Nedostatek vláhy je celosvětový problém, který může spustit obrovskou uprchlickou vlnu
Píši tento článek v období velké srpnové vlny veder. Počasí mi nedovoluje myslet na jiné záležitosti, takže se člověk ptá: Je toto vedro skutečně neobvyklé? Bude se opakovat, a pokud ano, tak jak dlouho? Jak se můžeme na sucho připravit?
Možná bychom se však mohli ptát i jinak – může letní sucho znamenat podzimní povodeň? On si totiž již Augustin Sedláček koncem 19. století všiml, že období velkých such se často střídá s extrémně vlhkými roky. Neplatí to beze zbytku, ale přesto můžeme definovat něco jako pravidlo stálých průměrů. Když se totiž podíváme na průměrné teploty a srážky za, dejme tomu, tři roky a srovnáme je s jinými trojicemi let, tak se údaje podobají. Nicméně při detailním pohledu zjistíme, že jeden rok byly povodně a druhý sucho, ale že už ve dvou- či tříletém průměru se extrémy vyrušily. Platí proto empirická poučka „za sucha mysli na povodeň“ a naopak. Podobně mohou častější průniky saharského vzduchu v létě indikovat průniky hodně studeného arktického či sibiřského vzduchu v zimě.
A pokud bychom ještě zůstali ve sféře lidových rčení, tak se říkává, že velký otec má několik synů. Znamená to, že velká povodeň i velké sucho je doprovázeno několika dalšími, menšími výkyvy. Jinými slovy: pokud jsme svědky nějakého extrému, můžeme očekávat, že se změní ve svůj opak nebo že může pokračovat v několika podobných vlnách.
Vím, že toto konstatování je velice neurčité, ale odpovídá neurčitelnosti a rozkolísanosti počasí. Jak dlouho bude tato etapa trvat? Pokud věříte na neexistenci skleníkového jevu, tak typická oscilace podmíněná přirozenými změnami povrchové vrstvy oceánu trvá 30–50 let a z toho máme možná už 10 let za sebou. Pokud věříte na skleníkový jev, tak i kdybychom dnes přestali vypouštět skleníkové plyny, bude to trvat nejméně 70 let (podle jiných modelů tři až pět tisíc let či ještě déle), než se klima vrátí na klimatický průměr posledních dvou staletí.
Jaké máme nástroje?
Většinou začínáme analýzou minulých předpovědí, pokračujeme klimatickými modely a k tomu přidáváme terénní pozorování, například pokles podzemních vod ve studních nějakého regionu nebo měření teploty oceánu.
O vlnách veder se hovoří nejméně od roku 1998, kdy se ve větší míře objevují pozorování a předpovědi o vysychání středozemní oblasti. Před nejméně deseti lety byly publikovány první větší práce o oteplování arktické oblasti. O něco málo později bylo předpovězeno, že teplejší vzduch severských oblastí bude méně bránit teplému vzduchu ze Sahary pronikat na sever. S tím souvisí i pozice tryskového proudění, které vytváří bariéru mezi studeným a vlhkým počasím na severu a teplým a suchým počasím na jihu. Dřív jej studenější vzduch zatlačoval víc na jih, ale dnes tato bariéra zeslábla. V podstatě to znamená, že pokud budeme dál slýchat o oteplování severních oblastí, tak je nutné zpozornět. Zvětšuje se tím nebezpečí horkých letních výkyvů, ale i silnějších vichřic a holomrazů ve studenější polovině roku.
V roce 2006 se objevila závažná studie, která upozorňovala na nebezpečí sucha ve Středozemí. Za nejvíc ohroženou zemi považovala Kypr, kde docházelo k přečerpávání podzemních zásobníků. Nebylo divu, protože na Kypru tehdy vyrostly tisíce (valným dílem ruských) vil s bazény. Bylo jasně patrné, že Kypr nezvládá hospodaření s vodou – a později ani s financemi. Předpokládám, že podobná mentalita „přečerpání zdrojů“ se uplatnila v obou kyperských případech. Tehdejší studie ovšem označila za nejvíc ohrožené město jemenské San’á, kde nedostatek vody byl tak patrný, že se dokonce uvažovalo o přestěhování celého města. I v tomto případě byly hydrologické problémy předzvěstí silného sociálního pnutí, které nedávno vyústilo ve válečný konflikt.
