Plicní oddělení MUNZ na Kamenném Kopci. Prosinec 1962.
(Shodou okolností trávil Ludvík Silvestra 1962 v pokoji společně s mnoha členy nemocniční buňky KSČ.)
(…) Z rádia se ozvala znělka orchestru Karla Vlacha. Jeho melodie mu obvykle zlepšily náladu a připomněly večery mezi kamarády, před kterými se „mohlo mluvit“. Ludvík si přistrčil židli blíž k přijímači. (…)
„Ta znělka je od Glenna Millera nebo Tommy Dorcyeho,“ vzpomínal, „bože, jakpak se ta skladba jmenuje? Snad je to slavný ´Star Dust´,“ snažil se oprášit nezbytnostmi zahlušené vědomosti. Hudbu z poválečných gramofonových desek, které vlastnil jeden jeho bývalý spolužák, si hrávali v podkroví na starém ručním gramofonu. Celá jejich parta tu hudbu zbožňovala. Kapely Glenna Millera, Duka Elingtona, Tommyho Dorseye, trumpetisty Harryho Jamese a Louise „Satchmo“ Armstronga, klarinetistů Bennyho Goodmanna a několik dalších amerických džezmenů tehdy někteří kamarádi rozpoznali i z několikatónového úryvku. A když „velký Louis“ odložil trubku a začal zpívat svým milým ochraptělým hlasem, bývaly to chvíle blaha, i když z textu pochytili jen několik anglických slov.
„Ne, nepodařilo se jim to!“ v duchu se zasmál Ludvík do usrkávání temné rudého vína, zatím co Marek, Hušek a Zdeněk se na chvíli přestali o něho zajímat a přeli se, jestli je lepší veltlínské zelené nebo ryzlink z Velkých Pavlovic. „Po Únoru se komunisté snažili džez v jakékoliv podobě potlačit. Tehdy se štvalo proti všemu, co přišlo že Západu. Nastala zlatá doba dechovkám, cimbálovkám a textařům budovatelských odrhovaček. Tu jejich ´lidovou´ kulturu dokázali moji vrstevníci dokonale ignorovat. Jako by džez nebyl lidovou hudbou! Odnesl to i dobrý český a slovenský folklór, který se nám na léta zprotivil. Čeho je moc, toho je příliš! Městská mládež obdivovala doznívající éru bigbendu a pak nastupující rokenrol s Elvisem Presleyem a pak ovšem Beatles. Za přehrávání jejich desek na kolejích se ještě za mých studií z vysokých škol vyhazovalo,“ povzdychl si Ludvík uprostřed svého nostalgického rozjímání.
Vlachovy melodie mu také připomněly taneční v Lidovém domě na Marxově ulici, kde jim hrával orchestr Mirka Foreta. Jeho repertoár sestával převážně z foxtrotů a slowfoxů slavných amerických kapel, odposlouchaných z „Laxíku“, pořadu Radia Luxemburg pro americké vojáky umístěné po válce v Evropě. Taneční mistr Trojan s vizáží anglického lorda každým svým pohybem demonstroval, že se do žádného „lido-demo“ nehodí. Jen jednou za taneční sezónu donutil své reptající žáky k nacvičování nějakého lidového tance. To aby nepřišel o povolení k „výuce tance a společenského chování pod záštitou svazácké organizace“, které mu národní výbor vystavoval jen nerad. (...) Na prodloužených nebo na školním plese se lidový taneček nepředváděl, to jen dvě tři polky za celý večer a nějaký ten Straussův valčík pro starostlivě a zároveň hrdě přihlížející matinky, aby se široké sukně taftových šatečků jejich princezen pěkně roztočily. Pak sálem zněly jen a jen západní evergreeny... A školský dětské tvářičky mnohých děvčat jakoby rázem dospěly; objevil se náznak flirtu a koketérie, kterou si snad ani neuvědomovaly. Jen některé sedmnáctileté „světačky“ se svými neméně odvážnými partnery si dovolily „odhozy“ a „piruetky“, a když to některá dvojice někde v koutě sálu přeháněla, hned tam mistr Trojan přikvapil, pohrozil jí dlouhým prstem a naléhavým hlasem prosil, aby tančili jen tak, jak je naučil.
