K měření imunity proti infekcím máme po ruce laboratorní testy, míra společenské lhostejností se vyjeví až v kontaktu se společenskými nákazami. Je jich celá řada a těžce léčitelných: nepořádek, sobectví, podvod, nekulturnost, vulgárnost, jsou jen některé z nich. Jedinec se sklonem ke lhostejnosti pocítí již při prvním kontaktu s těmito infekty příznaky rozpolceného nitra, jež se napoprvé ještě bouří. Při dalších střetech se rozpolcenost vytěsňuje a nahrazuje ji syndrom nevšímavého oka. Oko přestává společenské nákazy zaznamenávat a vysílat je dovnitř. Přestavba nitra se ustaluje dalšími kontakty se společenskými infekty, až dojde do stadia kdy je naše společenská imunita zvaná lhostejnost plně zformovaná a stabilizovaná. Jsme funkčně zcela lhostejní.
A pak přijde šok! Přemístěním do cizí země jsme vytrženi ze svého ekologicko-estetického prostředí, v němž se pohybujeme s lhostejnou jistotou nevšímavého oka, a jsme vystaveni tak dávno zapomenutým jevům, jakými jsou nepřerušovaná a neposkvrněná linie horizontu, jenž dává krajině smysl a řád. Kde mattonská orlice nezastíní svými křídly nejvyšší bod horizontu a obrovské billboardy se drze nevypínají nad krajinou, kam patří strom, kaple či Boží muka. „V klidné krajině a zvláště ve vzdálené linii obzoru člověka postihuje něco tak krásného, jako je jeho vlastní bytí,“ napsal R. W. Emerson ve svých Esejích. V té cizí zemi je vstup do měst plynulým vkluzem do architektury bez proplétání se houštinou poutačů na všechno možné, na kraji měst i na nevěstince, architektonickými dominantami nejsou krychle supermarketů, ale moderní architektonické „upoutávky“ či citlivě restaurovaná historická jádra s teplou náručí pohostinného města.
Vracíme se domů a první, co spatříme, je billboard. Odřízne nás od krajiny a zahalí obzor. Ty modernější na kolečkách jsou vám podstrkovány přímo pod nos, abyste nedej Bůh neuviděl kousek horizontu. K nebi se vzpíná to známé oblé M a ještě Macro, Billa a Spar, Terno, OBI, KFC a Pneuservis, Topení a voda a sleva o 15% a rada, že na střeše se nemá stoupat vedle. Proplétáme se stromořadím spoře oblečených slečen, mobilů a KIA, fordů, škodovek a bankou roku, podnikatelskými úvěry a tím vším, co nás má udělat šťastnými. Ve vzpomínkách se vracíme do cizí země, kde krajina měla perspektivu, stoupáním vzhůru se obzor posouval a šířil a jeho volnost nás naplnila vnitřní radostí a svobodou. „Myslíme ne mozkem, ale prostředím.“
Pak koupíme noviny a čteme: „Obchodní řetězce v Česku otevřely již přes tisíc obchodů. Mají obsazena velká města a nyní se více zaměří i na menší obce pod 5000 obyvatel a také na vnitroměstský prostor." Potřísní historii ukrytou v tajemství domů, rozmělní identitu společenstev a z nás všech udělají „naplaveniny“. Co nemohli doma, u nás jim prošlo.
Znečištění ovzduší se měří v prašném spádu, fekální znečištění vody se stanovuje coli titrem a coli indexem, míra kontaminace krajiny billboardy stupněm ignorace na městských úřadech, kde národní hrdost zaměňují za mísu čočovice.