Když přišla Hana domů, spatřila maminku, jak sedí nad knihou.
,,Mami, co si myslíš, že je víra? Náš profesor tvrdí, že když už lidé moc nechodí do kostela, tak to znamená, že už nikdo v boha nevěří. Ty osobně v boha věříš?“zeptala se.
,,Chodím snad do kostela? Ne. Tak a máš odpověď!“
,,Copak víra v boha znamená chodit do kostela? Copak je to tak jednoduché?“ s touhle myšlenkou šla dělat úkoly.Když je dodělala a její mysl se už nemusela soustředit jen na nálevníky a bičíkovce, tak se jí zase vloudila do mysli ta otázka. Přemýšlela o tom, čím je tedy způsobeno, že dnešního člověka Bůh nezajímá. Napadlo ji, že by to mohlo kvůli lidským znalostem.Člověk už toho jednoduše hodně ví. Dřív si lidé pomocí Boha vysvětlovali spoustu věcí. Vždyť ani neměli povinnou školu. Normální člověk toho nemohl moc vědět. Dnes s naší vyspělou fyzikou (při pomyšlení na její ,,oblíbený“ předmět se jí udělalo mdlo) a chemií nic takového nepotřebujeme. Ten nápad se jí ale moc nezdál, protože ten zbytek, co zůstal v podobě dnešní menšiny věřících, přeci nejsou hlupáci.
,, Jak vlastně ten profesor může vědět, že náboženství je ta správná cesta? Copak Bibli napsal sám Bůh?“ A bylo to tu znovu, to velké slovo ,,Bůh“. Jenom slovo? Nevíme. Hana si začala uvědomovat, že jakási víra v nás ve všech přeci jen přežila, a to i když už moc nechodíme do kostela. Vzpomněla si na to, jak když byla malá, ležela v nemocnici. Maminka seděla na její posteli a potichu si mumlala: ,,Pane Bože, dej, aby se už uzdravila.“ Něco takového přece každý jednou pronesl nebo pronese. Každý jednou Boha o něco prosil. Ať to bylo cokoli, od uzdravení po dobrou známku. „Však dá se tohle považovat za nějakou formu víry? Nebo je to jen braní Božího jména nadarmo? BŮH VÍ!“