Na konci září 2013 vydal Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) svou pátou zprávu (AR5). Přesněji řečeno, dokumenty uvolnila první pracovní skupina panelu (WG1) zabývající se fyzikální podstatou údajné klimatické hrozby; 27. září vyšlo na světlo 36stránkové shrnutí (jehož téměř konečné znění o měsíc dříve "uniklo" mezi spřátelené novináře a o týden dříve se k němu mohla dostat i veřejnost) a 30. září se objevil úplný, odborný, 2000stránkový materiál. Skupiny WG2 resp. WG3, zabývající se dopady změn klimatu resp. způsobem boje proti klimatické hrozbě, se pochlubí výsledky své práce v březnu resp. dubnu 2014 a v říjnu 2014 bude podle plánu práce všech skupin zkombinována.
Klimatické výhrůžky
Panel byl zřízen v listopadu 1988 na půdě OSN a za přispění dvou podskupin světové organizace, konkrétně Světové meteorologické organizace (WMO) a Panelu OSN pro životní prostředí (UNEP). V tom roce se na Západě panika ohledně globálního oteplování stala skutečně módní; například v červnu 1988 přednesl klimatolog James Hansen před Kongresem USA emocionálně vypjatou řeč, v níž – jak dnes víme – nejméně trojnásobně přecenil budoucí trend oteplování. Od počátku hrály environmentalistické skupiny a zájmy politiků o zlepšení svého mediálního obrazu a o semknutí voličů pomyslnou hrozbou klíčovou úlohu. Popírání základního dogmatu, že průmyslové emise oxidu uhličitého mění klima nebezpečným způsobem, bylo pro potenciálního člena IPCC stejně nemyslitelné jako odmítání marxismu-leninismu kandidátem KSČ před rokem 1989.
Klimatologie bývala mezi ostatními disciplínami fyzikálních věd spíše popelkou, a to zejména kvůli relativní neurčitosti a nepředvídatelnosti jevů, jimiž se zabývá. Politická objednávka a vize o "záchraně světa" z ní udělaly disciplínu téměř elitní. Všechny poznatky o klimatologii, a nebylo jich málo, bylo třeba přetransformovat do tvaru slučitelného s tezí, že dominantním vlivem na klima je efekt, který do té doby nehrál v této vědě roli žádnou, konkrétně zesílený skleníkový jev způsobený lidskými emisemi oxidu uhličitého a dalších plynů. Desítky důležitých přírodních faktorů, které klima pomáhají určovat, byly buď zcela "zapomenuty", nebo alespoň bagatelizovány a zamlžovány, podobně jako minulý režim zatemňoval například osvobození Plzně americkou armádou.
Jde zejména o oceánské cykly – jevy El Nino a La Nina, odvíjející se od výchylek teploty a větrů v rovníkové oblasti Tichého oceánu, rozhodují o většině fluktuací teplot mezi dvěma následujícími roky; Pacifická dekádová oscilace a podobné chování Atlantického oceánu vytvářejí trendy oteplování a ochlazování, které si udržují znaménko celá desetiletí. Kromě toho jsou důležité Milankovičovy cykly, tj. astronomické fluktuace eliptického tvaru oběžné dráhy Země, naklánění osy a precese otáčení kolem ní; ty rozhodují o střídání dob ledových a meziledových. Erupce velkých sopek mohou prokazatelně zchladit Zemi o téměř stupeň až na několik let. Je ovšem téměř jisté, že vnitřní dlouhodobá dynamika oblačnosti hraje měřitelnou roli stejně jako nepravidelnost toku energie ze Slunce a výkyvy v kosmickém záření, změny magnetického pole Země a Slunce, dlouhodobější změny vegetace, ale i rozmanité vlivy člověka odlišné od emisí oxidu uhličitého, například emise sazí nebo změna barvy zemědělských plodin.
