KLIMA: Klimatické změny, energetika a rekultivace (2)

(První část zde)

3. Řešení

Není-li v názorech na příčiny a důsledky vývoje klimatu shoda, je logické, že existují diametrálně odlišné názory na řešení této situace. Společenská problematičnost globálně oteplovací tematiky vyplývá především z toho, že vědecky neověřená skleníková hypotéza lidské produkce CO2 a jejího vlivu na růst teplot se stala jakýmsi axiomem, na jehož základě jsou producentům CO2 státy i nadnárodními organizacemi direktivně ukládány povinnosti realizovat mimořádně nákladná protiopatření. A to přesto, že se v závislosti na vývoji vědeckých poznatků, prokazujících přírodní oscilace klimatu nezávisle na lidských aktivitách situace výrazně mění. V roce 2005 sice Rusko Kjótský protokol podepsalo, čímž vstoupil v platnost, avšak největší světoví producenti CO2 stále stojí mimo. „Kjótu“ tak zůstává poslušná v podstatě Evropa, která produkuje v současné době 10 % světových emisí CO2 a tento podíl se stále snižuje. Přesto Evropská komise v Zelené knize (2013) ukládá nereálné úkoly: do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů v EU o 40 %, do roku 2050 o 80 až 95 % a podíl obnovitelných zdrojů energie do roku 2030 zvýšit na 30 %. Konstatuje, že „ … byly vyjádřeny obavy, že závazek EU bojovat proti změně klimatu se nedočkal plné odezvy mimo EU, má tato skutečnost dopad na konkurenceschopnost. …“. Evropa svými ekonomicky náročnými direktivami tuto tendenci však stále podporuje. Požadavek omezit zvýšení globální teploty do roku 2100 max. o 2 °C nebyl nikým dosud vědecky zdůvodněn. Je produktem „projektantů klimatu“. IPCC předpokládá, že omezit růst teploty je možné, pokud se podaří redukovat emise skleníkových plynů, hlavně CO2 o 40 až 70 % oproti úrovni roku 2010 do roku 2050, a nulových emisí dosáhnout do roku 2100 naprostou dekarbonizací energetiky, za předpokladu masového rozšíření technologií zachycování a ukládání CO2.

Za předpokladu, že dominantní část světových emitentů CO2 závěry Kjótského protokolu buď dosud neratifikovala, nebo od nich ustupuje, je zcela zřejmé, že plnění direktiv EU se velmi negativně projevuje na konkurenceschopnosti evropských států. Za této situace jsou pro nás rozporuplné informace bývalého komisaře EU pro podnikání a průmysl Güntera Verheugena velmi varovné. V roce 2012 se v souvislostech s energetickou politikou Evropské unie vyjádřil takto: „V dnešní EU o těchto podmínkách v zásadě rozhodují ekologické úvahy a ohledy. Ty jsou určovány velmi ambiciózní politikou klimatických změn a nikoli nezbytně potřebami hospodářskými. Je zřejmé, že omezování CO2 musí být prioritou nás všech. … Bezpečně se dá předpokládat, že problém úniku uhlíku bude narůstat a bude hospodářství EU velice těžce postihovat … což povede ke ztrátám pracovních míst v EU a ke zvyšování emisí CO2 mimo EU … rozvojové ekonomiky staví své vlastní růstové příležitosti na uhlí … očekává se, že světová spotřeba uhlí do roku 2035 vzroste o více než 55 % … Stručně řečeno: Neměli bychom se vzdávat svého čelného postavení v celosvětovém boji proti změnám klimatu.“

A to vše za situace, kdy významná část světových vědců prokazuje neplatnost skleníkové hypotézy, nevěrohodnost závěrů IPCC a zdůrazňuje životadárné funkce CO2 v globálním ekosystému. Evropská komise plánuje pro boj s uhlíkem věnovat 20 % svého rozpočtu, přičemž za hlavní nástroje evropské energetické politiky považuje: Snižování emisí CO2, systém obchodování s emisemi, zdanění energie a konečně i zvyšování energetické účinnosti. Za těchto okolností se Evropa iniciativně a cíleně žene do nekonkurenceschopnosti, do ekonomické a sociální záhuby.

