Žádná cizí moc by nenapáchala tolik škod jako turecká vláda s centrální bankou
Turecké hospodářství si v průběhu historie udělalo svoji pověst. Stačí připomenout měnovou a bankovní krizi během let 2000–2001. Ta byla vyřešena jen díky záchranné půjčce Mezinárodního měnového fondu a rychlé privatizaci řady velkých podniků. Můžeme vzpomenout i na 80. a 90. léta, kdy roční inflace přesahovala 100 procent. Turecká ekonomická historie není skvělá a to se ani nemusíme dívat zpět do časů, kdy země měla přezdívku „nemocný muž na Bosporu“.
Přesto se ještě před několika lety zdálo, že Turecko je na nejlepší cestě stát se robustní stabilizovanou ekonomikou. V kontrastu se sousedním Řeckem vypadalo jako vzor dobře řízené tržní ekonomiky, kde stát postupně snižuje svůj dluh a nemusí kvůli tomu ani zvyšovat daně. Vskutku, turecký státní dluh poklesl z nepříliš vysoké úrovně 43,9 procenta HDP v roce 2009 na skvělých 28,3 procenta v roce 2017. Co by za to většina vyspělých zemí dala!
Jenomže nízký státní dluh není všechno. Stabilní ekonomika vyžaduje více nosných pilířů.
Tisknout peníze hlava nehlava
V první řadě je to stabilní měna. Tedy věc, kterou Turecko postrádá už desítky let. Centrální banka (Türkiye Cumhuriyet Merkez Bankasi, TCMB) má notorický zvyk tisknout peníze hlava nehlava, ať je recese či konjunktura, bez ohledu na jakoukoli alespoň trochu uznávanou ekonomickou teorii. Posuďte sami. Objem likvidních peněz v ekonomice (agregát M1) měl v květnu 2018 hodnotu 493,2 miliardy tureckých lir. O deset let dříve kolovalo v turecké ekonomice 79,4 miliardy lir. V květnu 1998 to bylo jen 2,5 miliardy lir, zatímco v květnu 1988 pouhých 11,5 milionu.
Tato čísla odpovídají průměrné peněžní inflaci ve výši 42,7 procenta ročně během období 1988–2018. Člověk nemusí být profesor ekonomie, aby chápal, že ekonomika s dlouhodobou peněžní expanzí v těchto číselných řádech prostě nemůže být zdravá. Pádivá inflace není pouze nepříjemná: je nebezpečná. Způsobuje zvýšené riziko velkých výkyvů měnového kursu, stejně jako možnost vyššího rizika kolísání úrokových sazeb. U těchto dvou bodů se zastavme.
Před deseti lety, v srpnu 2008, bylo možné za jeden americký dolar koupit 1,1819 turecké liry. Před pěti lety 1,92 liry. Před rokem dosáhl kurs USD/TRY hodnoty 3,54 a v neděli 12. srpna 2018 hlásily asijské měnové trhy kurs dokonce 7,24 liry za dolar. Pak se lira mírně vzchopila díky slibu centrální banky, že poskytne likviditu, avšak stále zůstává slabá.
Profesor ekonomie Louis Fishman, který se specializuje na Blízký východ, poznamenává: „Pro tureckou střední třídu znamenal před třemi až čtyřmi lety dobrý plat asi 6500 lir měsíčně. Odpovídalo to 2826 americkým dolarům. Nyní tato suma odpovídá jen 1014 dolarům.“
Pokud jde o úrokové sazby, i zde se politika centrální banky vzpírá všem teoretickým modelům i zdravému rozumu. Základní úroková sazba (týdenní repo) divoce kolísala během posledních dvaceti let v rozmezí 4,5 až 100 procent, často zcela nelogicky a bez zřejmého ekonomického zdůvodnění. Poslední hodnota z 24. července 2018 činila 17,75 procenta, což znamenalo velký skok z předchozích osmi procent.
Nestabilita, kam se podíváš
Kromě stabilní měny Turecko postrádá i stabilní bankovnictví. O krizi z let 2000–2001 jsme se již zmínili – nicméně až zhruba do roku 2006 turecké banky nepodnikaly žádnou větší úvěrovou expanzi. S nestabilní měnou to ani nebylo možné. Kolem roku 2006 však úrokové sazby poklesly a kurs měny se dočasně stabilizoval, což otevřelo dveře k prvnímu úvěrovému boomu v novodobých tureckých dějinách. Poměr bankovních úvěrů k HDP vzrostl z dříve obvyklých patnácti až dvaceti procent na neobvyklých 69,9 procenta v roce 2016.
Toto číslo není ve srovnání s vyspělými ekonomikami nijak závratné. V kontextu Turecka, kde je nestabilní politika, nestabilní měna, nestabilní inflace a nestabilní úrokové sazby, jde však o poměrně vysoké riziko. Finanční zdraví tureckých bank je všemi těmito nestabilitami silně ohroženo. Český čtenář si možná vzpomene na vlastní zkušenosti z roku 1997, kdy chaotická politika České národní banky ve vztahu k měnové krizi přispěla ke vzniku krize bankovní (na kterou bylo již zaděláno nekvalitním a silně zpolitizovaným vedením těchto bank.)
Mezitím Berat Albayrak, ministr financí a zároveň zeť prezidenta Erdogana, slíbil, že stát nebude konfiskovat peníze na bankovních účtech ani na devizových – je vždy varovné, když člen vlády uklidňuje národ takovýmto způsobem. Jeho tchán ovšem pohrozil podnikatelům, kteří by chtěli urychleně směnit liry na tvrdou měnu. Hrozba byla dosti neurčitá, ale o to temnější. Zároveň se opřel do USA, jež obvinil z rozpoutání této krize.
Ale upřímně: i kdyby Amerika chtěla vést ekonomickou válku proti Turecku, nedokázala by napáchat tolik škod jako turecká vláda společně s centrální bankou této země. Opět se ukazuje, že i v případě Turecka je nejhorším nepřítelem občanů i podnikatelů jejich vlastní stát.
LN, 14.8.2018