překroucené, protože mnoho události bylo úmyslně vynecháno a nebo tendenčně interpretováno. Beneš se pustil do ohromného díla a podařilo se mu uvést věci na pravou míru.

Profesor Antonín Měšťan, odborník na slovo vzatý, v doslovu k Benešově knize napsal: „Beneš prostudoval neuvěřitelné množství odborných i jiných knih, vydaných v různých dobách a v různých jazycích. Uvádí z nich údaje, které z jeho knihy vytvořily významný pramen informací (Beneš uvádí bibliografické údaje, takže je možné, aby se zájemci pustili do dalšího studia celé látky). Benešovi naštěstí chybí suchopárný rámec odborné publikace, jak ji dnes píší historikové ve všech zemích. Jeho výklad má charakter málem beletristického vyprávění neobyčejně pestrého vývoje v Evropě i jinde ve 20. století. (...) Benešova kniha varuje: totalitní strany a totalitní režimy nezmizely jednou provždy ze světa - ani u nás.“ Tolik profesor Měšťan.

Můžeme jen litovat, že Jan Beneš náhle loni navždy odešel.. Mohl nám toho ještě hodně napsat a burcovat nás k zamyšlení nad řadou věcí, které on viděl trochu jinak, obvykle zřetelněji než my.