Klimatologové považující svou práci pro IPCC za poslání se rozhodli přepsat pravidla oceánů a atmosféry tak, že jediná výchylka teplot, na níž záleží, je výchylka globálního průměru (rozdíl mezi polárními a rovníkovými teplotami je ve skutečnosti pro charakter klimatu na Zemi důležitější než globální průměr) a že tato výchylka je v podstatě výhradně závislá na koncentraci oxidu uhličitého (tyto dva grafy si vůbec podobné nejsou).
Předchozí zprávy
Jediným problémem je, že klima se takto prokazatelně nechová. Aby členové IPCC splnili politickou objednávku a dokázali, že je oxid uhličitý nebezpečný pro klima, nestačilo zapomenout většinu klimatologie, jak jsme ji znali před zrodem IPCC, a naprogramovat klimatické modely, z nichž "plynou" nebezpečné změny (tvrzení, že správnost takových modelů je třeba ověřit, nebylo povoleno). Bylo třeba se "vypořádat" i se současnými údaji, které neustále proudí a budou proudit z měření atmosféry a oceánu. A to byl úkol nesplnitelný, protože měření počasí na celé planetě nelze "shora" cenzurovat. Od roku 1988 už uplynulo 25 let, a tudíž je možné tehdejší předpovědi změn teplot a jejich důsledků na 25 let dopředu srovnat s realitou, kterou dnes známe.
Předchozí čtyři zprávy IPCC vydal v letech 1990, 1995, 2001 a 2007. V průběhu let došlo v klimatologii k jistým legitimním a zajímavým pokrokům, byť většinou skromným, ale také došlo ke změnám obrázku klimatologie vytvořeného podle ideologické předlohy v IPCC. Většinou se od členů IPCC očekávaly stále hysteričtější předpovědi, zatímco pozorované trendy oteplování byly stále nižší. Rok 2007 lze považovat za vrchol klimatického alarmismu. IPCC a Al Gore získali Nobelovu cenu míru za novou zprávu, resp. za jeden rok starý propagandistický film.
V roce 2008 došlo k zchlazení, částečně proto, že šlo o chladný rok, ale dramatickou změnu přinesl skandál Climategate v roce 2009. Zveřejněné privátní maily mezi klíčovými vědci z IPCC prokázaly, že se v zákulisí nepřetržitě domlouvali, jak se zbavit pro "společný cíl" nepohodlných článků i badatelů a jak upravit data ve svých článcích, aby vytvářela "správný dojem". Hokejkový graf teplot za poslední 1-2 milénia je nejznámějším produktem tohoto zmanipulovaného výzkumu; legitimní vědecké práce ukazují, že se změny teplot v 20. století kvalitativně nelišily od těch v předchozích staletích.
Úbytek paniky v páté zprávě
V důsledku tohoto skandálu a několika menších vystřídal panel do značné míry klíčové badatele, kteří zprávu a její shrnutí sepisovali, a to se poněkud promítlo do výsledku. Nejde již o desítku notorických alarmistů, a proto je pro ně "společný cíl" méně důležitý a jsou ochotnější naslouchat údajům a poznatkům vědců mimo IPCC. Ještě před pěti lety se mohli vědci, kteří dospěli k nepohodlným výsledkům, považovat za odvážné kacíře. Většinu letos vydaných článků o klimatologii musí např. Al Gore považovat za "nepříjemnou pravdu" a téměř všichni dnes již připouštějí, že neověřené klimatické modely používané v předchozích zprávách nadhodnotily oteplování za posledních 25 let dvou- až čtyřnásobně. Po pravdě řečeno je trend změny průměrné globální teploty za posledních 16,5 roku (měřený pomocí satelitů, například souborem dat RSS AMSU) záporný; o tomto "problému" si ještě povíme.
