V Bruselu jednali evropští předáci mimo jiné o migračním problému. Všichni se vrátili domů s tvářemi rozzářenými vítězným úsměvem, avšak měli límce vyhrnuté, protože vstupovali do lijáku skepse. Jednání nenaznačilo začátek konce, ale ani konec začátku. Spíš se dá v této souvislosti mluvit o začátku začátku, protože pozornost se začíná stáčet tam, odkud problém pochází, totiž na africký kontinent. To je novum, něco takového nebylo slýcháno.
A teď k té slibované verneovce. Svého času papež české sci-fi Josef Nesvadba nás, tehdy autory nastupující generace, nabádal: O zkáze světa píše každý pitomec, zkuste napsat něco utopického! Od té doby uplynulo čtyřicet, možná padesát let a hopla, nápad je tady. Představme si sever Afriky, od Maroka přes Alžírsko, Tunisko, Libyi až po Egypt, tři a půl tisíce kilometrů dlouhé pásmo. Je to obrovský prostor, převážně nehostinný, převažují v něm hory a leží zde i Sahara, největší poušť světa. Představme si teď pozitivní pozornost soustředěnou do tohoto prostoru. Z jihu přicházejí po statisících lidé, kteří nemají doma uplatnění a bezpečí. Z bohatého evropského kontinentu plynou peníze a technologická iniciativa.
Kde jinde než právě tady by mělo vzniknout euroafrické energetické centrum, zásobující svět čistě vyrobenou elektřinou? Elektromobilita by přestala být fantazií. Konečně se začne čerpat voda z gigantických zásobáren podzemní vody. Izraelské know-how pomáhá přetvořit poušť na zahrady. Rozkvétá zde zemědělství a vznikají nové městské aglomerace na zásadách, jak je Jules Verne popsal ve své vizi France Ville v románu Ocelové město. Dnes ještě území řídce obydlené se zvolna mění v multikulturní středisko světové vzdělanosti. Na jižním okraji tohoto rozšiřujícího se pásma se otevírají nové kosmodromy. Pak přijde Den Kontaktu s mimozemskou civilizací a delegace je zcela přirozeně vítána… kde? V New Yorku, Bruselu nebo Moskvě? Co by dělala ve stínech minulosti. Je vítána ve stínu palem v novém světovém centru na rozhraní Libye, Nigeru a Čadu.
Takový je to tedy nápad. Sám Verne se zabýval severem Afriky a románově oživil projekt Françoise Roudaira. Ten zamýšlel prokopat průliv, který by přivedl vody Středozemního moře do saharských proláklin. Ve dvacátém století přišel německý architekt Herman Sörgel s myšlenkou Atlantropy. Stačilo by pár maličkostí, tedy přehrada mezi Ceutou a Gibraltarem, další přehrada mezi Sicílií a Tuniskem a ještě docela maličká, zahrazující Dardanely. Čímž by vznikl nový životní prostor pro stovky miliónů lidí.
Ten můj verneovský nápad mi přijde na jedné straně schůdnější, na druhé straně ještě méně uskutečnitelný. Schůdnější proto, že realizace nepotřebuje nic, co není už teď k dispozici. Hlavní potíž je v tom, že předpokládá dobrou vůli a vzájemnou domluvu.
LN, 2.7.2018