Zdvořilostní dotaz patří v angličtině k nejzapeklitějším a nejvíc se příčí našemu chápání. „Jak se máš“ se dá říct taky „How are you?“. Z mně neznámého důvodu se na tuto otázku odpovídá výhradně kladně. Jistý ekonom v Reflexu píše, že říkat pravdu v této situaci je znakem naší národní malosti. Malosti!? Docela se mě to dotklo, když jsem to četl. Říct, že se máme všelijak nebo dokonce špatně je známkou zaostalosti a řadí nás to někam na Balkán? Co když se máme skutečně špatně? Dost dobře si to dovedu představit. Jako většina naší populace. Tím, že budeme lhát, se to moc nezlepší.
Jedna anglofilní paní na internetu mi na to odepsala, že ve skutečnosti nikoho nezajímá, jak se vlastně mám. Je nepřípustné, abych přenášel na ostatní „odpornou morální zátěž svých problémů“. Čech se prý nedostane dál než k vysvětlování, jak se má. Angličanovi nebo Američanovi to umožní mluvit o „důležitějších věcech“. Předtím nezávazné zalže, že se má skvěle, a pak řekne pár vatovitých slov o počasí nebo o cenách benzínu. Zrovna ceny benzínu u nás k plkavé konverzaci nepatří. Na „jak se máš“ mám prý vždy odpovídat, že je mi skvěle. A to i v případě, že si uříznu ruku na cirkulárce. Podle paní je to vidět, takže se mnou nejspíš „inostranci“ nebudou provozovat společenskou hru zvanou „small talk“. Rozhovor "po americku" při náhodném uříznutí ruky by měl znít následovně: „Mám se skvěle! Že neuhodnete proč budu ve hře - Meleme meleme kávu, jedno zrnko pryč - v mírné nevýhodě?”
Ve filmu „Romeo musí zemřít“ se v závěrečné scéně setká asijský Romeo se svou černou Julií. Našemu hrdinovi, který přišel pomstít smrt svého bratra, právě zemřel otec a navíc i jeho potenciální tchán. Před okamžikem zabil svého bývalého kámoše - bratrovraha - a má popáleniny 2-3 stupně na obou rukách. Julie, ze které se právě stal sirotek (stejně jako z Romea), se jde zeptat Romea jak se má (!?). Já bych si tipnul, že špatně. Pokud jste právě pohřbili větší část famílie a pár měsíců se bez cizí pomoci nenajíte ani nedostanete na záchod, tak zřejmě nic moc. Ale to je čistě český pesimisticky náhled. Dokonce si dovedu představit, co by asi odpověděl místní Romeo naší české Julii. Zřejmě by se to muselo vystřihnout. To by však nebyl holywoodský happy-dent! Nezahubitelný Romeo přesně v rámci amerického bontonu (ač je Číňan z Hong Kongu) odpovídá, že se mu daří skvěle. Což je vzhledem k popsané situaci dost s podivem. Něco mi říká, že by se závěr Shakespearovi moc nelíbil. Je pravda, že minimálně 1/3 svých postav nechá přežít do konce.
Pochopil jsem (přes vnitřní odpor), že musím být pozitivní. Dodnes se mi vybavuje zděšení prodavače v San Diegu, kterému jsem vysvětloval, jak se ve skutečnosti mám po 12 hodinách strávených v letadle. Zmátl mě jeho falešný zájem! Jako lékař čekám, že mi moji pacienti řeknou po pravdě, jak se jim daří, když se je na to zeptám. Angličany, kteří se mají furt dobře, bych asi neléčil! Má se skvěle, tak co sem leze! Teď chodím na ranní meetingy s Američany, kteří mě rozespalého po ránu bouchají pseudo-přátelsky do zad a i při největších průserech mi řvou z 20 cm do ucha, že je všechno „great“ a „wonderful“. Ze začátku jsem se občas nechal nachytat!
Ale je lhaní skutečně známkou vyspělé civilizace? Myslel jsem, že na konkrétnější dotaz můžu odpovědět po pravdě. Ne, ne, ne! Amikům se musí lhát pořád! V pondělí jsem se o tom znovu přesvědčil. Na otázku kolegy ze zámoří, jak jsem se měl o víkendu, jsem mu po pravdě řekl, že nic moc. Nějakej debil mi ukradl nový kolo!! Spolupracovník na mě zařval svoje „Great!“ a šel si uvařit kafe. Chvilku jsem zůstal zírat. Nejen, že si denně lžou, ale ani se neposlouchají. Jestli je lhaní jedinou překážkou našeho zrovnoprávnění s vyspělým světem, tak to snad doženeme. Jen já si v té naší Unii vyhrazuju právo cítit se občas mizerně. Dobře si po ránu zanadávat je někdy taky great!