Neviditelný pes

KLIMA: Alarmisti (opět) usvědčeni

10.8.2012

Pleistocénní a holocénní klimata usvědčují alarmisty z šíření neplatné hypotézy

Začínám citací z druhé kapitoly poslední Lovelockovy knihy (Mizející tvář Gaii: Poslední varování. Academia 2012, první anglické vydání 2009): "Pokud nedokážeme předpovědět ani to, co se již stalo, jak můžeme důvěřovat předpovědím na příštích čtyřicet nebo devadesát let? Přesto se z politických činů a vládních iniciativ pro boj se změnami klimatu zdá, že odhady IPCC všichni přijímají jako spolehlivé a kvalifikované." Budu se proto držet tohoto ponaučení a pokusím se ve stručnosti popsat klima v holocénu a těsně před ním, tedy v období nejdůležitějším pro rozvoj našich civilizací.

Pro přesnost uvádím, že Lovelockovým záměrem ještě v roce 2009 bylo upozornit na přílišnou opatrnost předpovědí IPCC, zatímco pro mne tento citát pasuje na přehnanost a alarmističnost IPCC.

Sir J. Lovelock, který je guru zelených hnutí, vytvořil esejistický pojem Gaia a popsal jím jedinečný systém, který se chová jako živý organismus reagující na změny v měřítku planety Země. Tvůrce termínu se zaměřil na popis procesů v celém systému a v rámci vzájemného spolupůsobení jednotlivých procesů zachoval dynamičnost systému. Protože k proměnným složkám patří také změny klimatu, je logické, že tyto změny způsobují celý řetězec nových procesů v celém systému Gaie, a proto se sir J. Lovelock intenzivně zabývá změnami klimatu, přesněji řečeno globálním oteplováním.

V tomto eseji budu tedy vycházet z doporučení J. Lovelocka a nebudu dbát na různé výkřiky zprofanovaných alarmistů, že není žádný důvod zabývat se klimatem dávné minulosti. Slovy "dávná minulost" rozumějí povětšinou deseti až statisíce let. Přejdeme-li na vědeckou terminologii, potom jde o poslední fázi pleistocénu a o holocén, tedy o nedávnou minulost z hlediska vývoje Homo sapiens.

Určení teplot v nedávné minulosti

V téměř v celé minulosti lidstva nemáme žádná přímá měření, z kterých bychom mohli určit klima. Nebyly teploměry ani srážkoměry, natož celá série dalších přístrojů, kterými dnes měříme údaje pro vyhodnocení klimatu. Pro naše studia o dřívějšího klimatu, a to až do konce 19. století, jsou jedinými zdroji údaje o těch vlastnostech a nálezech, kde je známá závislost určité měřitelné hodnoty na teplotách. V tomto eseji se budu zabývat především soubory dat stanovených v grónském ledovci. Tyto údaje doplním v jednom případě datovýmu soubory ze sondy Vostok v ledovci Antarktidy. Změny relativní koncentrace izotopů 2H a 18O ve vzorcích ledu z vrtu v ledovci odpovídají změnám teplot atmosféry v době vzniku ledu ze sněhových srážek. Hloubka vrtu se postupně zvětšuje. Čím hlouběji je vzorek ledu odebrán, tím je starší a tomuto stáří také odpovídá změřená koncentrace izotopu a z ní odvozená teplota. Výhodou je to, že se stanoví změny teploty atmosféry vždy na stejném místě a odpadá geostatistické zpracování, často potřebné u hodnot teplot stanovených na různých lokalitách jinými metodami, jako jsou pylové analýzy, měření letorostů stromů, poměry stabilních izotopů ve vápencových útvarech nebo v korálových útesech atd. Navíc je možné studovat souvislosti s přímo stanovenou koncentrací CO2 ve vzduchových mikrobublinkách uvnitř ledu. Pro naše účely nejsou tak důležité samotné hodnoty teplot, ale mnohem významnější jsou změny teplot.

Změny klimatu v konečné fázi pleistocénu

V posledních 500 000 letech bylo několik ledových dob (glaciálů) každý z nich trvající velice přibližně kolem 100 000 let. Ty jsou od sebe oddělené podstatně kratšími meziledovými dobami (interglaciály) o délce kolem 12 000 let.

Koncentrace CO2 se měnila v období celého pleistocénu v mezích 180 až 290 ppm (parts per milion, neboli tisícina z promile) s časovým zpožděním za změnou teploty. V posledních 500 000 letech byla maxima a minima křivek CO2 opožděná za extrémy teplot v rozmezí 300 až 600 let. Změna koncentrace CO2 byla vždy důsledkem změny teploty v jednotlivých cyklech. To znamená, že nejdřív stoupla teplota a pak teprve koncentrace CO2 v atmosféře. Navíc však změny koncentrace CO2 a teploty neprobíhaly vždy podle schématu zvýšení teploty a po něm zvýšení atmosférické koncentrace CO2 nebo snížení teploty a po něm snížení koncentrace CO2. Podle záznamů z ledovcového vrtu Vostok v Antarktidě došlo za posledních 400 000 let ve dvou případech ke snížení CO2 , zatímco teplota T zůstala konstantní, a podobně tomu bylo ve dvou případech vzrůstu CO2, kdy T = konstantní. V jednom případě byla koncentrace CO2 konstantní a T klesla, zatímco v jiném případě T zřetelně stoupla, ale koncentrace CO2 zůstávala přes několik tisíc let konstantní. Z toho vyplývá, že klimatické oscilace byly nejenže způsobeny jinými faktory než změnou CO2, ale ony jiné faktory zcela zastínily jednoduchou závislost teplot na koncentraci CO2. V uvedených případech je velice pravděpodobný především vliv změn solární aktivity. Další vlivy na příklad změn koncentrace aerosolů, kolébavé změny osy rotace planety Země v Milankovičových cyklech, změny vegetačního pokryvu nebo magnetického pole nejsou vyloučeny.