Vlivem vědecky neprokázaných závěrů IPCC jako politického orgánu je legitimní vědecký spor o klimatických změnách přehlušen politickým a mediálním šumem. Za této situace jsou navrhovány nejrůznější návody k obsluze termostatu Země, které předpokládají zřízení světové komise orwellovského typu pro kontrolu klimatu s právy zasahovat do záležitostí suverénních států, ustavení světového soudního dvora, mezinárodních ozbrojených sil oprávněných vynucovat realizaci rozhodnutí o bezuhlíkové energetice, zavedení uhlíkové diktatury pro záchranu lidstva. A to vše za situace, kdy dnes nikdo neví, zda se budou teploty zvyšovat či snižovat (již 17 let se globální teploty nezvyšují).

Guru zeleného hnutí James Lovelock v nové publikaci Mizející tvář Gaii: Poslední varování (Academia 2012), poučen racionálními hledisky došel k přesvědčení, že: „Pokud nedokážeme předpovědět ani to, co se již stalo, jak můžeme důvěřovat předpovědím na příštích čtyřicet nebo devadesát let. Přesto se z politických činů a vládních iniciativ pro boj se změnami klimatu zdá, že odhady IPCC všichni přijímají jako spolehlivé a kvalifikované.“

Vycházíme-li z prokazatelného faktu, že koncentrace CO2 nejsou příčinou, ale důsledkem přírodou ovlivňovaného oteplování, pak modelové výpočty projektantů klimatu IPCC jsou nevěrohodné. Argumentace konsenzuálního souhlasu patří do politiky a ne do vědy. Opatření vůči oteplování klimatu není účelné orientovat na boj s uhlíkem, ale na adaptační opatření pro posílení imunity a produktivity zemědělských a lesních ekosystémů a odstraňování antropogenních hříchů páchaných na krajině a životním prostředí. V takovém případě by bylo 20 % rozpočtu Evropské komise určeného pro boj s CO2 účelně využito.

Jako lidé jsme v podstatě subtropickým druhem, který se později rozšířil po celé planetě. Vždy je nám bližší teplo než chlad a zima. Evolučně se lépe adaptujeme na teplo než na zimu. Je proto s podivem, že současné snahy o stabilizaci klimatu jsou významně orientovány proti oteplování. A to přesto, že teplé periody holocénu (klimatická optima) byly vždy příznivé pro rozvoj civilizací, kdežto chladná období byla doprovázena neúrodami, nemocemi a válkami. Již z toho vyplývá, že boj proti emisím CO2 za každou cenu je scestný. Racionální by bylo, abychom se na změnu klimatu připravili, a to především takovými opatřeními, která v českém prostředí dokáží optimálně hospodařit srážkovou vláhou.

Česko je geograficky situováno tak, že téměř všechny srážkové vody odtékají. Již z toho vyplývá mimořádná důležitost vody. Proto je nezbytné, abychom s ní zodpovědně hospodařili, aby povrchově neodtékala bez užitku, ale v maximální míře se vsakovala do půdy. Její rychlý povrchový odtok by se měl maximálně transformovat v pomalý odtok podpovrchový, který umožňuje využití vody pro vegetaci a doplňování zásoby podzemních vod. K tomu směřují hydrologicky účinné způsoby lesního, zemědělského a vodního hospodaření.