„K čertu s nostalgií! Na to nejsem ještě dost starý!“ zahnal Ludvík vzpomínky a pořádně se napil. „Ale byly to doby! Také bez groše v kapse, ale také bez starosti! Rozhodně bez starosti o rodinu, byt a uhlí.“ Bikaver byl moc teplý.
Konferenciér v rádiu se pustil do vyprávění anekdot.
„Mladej, dej to víc nahlas! Ať se něčemu zasmějem! Jen jestli to nějaká sranda vůbec bude!“ vybídl Marek Ludvíka.
Ludvík sice v tom vyprávění mnoho vtipu neshledal, ale osazenstvo pokoje se zřejmě dost dobře bavilo. Ludvík jen ocenil, že letos už vymizely připitomělé vtipy na „pracháče z Wall Streetu“, „válečné štváče z Pentagonu“ a na britskou aristokracii. Víc se vtipkovalo o střetech opačného pohlaví, tedy o záludnostech lásky a manželství. V repertoáru však převládala tak zvaná „komunální kritika“. Tedy anekdoty o nespolehlivých instalatérech, šidících uhlářích a podpultovém obchodu. Kritika z oblasti místního hospodářství byla režimem najednou tolerována, ale jen ta. Moc to k smíchu nebylo, ale proti padesátým letům to byl jistě pokrok.
Konferenciér pak pustil na chvíli k mikrofonu komika Jardu Štercla, známého z rozhlasu, baru a estrád ještě dávno před Únorem. Ten si dovolil několik nevinných narážek na cenovou politiku strany a vlády, když se „radoval“, že zlevnily mosty a lokomotivy.
„Jen si dej, Jardo, pozor na hubu! Ať s tebou nezatočíme! Poradili sme si s horšími štváči!“ zabručel rozezleně Marek, šel ztlumit rádio a vypil naráz obsah své sklenky.
„Dostává stekló vopicu!“ šeptl Ludvíkovi Zdeněk, když se natahoval přes stůl pro kousek bábovky.
Obligátní silvestrovský pořád v rádiu pokračoval: profesionální baviče vystřídaly scénky a písničky z divadla Semafor. Z nich se politika už úplně vytratila. Díky dvěma Jiřím, Suchému a Šlitrovi, se koncem padesátých let prodraly na světlo boží poetické písňové texty, šantánové melodie, dokonce i pokusy o český rokenrol. Z některých písniček Semaforu se staly lidovky a s převahou se umisťovaly v první desítce týdne vyhlašovaných nejpopulárnějších šlágrů.
„Ticho, chlapi! Teď hrají tu moju!“ zakřičel Zdeněk, přiskočil k přijímací a pustil jej zase hlasitěji.
Jiskřivý dívčí hlásek zpíval: „Včera neděle byla, včera byl pěkný čas...“ a Zdeněk blaženě poslouchal a lesknoucí se očka mu nad růžovými tvářičkami zářila. Když došlo k verši „...a tvrdá mez netlačí“ ozval se jeden z dědků, sedících na posteli: „Za chvílu budó ty Krystýnky zpívat aji vo tom, že ho tam už mají! To je mně nějaká socialistická morálka! Kam to dem? Takhle kazit mládež!“
„Ale soudruhu Vávro, nebuď tak prudérní! Vždyť v lidových písničkách takových milostných náznaku je habaděj a taky se to hraje v rádiu,“ dobrácký domlouval rozzlobenému staříkovi inženýr Hušek.