Když se podíváme na mapu vysychání Evropy, tak nejvíc postiženou zemí podle současného vývoje i klimatických modelů bude Řecko, jižní Itálie a střední část Španělska. Sucho se rovněž týká východní Ukrajiny, kde se shodou okolností má nejvíc projevit ve východních regionech, jako je Luhansk. Aby bylo jasno: nesnažím se vše svést na nedostatek vody a klimatické změny, nýbrž chci ukázat, že existuje až překvapivá korelace mezi nedostatkem vody a politickou nestabilitou. Pravděpodobně to je způsobeno tím, že státy, které se starají o životní prostředí, se rovněž starají o sociální prostředí a tím předcházejí konfliktům. Nevím, jaký bude další politický vývoj Ukrajiny, ale je dobře dokumentováno, že jedna z největších evropských řek Dněpr je hrozivě znečištěna a že východ Ukrajiny pozvolna vysychá. Tato záležitost je do určité míry technicky řešitelná, protože Dněpr má průtok nějakých deseti Vltav a státy jako Izrael (sice s pětkrát nižší populací) si donedávna vystačily s Jordánem o velikosti Berounky. Předpokládá však politický konsensus a obrovské investice.
Klimatické studie staré asi 10 let tak poměrně dobře odhadly současnou klimatickou situaci, avšak podcenily právě sociální vývoj. Bývalý íránský ministr zemědělství Isa Kalantari nedávno prohlásil, že pokud se Íránci nenaučí hospodařit s vodou, tak možná až 50 milionů lidí bude muset opustit zemi. Kam půjdou, když i nejbližší země jsou na tom podobně? Tím se dostáváme ke klimatickým modelům.
V teplejším světě se odpaří víc vody, takže v globálním měřítku prší víc. Dokonce i v ČR se celkové množství srážek mírně zvyšuje. Pokud se nám však jedná o problém sucha, tak si představme klasický pouštní model. Povrch pouště se silně ohřívá na teploty nad 50 °C. Horký vzduch stoupá vzhůru a „odtlačuje“ i ty mraky, které sem přišly zdaleka. Místní mraky nemají z čeho vzniknout, protože na poušti se skoro žádná voda neodpařuje. A dokonce i když prší, tak drobné kapky padají k zemi, ale cestou narazí na horký vzduch a rozpustí se. Mrak beze stopy zmizí. Suché oblasti tak mají tendenci vytvářet stále víc tepla a rozšiřovat se. Tomuto jevu se říká „sucho se živí suchem“. Naopak prší víc nad oceánem. První orientační přiblížení můžeme shrnout tak, že tam, kde je už dnes sucho, do budoucnosti musíme počítat s ještě větším suchem.
Zhruba tři desítky klimatických modelů ukazují, že vysychat bude zejména severní třetina Číny, prakticky celá Indie, Pákistán, Afghánistán, Írán, Turecko, arabské státy a z evropských zemí pruh mezi Řeckem, Bulharskem, Rumunskem a východní Ukrajinou. Menší nebezpečí sucha hrozí na východním Slovensku a na jižní Moravě. Modely zachycují období dalších 20–30 let. Proto je třeba uvažovat o tom, že proud uprchlíků sice může na rok či dva zeslábnout, ale že se už „navždy“ bude jednat o součást našich životů. Nejhorší – ovšem v měřítku další dekády nikoli nepravděpodobný – scénář je ten, že po jednom či po dvou suchých letech dojde k obrovské uprchlické vlně, kdy se na obtížně zastavitelný pochod dají statisíce lidí.
Dvě závažná pozorování
Nejzávažnější terénní pozorování se týkají oteplování světového oceánu a vyčerpávání podzemních zásobníků vod.
Snad nejhorší klimatická zpráva posledních deseti let se zaměřuje na oteplování dva kilometry mocné povrchové vrstvy světového oceánu. Země se totiž v posledním desetiletí oteplovala méně, než by odpovídalo klimatickým modelům založeným na obsahu skleníkových plynů v atmosféře. Načas se zdálo, že skleníkový jev se zastavil. Teplotu moře dnes spolehlivě měří tři tisíce robotů Argo, které se v celé ploše světového oceánu ponoří dva kilometry hluboko, pak se nechají mořem pár dní unášet a po celou tuhle dobu pilně měří. Z hladiny vyšlou signál do meteorologické družice. Podstatné je, že tato měření jsou důvěryhodná, protože robotů je mnoho a v oceánu jsou rozmístěny poměrně pravidelně. V posledním desetiletí jsme oteplování nepocítili my, nýbrž moře. Diskuse se vede na téma, kdy moře přestane chladit svět a místo toho se mnohem rychlejším tempem oteplí pevnina. Bude to sice trvat pár let či desetiletí, jenže každým rokem kousek výkonu oceánské chladničky ubývá.