To pro "poněkud umírněnější" vědce, kteří ve výborech IPCC zasedají, znamenalo, že vyvrácení předpovědí klimatických modelů museli nějak vysvětlit. Nová zpráva přiznává, že předchozí modely a předpovědi zanedbávaly přírodní vlivy na klima – vlivy, o jejichž klíčové roli hovořili skeptici již desítky let – a také ve srovnání se zprávou z roku 2007 snižuje odhad citlivosti klimatu o třetinu až polovinu. Citlivost klimatu je zvýšení průměrné globální teploty vyvolané (po nastolení rovnováhy) zdvojnásobením koncentrace CO2, prakticky tedy všemi emisemi přibližně mezi roky 1750 a 2080. Podle nezmanipulované vědecké literatury je tento vliv CO2 téměř určitě mezi 0,5 a 1,7 stupně Celsia (1,2 stupně je obecně a oběma stranami přijímaná hodnota "bez započítání zpětných vazeb"), a proto víceméně zanedbatelný. Podle zprávy z roku 2007 byla střední hodnota 3 °C a velikost nebyla shora omezena.
Podle nově vydané zprávy je střední hodnota blíže 2 °C, tedy k hodnotě, která má stejně daleko od závěrů skeptiků jako od předchozí hodnoty IPCC z roku 2007. Pravděpodobný interval 1,5 až 4,5 °C znamená, že se o půl stupně snížila dolní hranice, zatímco (zcela nerealistická) možnost, že citlivost přesahuje 4 stupně, byla ponechána. Nová zpráva ovšem alespoň tvrdí, že citlivost téměř jistě nepřesahuje 6 stupňů, a tím se distancuje od vědeckofantasticky extrémních výroků o "katastrofě". Kromě toho vyčísluje i tzv. dočasnou reakci klimatu na CO2, tj. citlivost po odpočítání pomalejších zpětných vazeb. Ta je nyní podle IPCC "pravděpodobně" mezi 1,0 a 2,5 °C, tedy blízko hodnot citlivosti uváděných už roky skeptiky.
Politická objednávka
V nové zprávě došlo k dalším dílčím změnám. Omluvy za chybné pasáže o hokejkovém grafu Michaela Manna z předchozích zpráv jsme se sice nedočkali, ale alespoň byly všechny tyto práce a některé další potichu odebrány. Zpráva, ba i její shrnutí, ovšem nabízí stovky podrobných a povětšinou nezáživných, neznepokojivých a nekontroverzních dat ohledně nevýrazných změn v zalednění, zásaditosti oceánů, růstu hladiny moří (růst do roku 2100 má být "nejspíše" vyšší, než zanedbatelný růst o 3 milimetry za rok v nedávných letech). Historická data zahrnují některé zmínky o středověkém klimatickém optimu, kdy bylo alespoň v některých oblastech tepleji než na konci 20. století, ale i o dávnějších změnách klimatu, které doposud alarmističtí klimatologové rádi popírali. Druhá část shrnutí je věnována předpovědím modelů do budoucnosti a řekl bych, že jsou opatrnější než v minulé zprávě a připouštějí nejistotu všech projekcí. Zvláště pokud jde o vlivy na meteorologické jevy nesouvisející s teplotou (například povodně a sucha), zpráva a její shrnutí víceméně připouští neurčitost všech předpovědí.
Agentury také informovaly o téměř komických hádkách politických vyslanců nad rozlitým mlékem, přesněji řečeno nad jistou překážkou, která se postavila IPCC do cesty. Necelé dva týdny před publikací zprávy se politici dohadovali, jak nejlépe zamaskovat nebo "vysvětlit" neexistenci jakéhokoli oteplování za posledních 15 let. Německo navrhlo všechny zmínky o zastavení oteplování vymazat s odůvodněním, že je třeba hovořit jen o změnách za století nebo mnoho desetiletí. Maďarsko si jen postesklo, že tak či onak, zastavení oteplování od konce 90. let poslouží jako munice "popíračům" klimatické hysterie. Belgie navrhla užívat rok 1999 nebo 2000 jako počáteční rok intervalů, protože se volbou chladnějšího počátečního roku alespoň trochu zvýší trend oteplování, byť zůstane blízký nule. A američtí zástupci byli nejotevřenější a navrhli zastavení oteplování přiznat, ale zároveň ho "vysvětlit" pomocí "vedoucí" domněnky (spekulace, kterou prakticky bez argumentů předložil Kevin Trenberth), že totiž přidané teplo uteklo někam do hlubin oceánu (kam může utéct i v budoucnosti, ale to už tito zástupci zmínit nechtěli). Pokračující politická manipulace s výzkumem klimatu nemůže být zřejmější.