Dědek Vávru chvíli přemýšlel s otevřenou pusou, ve které mu chybělo víc zubů, než kolik jich tam měl. Přemýšlel zřejmě, co to znamená „prudérní“.
„Prosím tě, u nás se na každé tancovačce zpívá ´Peřina má čtyry rožky, pod peřinú čtyry nožky...´ a ešče jiný, lechtivější písničky. No a co? Nikdo se nepotentuje. Ani farář na to v hospodě vo hodech nic neříká. Dělá, že neposlóchá. To to zas, Vávro, s tó socialistickó morálko přeháníš!“ hájil svoji oblíbenou písničku Zdeněk.
„No jen se podívé v televizi, kdo tam ty kuplety zpívá: slečinka s načepeřenéma vodbarvenéma vlasama, vyštajfovaná, aby jí ty cecíky pěkně vodstávaly, v krátkech sukňách, sotva jí to prdélku zakryje a na kramflíkách jak jehle! Vedle ní poskakuje jak při tanců svatýho Víta mánička! Vlasy až na záda, nacpané do gatí jak tróbky. No pasák hadra! Nebo jiné, černé jak cigán s holínkama a vestó jak trempíř z Rodokapsů. Jen mu připnót pistole. To mají být noví socialistický lidí? Tak kazijó, co škola pracně vychovává! Pfuj! To je sem dotažený vod kapitalistů, aby tu našu mládež podvraceli! Vodváděli vod pracujícího lidu a vod uvědomělý práce!“
„To jsou dnes už zastaralé názory, soudruhu Vávro. To byla politika strany po Vítězném únoru, kdy šlo o všechno. Už dávno se to tak nebere. I ti svazáci chodí na zábavy moderně, elegantně oblečení. Pořád se nebude chodit v montérkách nebo trdlovat v krojích! To je ten pokrok, Vávro! Dneska si můžou naší mladí dovolit chodit jak ti bohatí zápaďáci. Vydělají si na to! Je to důkaz, jak je doháníme. Vždyť jak říkal soudruh Chruščov: ´Zítra je už předeženeme´! To oni budou napodobovat nás! Podívej se: Družice! Lajka! Gagarin! No a ti v televizi? To víš, kumštýři! Ti to mají v nátuře být nápadní, aby byli zábavní!“ přesvědčoval Vávru inženýr Hušek.
Stařeček sedící na posteli vedle Vávry se během Huškova projevu k němu nahnul a zašeptal: „Hušek má dva syny. Byli tady za ním v neděli. Jeden větší štráfek než druhej!“ A významné se ušklíbl. Vávra s otevřenými ústy poslouchal Huška a nic jiného nevnímal.
„Já to tak nevidím, sódruhu Hušku! Já cétim něco jinýho. Ti mladí se budó tak dlóho vopičit po tom Západě, až začnó kopírovat aji ten kapitalismus. A na socialismus a nás starý, kteří sme to všechno vybojovali, se vykašló! Vyhodijó nás do starýho železa, pakliže nás rovnó nepověsijó na kandelábre!“ nedal se Vávra.
„Ale přece uznáš, Vávro, že se ti mladí musí nějak bavit! Nemohou stále jen diskutovat o práci, závazcích a brigádách socialistické práce! Vzpomeň na to, jaké jsi ty měl zájmy, když´s byl mladej! Taky´s chodil na tancovačky, snažil ses pěkně obléknout, zpívali jste jistě víc o milování než o revoluci!“ snažil se Vávru umlčet inženýr Hušek. Zřejmě s Vávrovým fundamentalismem bojoval již dřív na nějaké schůzi stranické buňky.
„To bylo, Hušku, za kapitalismu. To sme se teprve uvědomovali. Ale vod Února je jiná doba. Všechno pěkně začalo, ale až ste se do funkcí nacpali vy, inteligenti, tak to de zas curyk. Dneska je na vokrese a na kraju samé inženýr, samé doktor! To má být dělnická třída?“ popadal dech řečnickým výkonem schvácený Vávra.
