Tuhle otázku si klade dnes mnohý občan republiky. Situace je pro málo informované trochu nepřehledná, a tak bychom tu rádi uvedli několik skutečností:
- Původně jsme nevěděli, co to grant je. Divadla byla zřizována městem a to se staralo.
- Jednoho dne jsme byli vyzváni, abychom se zprivatizovali. Od té doby jsme pravidelně dostávali granty.
- Granty jsou příspěvkem státu či města vědeckým nebo uměleckým institucím, které nemají možnost získat obnos potřebný k existenci.
- Možnost zajistit finančně svou existenci tyto instituce nemají, protože se obracejí na užší část veřejnosti, což vůbec nemusí znamenat, že by jejich význam byl pro společnost zanedbatelný.
- Grant jako podpora těchto institucí je zaveden na celém světě.
- Česká republika je nyní první, která se rozhodla podporovat naopak instituce výdělečné. Čím víc vydělají, tím větší podpory se jim dostane. Tento pozoruhodný vynález se nazývá "dotace na prodanou vstupenku".
- Aby bylo možno výdělečné instituce podporovat, je nutno peníze ubrat z příspěvku pro ty nevýdělečné.
- Možná, že se ostatní státy konečně zamyslí nad svým dosavadním nedomyšleným udělováním grantů a přistoupí na originální český model, který je zatím zcela ojedinělý.
- Česká republika, poté co se ve světě proslavila svou známou nadměrnou korupcí, zviditelní se nyní i svou vynalézavostí v kulturní politice.
Semafor aneb Jednou jsi dole, jednou nahoře
Tenkrát, v šedesátých létech, byla popularita Semaforu tak veliká, že už se nevešla do svěrací kazajky, kterou mu ušila vládnoucí strana. Všemocná strana tehdy usoudila, že bude rozumnější, když stáhne svou likvidační aktivitu, jíž nás poctila v době našeho vzniku.
No a pak nás bratrské armády přijely zbavit jha svobody a já podepsal kontrarevoluční pamflet 2000 slov. Byl jsem pak přátelsky a vlídně upozorněn, abych odvolal, nebo... Vsadil jsem na to nebo. Zákaz stíhal zákaz a nakonec jsme museli divadlo zavřít. Po týdnu jsme ho směli znovu otevřít, když jsme vyškrtali z her nežádoucí repliky, neboť všemocná strana tehdy opět usoudila, že bude rozumnější nás nechat žít. Rozhodla se jednorázovou likvidaci vyměnit za plíživou. Po celou dobu jsem pak byl persona non grata a jako taková jsem byla trpěna a čím dál tím víc omezována.
Pak došlo k převratu a všechno se změnilo. Pocta stíhala poctu. Státní vyznamenání, čestné občanství města Plzně, doktorát h.c., Síň slávy České Gramy, Cena Pangea, Cena Thalie... jen těch cen bylo asi deset. A pak to pokračovalo. Když nás restituce připravila o divadlo na Václavském náměstí, vybudovalo nám hlavní město kouzelné sklepní divadlo v Karlíně.
Osvícený Magistrát si byl vědom toho, že často ta nejmenší divadla mohou mít v kulturním spektru města velké slovo a hýčkalo si je. A tak když jsem byl požádán radnicí, abychom se od ní odpoutali a stali se divadlem soukromým, ochotně jsem vyhověl, neboť mi bylo zároveň a jedním dechem slíbeno, že grant, který jsme dosud dostávali pravideně, bude nám poskytován i nadále - vždy po čtyřech létech si požádáme znovu a bude nám vyhověno. Pokud ovšem nebudeme výděleční, protože podporovat soukromou společnost, která si vystačí, by bylo nemorální. Že bychom však v divadle s tak malým sálem (110 míst) mohli někdy pracovat se ziskem, nepřipadalo v úvahu, a tak jsem vyhověl přání radnice a stal jsem se s.r.o.
Pár týdnů na to nám divadlo s tak malým sálem vzala voda a stali jsme se divadlem s žádným sálem. Byl to opět magistrát, který nám pomohl a staral se o nás s dojemnou péčí. A pak přišla nabídka pana doktora Béma, jenž byl tenkrát ještě starostou Prahy 6, že hodlá v Dejvicích vybudovat divadlo a zatopený Semafor, který ten čas hrál díky velkorysé nabídce ministra Pavla Dostála přímo v budově jeho ministerstva, může se přestěhovat do Dejvic. Dva roky na to nám nový pan starosta, Mgr.Tomáš Chalupa, předal divadlo a pronajal nám ho za velmi milosrdný nájem. Pocty zatím pokračovaly. Když mi bylo 75, udělila mně čestné občanství i Praha 6.
Radnice se o nás starala tak pečlivě, jako se starají magistráty celého civilizovaného světa o instituce, které považují za hodny podpory. Byl jsem na to tak pyšný, že jsem se obával, aby u mě nedošlo ku zblbnutí náhlým štěstím, jako se to přihodilo onomu sirotkovi, jenž vyhrál v tombole dva dorty najednou.
Když jsem asi před dvěma roky jako obvykle obhajoval na radnici svou žádost o grant, pravil pan primátor Bém, že "Semafor je naše rodinné stříbro!" A to byla poslední pocta, jíž se mně dostalo. A tady je na místě, abych poděkoval za všechno dobré a ujistil magistrát, že to nepřestanu nikdy připomínat a že na to nikdy nezapomenu.
Jenomže! Zčistajasna radnice rozhodla, že těch poct už bylo dost a že je nejvyšší čas s tím přestat. Navázat na doby komunistické éry nešlo, byl jsem tentokrát ideologicky nezávadný, a tak mně facku udělila známá "neviditelná ruka trhu". Postaral se o to zajímavý experiment pana radního Richtera, jehož zvláštnost spočívala v tom, že napříště budou dostávat příspěvek divadla, která vydělávají. A kde na to vzít? Inu vezme se to těm, kteří tu možnost výdělku nemají. Velkorysost a šlechetnost Magistrátu byla náhle tatam. Ruka trhu počala utahovat smyčku kolem krků méně zámožných, snad aby se naplnila slova Vladimíra Iljiče o nesmiřitelnosti různých tříd. A ve mně se zrodil pocit, že pan radní, tento Jánošík naruby, není džentlmenem, pouze se tak obléká - provedl totiž postiženým institucím takový kanadský žertík: Nejen že jim citelně snížil grant, ale okleštěný grant celé měsíce zadržuje a sleduje, jak se postižená divadla zadlužují. Peníze, které jim přijdou, přijdou-li, vystačí pak na zapravení dluhů. A pak?