Neviditelný pes

SVĚT: Útěk před změnami klimatu

27.2.2015

Lidé neprchají jen z válečných zón, ale i z oblastí postižených změnami klimatu. „Klimatický exodus“ může do roku 2050 uvést do pohybu 200 milionů lidí po celém světě. Podle nejpesimističtějších odhadů donutí klimatické změny do půlky tohoto století ke stěhování až miliardu pozemšťanů.

Aljašská osada Kivalina leží na nízkém ostrově. Z jedné strany jej omývá voda pobřežní laguny, z druhé se na něj valí vlny Čukotského moře. Jak dokazují archeologické nálezy, lidé tu žijí déle než tisíc let. Teď chtějí pryč. Věčně zmrzlá půda, na které jsou postaveny domy zhruba čtyř stovek obyvatel Kivaliny, nezadržitelně taje. Stavby i ulice se bortí. Pobřeží mizí pod náporem vlnobití vzedmutého silnými bouřemi.

Za pozemní úpravy, které měly lidem v Kivalině zajistit klid a bezpečí, se jen v letech 2006 až 2009 utratilo 15 milionů dolarů. Přesto se tamější obyvatelé i nadále potýkají s rozsáhlou erozí a záplavami. Podle některých odhadů zmizí většina ostrova do deseti let pod hladinou Čukotského moře. Tak dlouho lidé z Kivaliny rozhodně čekat nechtějí. Už v roce 1998 se rozhodli, že se z ostrova vystěhují. Zatím ale netuší kam.

Velký otazník visí i nad tím, kdo přesídlení obyvatel Kivaliny zaplatí. Náklady na přestěhování a výstavbu nové vsi se odhadují minimálně na 100 milionů dolarů. Podle jiných odhadů bude zapotřebí suma čtyřikrát vyšší. Obyvatelé Kivaliny doufali, že potřebné peníze vysoudí na společnostech těžících ropu, zemní plyn a uhlí, a zažalovali je za škody způsobené globálním oteplením. Soudy však žalobu zamítly.

Svět se uprchlíky nezabývá

Podobným problémům jako obyvatelé Kivaliny čelí více než dvě stovky vesnic původních obyvatel Aljašky. S následky klimatických změn se ale potýkají lidé po celém světě. Ostrovům vyčnívajícím nízko nad hladinu moří a oceánů hrozí zatopení. Jinde prosakuje voda ze stoupajícího moře stále hlouběji do vnitrozemí a zasoluje zemědělskou půdu. Další lidi vyhání z domovů sucho a neúroda či eroze a sesuvy půdy.

Stěhování v důsledku změn klimatu nabývá na síle. Uvádí do pohybu větší masy lidí než ozbrojené konflikty. Například v roce 2008 prchalo na celém světě před válkami a násilím asi 4,6 milionu běženců. Extrémy počasí však ve stejném roce vyhnaly z domovů asi 20 milionů lidí. Pomalé změny mají v tomto ohledu horší důsledky než dramatické jednorázové katastrofy. Za posledních třicet let zasáhly bouře velmi těžce do života asi 718 milionů lidí. Počet lidí, kteří se ocitli v krajní tísni v důsledku sucha, se za stejnou dobu vyšplhal na více než dvojnásobek.

Američtí geografové David López-Carr a Jessica Marter-Kenyonová z University of California v Santa Barbaře poukazují v článku publikovaném předním vědeckým týdeníkem Nature na fakt, že svět zatím řadu aspektů stěhování lidí postižených následky změn klimatu neřeší. Jako příklad uvádějí i marnou snahu o přestěhování lidí z Kivaliny.

„Přestěhování celých skupin je v řadě případů ten nejlepší způsob, jak zachránit kulturu, způsob obživy a sociální vazby těchto lidí. Ale problému stěhování celých populací není při řešení problémů klimatických změn věnována prakticky žádná pozornost,“ píší López-Carr a Marter-Kenyonová.

Podle amerických geografů je s uprchlictvím před následky klimatických změn spojena celá řada nevyjasněných otázek. Jak vážné musí být hrozby – ať už skutečné, nebo domnělé –, aby se lidé rozhodli k přestěhování? Co rozhoduje o tom, zda se budou stěhovat jednotlivě, nebo kolektivně? Odejdou daleko, anebo zůstanou v blízkosti svých starých domovů? Přesídlí do nových lokalit jen dočasně, či natrvalo? Je legitimní nutit lidi, aby opustili lokality, kde jim hrozí objektivní nebezpečí? A co je nutné udělat pro to, aby mělo přesídlení pro lidi co nejmenší sociální, ekonomické a psychologické následky?

Návrat do zničeného údolí Limpopo

Už v roce 1990 konstatoval Mezivládní panel pro změny klimatu, že k nejzávažnějším důsledkům klimatických změn se řadí migrace velkého počtu lidí. Za posledních dvacet let bylo na světě donuceno k přesídlení asi 300 milionů lidí. Někteří museli opustit své domovy, protože žili na území nově zřízených rezervací či národních parků. Řada lidí se přestěhovala kvůli stavbě silnic, měst nebo přehrad. A mnozí už dnes prchají proto, aby unikli před důsledky klimatických změn.

Například ve Vietnamu vyhnala stoupající vodní hladina z delt tamějších řek asi 200 000 lidí. V Brazílii a Kolumbii lidé opouštějí oblasti silně ohrožené sesuvy půdy. Programy na přesídlení obyvatel z lokalit ohrožovaných erozí jsou spouštěny i v afrických zemích, například ve Rwandě.