Navzdory rostoucí neudržitelnosti "poslání IPCC", které je ve stále větším rozporu s vědeckou literaturou, s nově měřenými daty a v podstatě i s většinou strach nevyvolávajících údajů ve zprávě IPCC samotné, však pisatelé nové zprávy IPCC splnili základní objednávku, kvůli které byl panel před 25 lety založen, a tou je připojení podpisů mnoha vědců pod výrok, že klimatickým nebezpečím jsme si přes to všechno jistější než kdykoli předtím. Technicky řečeno, shrnutí zprávy obsahuje tvrzení, že s 95procentní pravděpodobností byly "největším jednotlivým faktorem" přispívajícím k růstu globální teploty od 50. let emise CO2.
Analogické výroky ve zprávách z let 1995, 2001 resp. 2007 obsahovaly místo hodnoty 95 čísla 50, 66, resp. 90. Takže jistota apokalypsy se (na papíře) opět zvýšila. S takovým závěrem jsou ovšem nejméně tři potíže: na rozdíl od seriózních vědeckých článků číslo 95 procent nebylo nijak vypočteno nebo naměřeno, ale "komise moudrých" si ho vymyslela a odhlasovala; za druhé, i kdyby bylo vypočteno, tak 95procentní jistota "objevu nového jevu" je v seriózních vědách velmi slabá a fakticky většina podobně "jistých" objevů se ukáže být fiktivní (zní to paradoxně, ale prosím čtenáře, aby mně uvěřili); za třetí, pravděpodobnost 95 procent nemá žádná apokalypsa ani nebezpečný vývoj, ale pouze "první místo v pořadí" pro CO2. To je slučitelné s možností, že citlivost klimatu je například jen 0,2 °C a zbylých 0,5 °C od 50. let má na svědomí několik přírodních procesů, z nichž je každý jednotlivě nižší než 0,1 °C.
Emise CO2 žádné nebezpečí nepředstavují (pro člověka začínají působit potíže až koncentrace 25-100krát vyšší než ty současné, zatímco pro rostliny je vyšší koncentrace CO2 darem, který snižuje nároky na vlhkost a ulehčuje růst) a empirické i teoretické důkazy pro tento závěr jsou neustále silnější. Novou zprávou IPCC – poprvé "méně alarmující než ty předchozí" – panel snad konečně zahájil konec politické manipulace s klimatologií, a to pomalým a postupným způsobem, který se podobá Gorbačovově perestrojce. Zároveň s tím IPCC samotné ztratilo část vlivu a věrohodnosti v očích veřejnosti a mezi politiky, kteří se již nebojí panel požádat o vysvětlení rozporů. Možná bude potřeba 5 nebo 10 let, než ohrožení industriální civilizace a trhu touto pavědou budeme s jistotou považovat za uzavřenou kapitolu historie.
Přesto si neodpustím optimističtější scénář: dávám alarmistovi rok, maximálně dva, protože zprávy IPCC už dávno nejsou dominantním zdrojem, z nichž lidé a politici čerpají informace a na nichž stavějí své názory o správné reakci na změny klimatu. Například nynější političtí představitelé Kanady a nově zvolení lídři Austrálie hlasům z IPCC nenaslouchají a paniku v těchto zemích udržují jen extrémní skupiny. Je jen škoda, že se centrální orgány "naší" Evropské unie zařadí mezi ty, které neudržitelnost klimatického strašení pochopí a uznají nejpozději.
Autor je fyzik, publicista a překladatel
Převzato z newsletteru Institutu Václava Klause se souhlasem redakce