„A co by podle tebe měli mladí po práci dělat? Co by se mělo podle tebe tančit a zpívat?“ rozzlobeně vychrlil Zdeněk, který litoval, že nemůže v klidu poslouchat Evu Pilarovou, která zrovna spustila Suchého verzi „Don´t be cruel“ krále rocku Elvise: „Že kočka není pes, že včera není dnes,...to každý zná, to každý ví,...jednu však starost mám, že láska není klam...“
„Má to být tak, jak to bylo za Gottwalda! Když se u nás stavěla ta „Trať mládeže“, tak jednu nedělu tam přijel z Prahy svazácké sóbor. Všichni pěkně v modréch košilách a zpívali ´Čapájeva´, ´To su já, svoboda mladá´, ´S velikó armádó rvát se dem se smrťó´, no a takovýhle. A když vystópil ten mládežnické básník, japak se menoval..., k sakru, teď si nemůžu spomenót...“
„Jára Kohout,“ napověděl škodolibě Zdeněk a mrkl na Ludvíka.
„Řekni ešče Ferenc Futurista, vořechu, a já se tady z toho poseru! Járu Kohouta si tady můžeš poslechnout na krátkejch vlnách, jak štve ze Svobodný Evropy. Nedělej si z Vávry srandu!“ okřikl Marek Zdeňka.
„Možná tam zrovna pro nás zpívá ´Zaječí pacičku´ ve čtyřech řečech,“ začal se divoce smát jeden z pacientů, zřejmě znalec.
Inženýr Hušek neřekl nic a jen si opatrně srkl že své sklenice. Asi usilovně přemýšlel, jak převést řeč na méně nebezpečné téma. Na Zdeňkovi, který už toho večera srkal sklenic nepočítaných, však bylo poznat, že je vážně naštvaný. K představě jeho Silvestra, tak jako k představě celé české generace narozené po třicátém roce, písničky Semaforu a Rokoka k Silvestru patřily, ať už se rozléhaly z rádia nebo z televizní obrazovky.
Vávra dvakrát naprázdno polkl a pak pokračoval: „Ten mládežnické básník, taky v modrý košili, když voddeklamoval svý básničky, tak ty stovky brigádníků pleskaly a neustávaly. Pak pleskali všichni zároveň, jako když karty hrá a do toho křičeli: „My sme mládež nová, mládež Gottwaldova!“ A já, jako předseda stranický vorganizace, sem přišel na pódium před ty svazáky. Se mnó šla delegace z Ústředního véboru SČM. Tu vedl tenkrát,..., už si nespomenu...taky jako nějaké pták,...aha, už vím, Lecián! Von tam v ústředí byl ešče nějaké jako Laštovička nebo Vlaštovička, ale to bylo možná jindy a jinde, já si je vod tý doby pletu.“
„A co takhle Kuřátko ze Sudet, z Rajchenberka? Ten tam nebyl? Pokračoval v jízlivostech Zdeněk. Ludvíka překvapil, že ví, co je to český Henlein.
„Neblbni furt!“ znovu okřikl Zdeňka Marek.
„Žádnýho Kuřátka nepamatuju! Nebo to je vod tebe nějaká sranda, ne?“ zarazil se Vávra a zase chvíli přemýšlel s otevřenými ústy.
„Ale abych to dopovídal: Já sem s tím sódruhem Leciánem připínal těm nejlepším brigádníkům vodznaky na ty jejich svazácký košile. A pak sme všichni zpívali Píseň práce a nakonec Internacionálu! A večer byly párky a víno! Tehdá ešče bylo maso na lístky, ale pro naše mladý sme párky sehnali bez lístku přes vokres partaje! Tak se má mládež bavit, sodruzi! Uvědoměle!“ skončil úplně ochraptělý Vávra. (…)
(Úryvek z rukopisu dosud nepublikovaného románu „Tango se smrtí“)