Lidé ale vždycky nechtějí opustit své domovy, i když tam pro ně přestává být bezpečno. Když byly například v roce 2000 v Mosambiku evakuovány rozsáhlé oblasti údolí řeky Limpopo, zaplavené tajfunem Eline, vraceli se tam lidé už po pár měsících. Nic nepomohlo, že pro ně vláda nechala v bezpečných oblastech zbudovat nové osady. Lidé opouštěli nově vystavená sídla na vrcholcích kopců, vraceli se do údolí ohrožovaného dalšími záplavami a obnovovali zničené vsi.

Ani nejhorší záplavy za posledních sto let, při kterých voda řeky Limpopo stoupla až o 11 metrů, zaplavila čtvrt milionu hektarů zemědělské půdy a o život přišlo víc než 700 lidí, je nedokázaly od návratu odradit. Řada nových osad dnes zeje prázdnotou a ti, kterým byly určeny, žijí v místech, kde jsou nadále ohrožováni povodněmi.

Odejít, anebo zůstat?

Podle Davida Lópeze-Carra a Jessiky Marter-Kenyonové hrají při rozhodování lidí, zda zůstat, nebo se přestěhovat jinam, významnou roli především sociální, kulturní, politické a ekonomické faktory. Ty bývají nakonec silnější než tlak vyvolaný změnami životního prostředí. Lidé většinou neopouštějí své domovy ze strachu z živelních pohrom, ale z touhy po lepším životě. To je také důvod, proč se lidé na různých místech světa rozhodují v podobných situacích diametrálně odlišně.

Obyvatelé pacifického ostrova Kiribati se potýkají se vzestupem mořské hladiny podobně jako obyvatelé Miami na Floridě. Situaci však řeší různě. Lidé z Kiribati jsou rozhodnuti přestěhovat se na souostroví Fidži. Obyvatelé Miami jsou odhodláni zůstat na místě. Vzestupu moře chtějí čelit stavbou ochranných hrází, i když to bude znamenat investice stovek milionů dolarů. Na mnoha místech opouštějí lidé své domovy kvůli zoufalému nedostatku pitné vody. V Austrálii, kde této hrozbě čelí početná populace, ale lidé chtějí zůstat na místě a se suchem se poprat investicemi do odsolování mořské vody a recyklace odpadních vod.

Obyvatelé velkých měst v ekonomicky rozvinutých zemích jsou v drtivé většině rozhodnuti zůstat na místě a s důsledky klimatických změn se vypořádat. Lidé z ekonomicky chudších zemí nebo z třetího světa však volí tváří v tvář hrozivým následkům změn klimatu z širší škály možností. Někteří se rozhodnou natrvalo přesídlit, jiní jsou odhodláni čelit nepřízni osudu tam, kde dosud žili. Někde jsou lidé ochotni opustit své domovy jen při živelních pohromách a po nich se opět vracejí. Jak dokládá návrat Mosambičanů do údolí Limpopo, zpustošeného tajfunem Eline, není vždycky jednoduché odhadnout, jak se lidé v konkrétní situaci zachovají.

Úkoly pro dnešek a zítřek

Migrace lidí vyháněných z domovů klimatickými změnami bude v nejbližších desetiletích nabírat na síle. Času na přípravu řešení těchto složitých situací mnoho nezbývá. López-Carr a Marter-Kenyonová navrhují na stránkách časopisu Nature neprodleně zintenzivnit výzkum minulých i stávajících migrací. Jen tak můžeme pochopit, co uvádí lidi do pohybu a jaké problémy vznikají v oblastech, kam „klimatičtí vysídlenci“ směřují. Bez těchto znalostí nemáme velkou šanci na řešení problémů, k nimž bude v důsledku rozsáhlé migrace lidí zákonitě docházet.

Současné mezinárodní právo nemá jasno, kdo si zaslouží označení „klimatický uprchlík“ a jak by se k nim měly státy chovat. Přesto lze už teď využít k ochraně ak pomoci „klimatickým uprchlíkům“ řadu stávajících mezinárodních právních norem. Jen se k tomu musí najít vůle a prostředky. Jednotlivé země by měly podle Lópeze-Carra a Marter-Kenyonové posoudit své právní systémy a společenskou infrastrukturu a prověřit, zda a jak jsou sto zareagovat na emigraci svých vlastních obyvatel či imigraci z jiných zemí vyvolané klimatickými změnami.

Přesídlení lidí postižených následky změn klimatu často vázne na nedostatku peněz. Protože migrace postihne velkou měrou ekonomicky málo rozvinuté země, bude nutné investovat do přesídlení lidí miliardy dolarů. Podle Lópeze-Carra a Marter-Kenyonové by měly nést hlavní tíhu výdajů ty země, které mají lví podíl na produkci skleníkových plynů. Oba geografové se v závěru svého článku zasazují za to, aby lidstvo omezilo produkci skleníkových plynů a eliminovalo tak rozsah klimatických změn vyvolaných lidskými aktivitami. „Dnes je omezení emisí oxidu uhličitého mnohem efektivnější a méně bolestivé, než tomu bude zítra,“ konstatují López-Carr a Marter-Kenyonová.

Autor, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výživy

LN, 21.2.2015



zpět na článek