Klima v holocénu

V období nejvýraznějšího rozšíření Homo sapiens a vzniku mnoha kultur a civilizací, v holocénu (posledních 11 500 let), jsou prokázané variace teplých a chladných period, stanovených ze vzorků ledu odebraného po vrstvičkách z ledovce v Grónsku. Výhoda spočívá v nepřerušeném časovém sledu během celého holocénu. Z 20letých klouzavých průměrů vychází 9 výrazných teplých period s teplotami vyššími, než je teplota podle 2000letých průměrů. Je tomu tak v následujících časových intervalech (roky před současností): 9900 – 8600; 8000 – 7400; 7100 – 6700; 5800 – 5600; 5400 – 4900; 4300 – 4100; 3800 – 3100; 2400 – 1900; 1100 – 770. Teplotní vrcholy dosahují ve dvou případech až hodnot o 2,9 oC vyšších, než je současný průměr. Jedná se o vyhodnocení teplot v oblasti grónského ledovce, tedy teplé periody přibližně odpovídají teplým periodám střední Evropy a Středomoří. Navíc se v nich objevují krátké oscilace, které mohou mít jen lokální platnost. Hlavní trendy a výskyt nejvýraznějších teplých period jsou však jednoznačně platné pro severní polokouli a podle našich studií jsou trendy změn velmi podobné i pro jižní polokouli podle měření na stanici Vostok.

Dvoutisícileté průměry ukazují základní průběh klimatu, kdy jsou zahlazeny výše uvedené teplé periody, vlastně oscilace. Výsledná křivka je tedy hladší a má pouze dvě teplé periody. V první třetině holocénu jsou nejvyšší teploty s maximem 1,4 oC nad současnou teplotou, pak se teplota snižuje a dosahuje minima, které je pouhých 0,8 oC nad současnou teplotou; je to kolem roku 4600 před současností. Poté nastává vzestup s vrcholem kolem roku 2900 před současností a s teplotami o 1,3 oC vyššími než dnes. Pak dochází k prudkému poklesu teplot až k tak zvané Malé době ledové.

Vrátíme se k záznamu 20letých průměrů. V posledních 3,5 tisíciletích byly 3 významné teplé periody s teplotami o 1 oC až 2,9 oC vyššími, než je současná průměrná teplota. Nejprve to byla velmi teplá Minojská perioda, pak od 3. století před naším letopočtem do cca 2. století našeho letopočtu bylo Římské klimatické optimum a následovala Středověká teplá perioda v rozmezí let cca 850 – 1350 našeho letopočtu. Všechny měly jedno společné: nebývalý rozkvět kultur. Po Středověké teplé periodě přišlo výraznější ochlazování v Malé době ledové. Její název však nemá nic společného se skutečnými glaciály, odborníci chtěli jen zdůraznit nepříznivý pokles teplot, a tedy zhoršení klimatu pro lidskou společnost.

Ze všech dosavadních chladných period jsem uvedl to nejčastěji zmiňované poslední ochlazení. Výrazných chladných period však bylo také 9, z toho dvě měly teploty nižší než naše nedávná Malá doba ledová. Ani v relativně krátkodobých teplotních oscilacích do poloviny 19. století se podstatněji nemění obsah CO2, jeho koncentrace zůstává pod 280 ppm.

Skleníkový efekt tedy není faktorem způsobujícím uváděné klimatické změny. Když analyzujeme průběh teplotních změn, jejich periodicitu a odchylky od průměrné teploty holocénu, je zřejmé, že současným oteplením se vyrovnává nedávný pokles teplot v Malé době ledové a teploty se vracejí k průměru holocénu. Není zatím jisté, jestli dosáhnou průměrných hodnot typických pro posledních 8000 let holocénu, nebo jestli nejsou pouhou teplotní oscilací před nástupem nové doby ledové.

Závěry platné pro všechny zastánce hypotézy o vlivu lidí na současné změny klimatu

Protože se v období posledních 150 let zvýšil obsah CO2 v atmosféře z 280 ppm (parts per milion, neboli tisícina z promile) až na současných 390 ppm a protože CO2 způsobuje skleníkový efekt (odtud název skleníkový plyn), byla přijata hypotéza o dominantním vlivu CO2 na vzrůst teploty. Obvykle se nazývá zkráceně skleníková hypotéza. Protože se pro získání energie od počátku industriálního období spalovala fosilní paliva a tím se produkovaly ve větší míře emise CO2, mluví se o antropogením vlivu na globální oteplování.

Na žádnou z klimatických změn v lidské minulosti však skleníková hypotéza nebyla prokazatelně aplikovatelná. Naopak se vždy uplatnily ostatní faktory působící na změnu klimatu a nikdo ze zastánců skleníkové hypotézy se ani nepokusil prokázat, proč uvedené ostatní faktory by měly náhle buď skončit, nebo velmi zmírnit svou působnost.

A tak se vracím k mírné úpravě Lovelockova citátu: Protože nedokážeme předpovědět ani to, co se již stalo, nemůžeme důvěřovat předpovědím na příštích čtyřicet nebo devadesát let. Přesto se z politických činů a vládních iniciativ pro boj se změnami klimatu zdá, že odhady IPCC všichni přijímají jako spolehlivé a kvalifikované.

Článek je zpracovaný na základě mého eseje "Klima v holocénu proti skleníkové hypotéze", otištěného ve Vesmíru, roč. 91 (142), 2012, č. 5, str. 298-300 a mého doslovu ke knize J. Lovelocka Mizející tvář Gaii: Poslední varování. Nakladatelství Academia, 2012.



zpět na článek