4. Souvislosti se Státní energetickou strategií (SEK)

Vztahy SEK k problematice globálního oteplování a k evropským direktivám omezování emisí CO2 jsou evidentní. Dosud platná SEK v těchto souvislostech konstatuje: „Rostoucí tlak na zvýšení ochrany klimatu a politická orientace Evropské unie na prosazování rozvoje obnovitelných zdrojů energie postupně mění strukturu zdrojů energetiky, vyvolává změny v uspořádání přenosových a distribučních sítí a zvyšuje nároky na environmentální parametry energetických zdrojů a zařízení.“

Budou-li nekriticky akceptovány direktivy dané Evropou a převzaté českou exekutivou, které vesměs vycházejí z vědecky nezdůvodněné oficiální víry o společenské nebezpečnosti zvyšování obsahů CO2 v atmosféře, pak nutno akceptovat i neopominutelné důsledky, které se projeví ve snížené konkurenceschopnosti ekonomiky České republiky, v narušení sociální a hospodářské soudržnosti, ve znevýhodněném geopolitickém postavení ČR a tím i zvýšené dovozní závislosti a snížené energetické bezpečnosti. A to za situace, kdy ani Lisabonská smlouva nezavazuje členské státy k paušálnímu kopírování celoevropských klimaticko-energetických direktiv.

Tendence nekompromisního boje proti změně klimatu vycházejí prvotně z politicky ovlivňovaných direktiv, a druhotně z direktiv EU, které do „klimaticko-energetického balíčku“ vedle racionální zásady zvyšování energetické účinnosti řadí i povinnosti

- zvýšit podíl energie z obnovitelných zdrojů na spotřebě energie v EU do roku 2020 na 20 % (13 % pro ČR),

- omezit zvýšení průměrné globální teploty na nejvýše 2 °C (tzn. max. koncentraci 450 ppm CO2) oproti úrovni před průmyslovou revolucí,

- snížit emise skleníkových plynů nejméně o 20 % do roku 2020 v porovnání s rokem 1990, nebo o 30 %, pokud se další země zaváže ke srovnatelnému snížení emisí a rozvojové země přispějí úměrně svým povinnostem a odpovídajícím možnostem.

Pozn.: Jednání v Kodani (2009) a ve Varšavě (2013) avizují, že svět mimo Evropu neakceptuje nereálné ambiciózní výzvy EU k omezování průměrné globální teploty na nejvýše 2 °C a ke snížení emisí alespoň o 50 % a souhrnným snížením rozvinutých zemí o alespoň 80 až 95 % do roku 2050 ve srovnání s hodnotami roku 1990.

I v kontextu s novými vědeckými poznatky v oblasti dynamiky klimatu je v zájmu České republiky, aby novelizovaná SEK odmítla iracionální záměr Evropské unie snížit emise v rozsahu 80 až 95 % do roku 2050, což je pro ČR z hledisek charakteru ekonomiky i průmyslu, struktury energetického mixu, geografických podmínek a bez výrazně negativních dopadů na konkurenceschopnost a sociální stabilitu země nereálné.

Novelizovaná SEK ČR sice musí rámcově vycházet z právní úpravy energetické politiky dané Lisabonskou smlouvou. Ta však respektuje nezávislost členských států při volbě energetického mixu a skladby zásobování energiemi.

Šetrný přístup SEK k životnímu prostředí a krajině by měl být důsledně orientován na minimalizaci emisních škodlivin, na dodržení stropů a závazných limitů pro SO2, NOX, VOC (těkavé organické sloučeniny) a NH3. Uhelná energetika je v těchto souvislostech orientována na vysoce účinné technologie a minimalizaci emisních škodlivin. V těchto souvislostech nutno novelizovat i pohled na velmi nákladné technologie pro zachycování a ukládání CO2 (CCS), který se ve světle nových poznatků o vlivu CO2 na globální oteplování jeví jako přehnaný.