Druhé nejzávažnější klimatické pozorování posledních let se týká úbytku vod v podzemních zásobnících. Je jím ohrožena zhruba třetina ze sedmatřiceti velkých sledovaných zdrojů podzemní vody. Shodou okolností se vesměs týká zemí, kde podle modelů klesají i srážky – tedy zásobníků arabského světa, povodí Indu a Gangy, ale i severoněmeckého zásobníku. Zároveň na indickém subkontinentu pozorujeme pokles vody ve studních až o desítky metrů a v pobřežních oblastech, zejména v Bangladéši či nilské deltě, průniky slané vody pod pevninu. Nedostatkem vody jsou ohroženy stamiliony lidí. Očekávám, že první skutečně velká migrace se může odehrávat mezi Pákistánem a Anglií, jižními islámskými státy a Ruskem a mezi severní Čínou a ruskou Sibiří. Z tohoto důvodu považuji Rusko – jakkoliv se to dnes tak nejeví – jako důležitého budoucího spojence Evropy.
Z klimatického hlediska je nejvíc ohroženou evropskou zemí Řecko, kde se – vzhledem k dějinám země a zároveň z ekonomických důvodů – dají čekat sociální erupce a možné opakování pravicového armádního puče. Ve Velkých Aténách dnes žije víc než polovina Řeků, kteří jsou závislí na vodě ze čtyř zdrojů vzdálených až dvě stě kilometrů. Zásobování vodou pro 5,4 milionu Řeků může ohrozit nejen sucho, ale i ochromení státní správy vedoucí třeba k vypnutí vodovodních čerpadel. To vše staví krizový management evropských států před nové humanitární výzvy (abych použil korektního vyjadřování EU a vyhnul se nařčení z šíření velmi poplašných zvěstí).
Horko v krajině domova
A jak to bude u nás? Letošní srpen je v podstatě klimatickým cvičením na situace, které se nejspíš (a to nepravidelně) budou opakovat. Všimněme si několika jevů. Především ve městech dosahují teploty nikoliv naměřených 36 °C, ale kvůli pohlcování tepla zdivem až 44 °C. V rybnících hynou ryby, protože při teplotě vody nad 25 °C mají málo kyslíku. Jenže ony ho mají ještě méně, protože část spotřebovaly přemnožené řasy a sinice hnojené dusičnany z polí i atmosféry.
Rostliny toho zatím vydržely skutečně hodně, ale při překročení určité teploty vzduchu zasychají i středozemní levandule. Rostliny dlouho vzdorují, ovšem poklesne-li půdní vláha pod určitou individuální mez, během jednoho horkého odpoledne zkolabují. Problém ani tak není dostatek vody v nádržích, ale v půdě. Soused vytrvale zalévá, avšak tři centimetry široké výsušné praskliny zasahují až šedesát centimetrů hluboko. Je nezbytné vyčistit rybníky a nádrže a zvýšit tak jejich kapacitu, ale to řeší pouze omezené množství zdejších problémů (jako jsou minimální průtoky řek či pomoc závlahovému zemědělství, které je však následkem cen energií tak drahé, že se téměř nepoužívá ani na suchem schvácené jižní Moravě).
Bude-li sucho pokračovat, bude nám scházet zbytečně zastavěná půda říčních niv, kam vždy směřovaly pravěké civilizace právě proto, aby se vyhnuly suchu. Údržba vodních nádrží tudíž musí být doprovázena péčí o celou krajinu. Nové, zejména městské domy by měly mít systémy na sběr vody ze střech a její technické využití. Stále víc projektů se zabývá recyklací městské splaškové vody, ale málokomu se líbí myšlenka pít upravenou vodu ze záchoda.
Největší problémy však jsou globální– na území, kde dnes žije víc než jedna miliarda lidí, dopadá méně deště, do toho dochází k přečerpání kapacity podzemních zásobníků, a jako by to nestačilo, neúměrně roste populace. Sucho zdražuje potraviny a pokud nastane iracionální tržní panika, jakou známe z minulých let z obchodu s ropou, mohou cenové šoky destabilizovat i větší země, než je Sýrie. Za této situace je důležité ujasnit si, jaké máme dlouhodobé priority, a podle toho jednat. K vlastnosti počasí totiž patří to, že až přijdou podzimní deště, tak na srpnové horko během jednoho odpoledne zase na rok či dva rádi zapomeneme.
LN, 15.8.2015