Naše bába byla široko daleko vyhlášenou kuchařkou, odbornicí na pěstování květin, jahod a mezilidských vztahů. Byla milovnicí psů, přírody a dechovky. Mezi své potomky podělila své koníčky vcelku spravedlivě, jen tu dechovku si vzala s sebou na obláček.
Bohužel, dík komunistům už jsem nemohla zažít bábiny aktivity na statku, který děda za první republiky pořídil, aby rodina měla kam jezdit na prázdniny a aby z toho byl i užitek. O prožitých prázdninách jsem slyšela mnohokrát, ale o tom užitku jsem měla a mám mírné pochybnosti.
Po jedněch prázdninách si bába přivezla ze statku odrostlé živé kuře, které mělo být nedělním obědem. Nebylo. Zřejmě se cestou do Prahy s rodinou natolik spřátelilo, že po příjezdu bylo bábě žinantní mu useknout hlavu. A tak kuře veselo rostlo, vztahy se utužovaly a kuře se stalo hodnotným členem domácnosti. To soudím podle toho, že se účastnilo rodinných výletů, kde mu v parných dnech byla kupována zmrzlina, že aby nemělo žízeň. Docela živě si umím představit prodejce zmrzliny, jak při pohledu na kuře zobající zmrzlinu rychle balí krámek a dává se na rychlý ústup. Dokonce kuře pravidelně jezdilo do svého rodného domu, kde, jak mám podezření, se hrubě vyvyšovalo nad své příbuzné. Podobný osud měl i malý králíček, z kterého vyrostl pan králík, který si usurpoval při rodinných výletech v autě samostané místo. Myslím, že pro rodinu bylo velikým štěstím, že si z chalupy nikdy nepřivezla třeba sele.
Pomoc na statku byla velkou bábinou vášní, ovšem pojímala ji velice netradičně. Nejvíc na mě zapůsobilo vyprávění o tom, jak jela králíkům na trávu. Jen co ráno oschly meze, bába vyrazila. Já vím, že jít nebo jet králíkům na trávu není nic převratného, neslyšela jsem ovšem, že by bylo zvykem si místo nůše nebo káry nebo čeho vzít mercedes kabriolet vyvedený v bílé kůži a krom sedadla řidiče ho celý nacpat trávou. Jak to komentoval děda, nikdo nevěděl, protože na bábu hovořil maďarsky a ona mu italsky odpovídala. Že to ale byla rozprava naprosto zásadní, soudím podle toho, že se o ní vyprávělo ve vsi ještě koncem padesátých let.
Krom kuřat, králíků, kanárů a jiné žoužele byl téměř nepřetržitě v rodině mé báby pes. Poslední pes, kterého jsem co maličké pachole zažila, byl psem velice slavným a považovaným. Byla to obrovská ovčanda, černá jak noc. Prý ji děda našel, ale spíš bych se přikláněla k verzi, že Sylvu nad panem lékárníkem vyhrál v pokeru. To je ostatně jedno, milovanou byla ať nalezená či vyhraná. Sylva se zapsala do dějin naší rodiny záchranou rodinného majetku.
Jednoho letního dne se děda vypravil k Vltavě umýt auto, bylo to v době, kdy se takové počínání nepovažovalo za nic hanebného. Auto z gruntu umyl a vycídil a lehl si do trávy, aby si jednak odpočinul, jednak užil letního sluníčka. Ano, po pár minutách usnul jak špalek. Spal a spal a nic nevěděl o tom, že auto se pomaličku sune do Vltavy. Kdyby nebylo Sylvy, ležel by dědův zamilovaný mercedes na dně řeky ještě dnes. Jenomže Sylva byla pes, teda psina, a bylo jí jasné, že auto nemá co pohledávat ve Vltavě. Budila dědu velmi svědomotě, i košili mu rozervala, kravatu znectila a byla úspěšná a od toho času v naší rodině velice vážená a slavná.
Jediná němá tvář, která nenalezla v naší rodině, lépe v náruči mé báby útočiště, byl ježek. Je naprosto jasné, že pravdu měla bába tenkrát, jako by ji měla dnes. To byl taky nápad, nosit do bytu v půli srpna tlustého ježka jenom proto, že se nám s dědou zdál strašně opuštěný.
Bába si nás změřila hned mezi dveřmi, jukla na tlustého, vzpouzejícího se ježka a poslala nás korporativně do Čimelic, tedy docela přesně do háje. Ježek je plný blech, pravila a dokumetovala tím, že s ježkem zády k podlaze mírně zatřásla. Byl, a to tak, že strašně. A na vaši letní záchrannou akci peče, dokončila, což dokumentoval ježek sám svým rychlým úprkem do okolních zahrad. Jako bonus jsme museli s dědou vyslechnout přednášku na téma zimujících ježků. Ano, mám jasno dodnes.
Přeji vám krásné víkendové ráno bez zřetele na to, zda jste si lapili ježka, čili nic.