Novelizovaná SEK by měla racionálně přistupovat k našemu základnímu energetickému zdroji, k uhlí, jehož spalování není zdrojem škodlivého, ale životadárného CO2. Současné způsoby jeho těžby, včetně velkolomů, minimálně zatěžují životní prostředí, a rekultivací těžbou dotčených území vracejí krajinu jako plnohodnotnou, v souladu s prognostickými pohledy na potřeby příštích generací. V těchto souvislostech je důležité novelizovat pohled i na administrativní těžební limity, které dosud brání hospodárnému využití domácích zásob hnědého uhlí pro výrobu elektřiny a pro environmentálně účinné teplárenství. To si vyžádá i legislativní úpravu vzájemně vyvážených pravidel mezi těžebními společnostmi a majiteli nemovitostí v dobývacích prostorech. Územně technické řešení postupů těžby za územními limity, které již splnily své poslání a jsou nahrazeny opatřeními pro komplexní obnovu krajiny, je vhodné řešit v souladu s územně plánovací dokumentací, jejíž součástí je i hodnocení záměrů z hledisek vlivů na životní prostředí v rámci procesu EIA (ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí).

klima: Klimatické změny, energetika a rekultivace (2)

5. Rekultivace jako adaptační opatření

V těžebně průmyslové aglomeraci Severozápadních Čech je v tomto období těžba hnědého uhlí realizována výhradně velkolomovým způsobem. Ten vyniká vysokou kapacitou, výrubností a ekonomickou efektivitou. Technologickým důsledkem je totální destrukce krajiny v podobě lomů a vnějších výsypek. Dochází tak k radikální transformaci v subsystémech geologie, půdy, vody, klimatu a bioty v subsystémech fyto, zoo a mikrocenóz, k destrukci ekosystémů a lokálně i sociálních složek krajiny.

Již šedesátiletá rekultivační praxe však prokazuje, že byly nejen vypracovány, ale že jsou již běžně realizovány ekologicky a sociálně účinné metody rekultivací, jejichž výsledkem je tvorba území, které krajinu před těžbou dokonce předčí. Černobíle nerušíme společensky nezbytnou těžbu, realizujeme rekultivaci nejen jako nápravu, ale v tomto případě i jako preventivní adaptaci na klimatické změny.

Koncepce rekultivací se vyvíjela nejen v souladu s úrovní vědeckých poznatků, ale i v závislosti na změnách společenských podmínek. Prošli jsme prvotním ozeleňovacím obdobím, přes přednostní uplatňování obnovy zemědělského půdního fondu, který v republice rychle ubýval. Současné období je charakteristické snahou o optimální mix zemědělských, lesnických, hydrologických a rekreačních způsobů, který již respektuje tendenci globálního oteplování, což lze dokumentovat následnými grafickými přehledy, z nichž je patrný mimořádně vysoký podíl hydrologicky efektivních lesnických (46 %) a hydrologických (16 %) rekultivací (graf č. 6 a č. 7).

Graf č. 6

Graf č. 7

Tato rekultivační strategie respektuje nové poznatky o teplotním vývoji a předpokládá, že dojde-li k dalšímu oteplování, bude to zákonitě doprovázeno zvyšováním srážek, a to především v sousední krušnohorské oblasti. A v těchto souvislostech se v Mostecké a Sokolovské pánvi nabízí nejen ekologicky, ale i sociálně a ekonomicky mimořádně elegantní řešení spočívající ve využití zbytkových jam lomů i výsypek v podkrušnohorské akumulační oblasti k maximální retenci a akumulaci vody. To umožní, abychom z hrozby oteplování učinili přednost, neboť lze souhlasit s přesvědčením, že již v tomto století bude dominantní podmínkou udržitelného ekologického, ekonomického a sociálního vývoje disponibilita vody.

Každá krizová situace má zpravidla i druhou stránku mince. Je tomu tak i v podkrušnohorské oblasti. Těžební destrukce krajiny má i výhodu v podobě mimořádně velké disponibility těžbou uvolněných území, která je východiskem a potenciální výhodou mnoha možností krajinu využít v souladu s perspektivami vývoje přírody i společnosti. Až dosud byla prosazována tendence minimalizovat kubaturu zbytkových jam lomů. V souladu s poznatky o oteplování je účelné názor změnit a snažit se v konečných fázích těžby o to, aby po jejím ukončení zůstala zbytková jáma lomu o maximální kubatuře. Mimořádně velké zásoby vody nebudou cenné jen množstvím, ale i všestranně využitelnou kvalitou, která je zajišťována nejen zdrojově, ale i hloubkou lomů a výškou vodního sloupce.

