Agnosticismus: filozofický názor popírající možnost plného poznání světa a jeho zákonitostí, pokládající subjektivní zkušenost za jedinou skutečnost
(Hesla jsou převzata z Malého slovníku cizích slov, vyd. Montanex)
Z článku Radosti našich hřbitovů od Martina C. Putny (LN, 2.11.2006) jsem se dozvěděl, že říkám-li si ateista, mýlím se, neboť správně jsem agnostik. Článek sice pojednával o něčem jiném (o Památce zesnulých neboli Dušičkách) a tuto informaci autor pouze utrousil, nicméně velmi mne zaujalo, že ani nevím, co jsem. I když oba pojmy jsou vcelku běžné (druhý méně), nikdy mne nenapadlo, že je zaměňuji.
Z tvrzení pana Putny není jasné, zda tyto pojmy zaměňují jenom někteří ateisté, nebo jde-li o jejich systémové zmatení, tedy zda popírání existenci Boha implikuje popírání možnosti plného poznání světa a jeho zákonitostí a pokládání subjektivní zkušenosti za jedinou skutečnost.
Podezřívat ateisty z něčeho takového je přinejmenším podivné. Obvyklou argumentací ateistů, jíž zpochybňují existenci Boha, bývají právě vědecké poznatky. Že by ten, kdo vychází z vědy, popíral možnost plného poznání světa a věda samotná byla jen subjektivní zkušeností? A že by naopak ten, kdo věří v Boha, dosáhl (nebo mohl dosáhnout) plného poznání světa, aniž by se řídil subjektivní zkušeností?
Myslel-li to pan Putna právě tak, jsou obě tvrzení opravdu pozoruhodná. Věda má mnoho tváří. Její experimentální složka skutečně staví na subjektivní zkušenosti. Ale teorie? Ta přece se subjektivní zkušeností nemá vůbec nic společného. Nic není vzdálenější subjektivní zkušenosti než vědecká teorie.
Proti druhému tvrzení nelze ničím argumentovat. Věří-li někdo, že vírou v Boha lze dosáhnout plného poznání světa, lze tuto skutečnost pouze vzít na vědomí. Obecně vzato, proti víře nelze nijak argumentovat. Věří-li někdo v něco, je nutno přijmout to jako fakt. O víře nelze vést diskusi směřující k jejímu zpochybnění. Začne-li někdo o své víře přemýšlet, není více věřícím, nýbrž přemýšlejícím, který hodnotí svá pro a proti.
Věřící, jsouce si zřejmě vědomi této vrozené vlastnosti víry, se snaží ateisty také označit za věřící: tvrdí, že ateisté „věří, že Bůh neexistuje“ (případně „nevěří, že Bůh existuje“), čímž nevěřící promění ve věřící a úvahy o existenci Boha přejdou do zcela jiné roviny, tedy do roviny víry, v níž se pohybují s velkou jistotou. (Viz např. Tomáš Halík, O tom našem bezbožectví).
Nemohu mluvit za ateisty ani za agnostiky, mohu mluvit pouze sám za sebe. Nevím, jsem-li tím či oním, a je mi to v podstatě jedno. V otázce existence Boha v mém případě nemohu hovořit o víře nýbrž o pravděpodobnosti. Veškeré informace, jichž se mně v mém životě dostalo a které mohly posloužit k úvahám o boží existenci, neustále vyhodnocuji, kladu je na misky vah a sleduji, kam se pohne jejich jazýček. Na základě těchto mých úvah zastávám názor, že existence boží je málo pravděpodobná, nic víc, nic míň. Spoléhám na svoji zkušenost a na svůj rozum. Jsem tudíž ateista či agnostik? Nedokáži se zařadit.