... digitalizace není o větším počtu počítačů
Digitalizace společnosti je rozdělena do dvou protipólů. Zatímco soukromý sektor již až na výjimky digitalizovaný je, protože soukromník dokáže vždy dobře poměřit náklady a výnosy převodu reality do světa nul a jedniček, ve státní správě na pokrok stále čekáme. A ještě dlouho čekat budeme. To, že je Česká republika na chvostu žebříčků poměřujících implementaci technologií e-government (viz např. DESI 2018), totiž není náhoda.
Debata o digitalizaci české státní správy se vede tak dlouho, jak dlouho sleduji tuzemské dění ve veřejném sektoru. Právě ona dlouhá doba je nejlepším důkazem. Čeho? Že implementace prvků skutečné digitalizace veřejného sektoru není otázka nedostatku peněz (za tu dobu se před nás vyšvihly opravdu chudé ekonomiky), nedostatku znalostí (za tu dobu by se stal expertem na IT úplně každý), nedostatku politické podpory (za tu dobu se u vesla vystřídaly téměř všechny politické strany) ani vůle (dobré zkušenosti s moderními technologiemi, respektive špatné s papírovou byrokracií, má v této zemi bez nadsázky každý). Tak v čem je problém?
Problém je v myšlení. V tom, jak o digitalizaci ekonomiky přemýšlíme. Pochopil jsem to, když jsem se v minulém týdnu bavil s vysoce postaveným reprezentantem jedné státní instituce, který o digitalizaci rád a dlouho mluví. Ten si stěžoval na „klíčové problémy“ státní správy – na nemožnost nakupovat značkovou a trendy techniku na úkor funkčně levnější, a na pomalé počítače, tiskárny a skenery. Ano, čtete správně. Tiskárny a skenery.
Když chce váš úřad digitalizovat, na co potřebujete tiskárny a skenery, ptám se? Odpovědí mi byla desetiminutová přednáška o tom, že takto se může ptát jen někdo, kdo nikdy ve státní správě neseděl. Že „tady“ je to trochu jiné. Že se na to musí postupně, protože pracovníci na digitál nejsou zvyklí. Takže je digitalizaci učme: vytisknout, podepsat, oskenovat a poslat emailem. A to jde prý náramně.
Zhrozil jsem se. Než taková digitalizace, to je snad lepší nechat to při starém. Jedná se totiž o nejhorší možnou kombinaci, která neuleví byrokracii na vstupu, a navíc ji přidělá na výstupu. Úředníci neustálým tisknutím, kopírováním a skenováním zabíjejí čas, který jim logicky chybí, když mají dělat cokoliv jiného, dělají chyby, požadují navýšení personálních kapacit úřadu a získávají si k čemukoliv s nálepkou „digitální“ naprostou averzi. A to je ta největší chyba vnímání slova digitalizace.
Podobnou „digitalizaci“ si totiž může dovolit muzeum, které převádí sbírky do digitální podoby a tím je otevírá veřejnosti. Ale nikoliv státní správa. Ta musí redukovat objem informací, s nimiž pracuje, a od podlahy změnit myšlení. Co třeba založit svou novou digitální podobu na třech pilířích:
- veřejný sektor nemá po nikom právo žádat informace, které mu už jednou byly občanem poskytnuty
- veřejný sektor používá tištěné formuláře pouze za úplatu, zatímco vše digitální je zdarma
- veřejný sektor nebude „vymýšlet kolo“ a bude se inspirovat tam, kde již podobné věci fungují
Někdo chytrý kdysi řekl: Jedinou výhodou toho, že jste v něčem poslední, je to, že se můžete hodně rychle zlepšit, když se začnete dívat, jak to dělá ten první. V oblasti digitalizaci státní správy to platí bez výjimky.