Naprosto jedinečná významnost této koncepce hydrologických rekultivací vyplývá z geografické polohy dvou sousedních orografických celků. Krušnohorského masívu, jako chráněné oblasti přirozené akumulace vod, kde zdrojem je vysoká srážkovost, která se bude souběžně s oteplováním zvyšovat s hlavním akumulačním prostředím vodohospodářsky cenných lesních ekosystémů a podkrušnohorských pánví s přirozenou akumulační charakteristikou, kterou lze významně zvýšit v rámci rekultivací výstavbou lomových jezer. Celostátní významnost této koncepce, která je (až na nejasnosti v dalším postupu lomu ČSA), v současné době již bezkonfliktně schválená a do značné míry již rozpracovaná, je zřejmá z následujícího tabelárního přehledu:

Tato strategie je součástí legislativně a finančně garantovaného rekultivačního programu. Jeho významnost vyplývá především z následujících údajů:

- V současném období je v České republice dle statistických údajů 24 100 vodních nádrží a rybníků s celkovým objemem cca 5,5 mld. m3 vody.

- V Mostecké a Sokolovské pánvi vzniknou v časovém horizontu po ukončení těžby a rekultivací vodní plochy o výměře cca 6 060 ha a objemu cca 2,2 mld. m3 kvalitní vody.

Pozn.: U některých lomů lze kubaturu zbytkového prostoru ještě navýšit tak, aby výsledný objem těchto lomových jezer dosáhl 2,5 mld. m3, což představuje 45 % současné akumulace vodních nádrží a rybníků v České republice!

Vedle komplexního programu celostátní intenzifikace péče o zemědělství, lesnictví a vodní hospodářství by měl být tento rekultivační program v Mostecké a Sokolovské pánvi považován i za adaptační opatření pro případ významné klimatické změny – a sice pro obě alternativy: Oteplování i ochlazování. Obě tendence by byly spojeny i se zvyšováním nároků na energii. Vyjdeme-li z faktu, že výškový rozdíl podkrušnohorských pánví a náhorních částí sousedních Krušných hor je 500 až 600 metrů, je zcela reálné lomová jezera využít i k výstavbě celé soustavy přečerpávacích elektráren.

Nadnárodní i státní finanční prostředky určené pro řešení „klimatické strategie“ by měly být orientovány nikoli na iracionální boj s CO2, ale přednostně do sféry energetických úspor a zvyšování energetické účinnosti a do oblasti adaptačních programů, směrovaných na zvyšování retenční a akumulační schopnosti krajiny, do protierozních a protipovodňových programů, na obnovení trvale udržitelných způsobů využívání zemědělské půdy, na zvyšování hydrologických funkcí lesů s předností meliorovat a obnovovat imisně postižené horské lesní ekosystémy. Celkově řečeno – na zvyšování produktivity a diverzity ekosystémů tak, aby co nejlépe odpovídaly přírodní charakteristice a únosnému využívání území, a to v souladu s vědomím, že nejsme kořistníci, ale hospodáři Země, že i naše civilizace bude příštími generacemi hodnocena nejen podle toho, co poskytovala současníkům, ale především podle toho, co zanechala budoucím generacím v podobě nejen hmotných a duchovních statků, ale především v komplexní sféře krajiny a životního prostředí.

Zároveň je účelné zdůraznit, že klimaticko-energetická strategie Evropy i České republiky by měly být racionálně přehodnoceny, neboť skleníkový efekt je nesprávně ztotožňován s vědecky vyváženou skleníkovou hypotézou. Podrobněji je téma rozvedeno v článku M. Kutílka z roku 2012 - Klima v holocénu proti skleníkové hypotéze. A to v souladu s novými vědeckými poznatky, které prokazují, že zvyšováním lidské produkce CO2 je pouze nepodstatným aspektem současné tendence oteplování klimatu, že dlouhodobé prognózy oteplování provenience IPCC jsou výsledkem metodicky chybných projektů klimatu a že predikované zvyšování globálních teplot doprovázené zvýšenými srážkami se ve vztahu k přírodě neprojeví záporně, ale kladně. Za těchto okolností bychom měli novelizovat direktivy spojené s omezováním emisí CO2 až po dekarbonizaci velkých spalovacích zdrojů, s obchodováním s povolenkami na emise skleníkových plynů, s uhlíkovým zdaňováním. Direktivy klimatického balíčku lze považovat za iracionální.

Prostředky uvolňované na jeho realizaci by měly být účelně směrovány do úseku zabezpečení energetické bezpečnosti státu, pro případ výrazného oteplování do sféry adaptační a pro účely kompenzací negativních vlivů naší civilizace na přírodu a životní prostředí – a to v regionálním i celostátním měřítku. Celostátně hlavně na programy optimalizace vodního režimu v krajině a na zvýšení vodohospodářských funkcí lesa. V zemědělských případech, kdy jsou v České republice urychlenou erozí ohrožovány 2 mil. hektarů zemědělských půd, na důsledný protierozní a protipovodňový program. V těžebních oblastech pak do urychlení revitalizačních programů navazujících na zákonnou rekultivaci těžbou devastovaných pozemků, s cílem urychlit resocializaci těžbou postižených území.

*********************************************
Literatura:
(1) Aktualizace státní energetické koncepce České republiky, Praha, únor 2010
(2) Armstrong J. S., (2010) : Let’s Deal in Science and Facts
(3) Climate Change Reconsidered II: Biological Impacts
(4) Dvořák M., (2014) : EU zachraňuje klima a ničí Evropu, Neviditelný Pes, 7. 4. 2014
(5) Flanery T., (2007) : Měníme podnebí. Dokořán, Praha, s. 270
(6) Humlum O., Stordahl K., Solheim J.-E. (2013): The phase relation between atmospheric carbon dioxide and global temperature Global and Planetary Change, Vol. 100, pp. 51-69.
(7) IPCC – Hodnotící zprávy mezivládního panelu pro změnu klimatu (I až V)
(8) King A., Schneider B., (1991) : The First Global Revolution: A Report by the Council of The Club of Rome. – Pantheon Books, 286
(9) Kremlík V., (2014) : Klimatologové klimatu ještě nerozumějí
(10) Kremlík V., (2014) : Profesor Tol vystoupil z IPCC na protest proti klima alarmismu. 2. 4. 2014
(11) Kutílek M., (2008) : Racionálně o globálním oteplování. Dokořán, Praha, s. 185
(12) Kutílek M., (2011): Uhlíkové šílenství, Neviditelný pes, 28. 77. 2011
(13) Kutílek M., (2012) : Klima v holocénu proti skleníkové hypotéze, Vesmír, 2012/květen, s. 298-300
(14) Lomborg B., (2006) : Skeptický ekolog. Dokořán – Liberální institut Praha, s. 587
(15) Lovelock J., (2012) : Mizející tvář Gaii: Poslední varování, Academia
(16) Ložek V., (2007) : Zrcadlo minulosti – Česká a slovenská krajina v kvartéru. Dokořán, Praha
(17) Patočka J., (2013) : Emise oxidu uhličitého pomáhají ozelenit Zemi, Vesmír, roč.92, s.597
(18) Štýs S. a kol., (1981) : Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin, SNTL Praha
(19) Štýs S. a kol., (2014) : Proměny Severozápadu, Český statistický úřad Praha
(20) Štýs S., (2013) : Hydrologická rekultivace jako subsystém rekultivační transformace krajiny, Vodní hospodářství, 2013/4, s. 121-124
(21) Štýs S., (2014) : Krajina naděje. Nakladatel St. Srnka, s. 222-230
(22) Verheugen G., (2012) : Energetická politika v rámci EU – usilujeme o správnou rovnováhu, čas. UHLÍ, RUDY, GEOLOGICKÝ PRŮZKUM, č. 4/2012

Psáno pro časopis Enrgetika