„Tedy běda těm národům, které neumějí omezit oblast působnosti státu! Stát vše pohltí; svobodu, soukromé podnikání, bohatství, blahobyt, nezávislost a důstojnost.“ Frédéric Bastiat*
Ekonomická situace vypadá více než dobře. HDP našeho státu roste už o 5 % a nezaměstnanost je na minimech. Zdá se, že večírek pokračuje a není nic, co by ho mohlo zastavit. Rok 2018 to může snadno změnit, nikoli kvůli špatným ekonomickým fundamentům, ale díky dalšímu silovému zásahu do dobrovolné směny občanů, tedy do trhu. Dokonce, několika zásahům. Příští rok totiž vstupují v platnost hned dvě velmi významné regulatorní změny..
Než se o nich zmíním blíže, pojďme se podívat na dva experimenty z podobného soudku, které u nás proběhly letos. Regulace totiž mívají řadu nezamýšlených, nepředvídaných důsledků. S tím lze paradoxně počítat a ty si pojďme vyhodnotit.
Mám na mysli zvýšení minimální mzdy a zákaz kuřáckých restaurací. Zvýšení minimální mzdy má údajně zvýšit životní úroveň a mzdu těch nejhůře placených. Reálně vede ke zvyšování mezd v celé ekonomice a ke snaze snížit si náklady tím, že se těch nejhůře placených podnikatel zbaví. Dále samozřejmě k zavírání provozoven, které si na sebe v nových podmínkách nevydělají. K tomu přistupuje například řetězec COOP. Nejde ani tak o majitele řetězce, jako spíše o jeho zaměstnance a zákazníky, často starší lidi, kteří si do většího města zajedou pro nákup těžko. Ale to sociální inženýry nezajímá.
Podobná logika je použita u zákazu kuřáckých restaurací. Údajné zvýšení svobody nekuřáků (spolu s EET) vede k zavírání těchto podniků, což nekuřákům omezilo výběr stejně jako kuřákům. Pokud restaurace zkrachuje, tak moje dosavadní volba mezi kuřáckou restaurací a žádnou se omezuje na restauraci žádnou. O morální zvrácenosti úvahy, že někdo má právo postavit se mezi dva svéprávné subjekty, které spolu chtějí obchodovat a nikomu tím neubližovat, škoda mluvit. Stejně jako o externalitách v podobě hloučků kuřáků, které postávají před restauracemi. Nezávidím dámám, které pracují na směny a chodí ze zaměstnání ve večerních hodinách. Zatímco do restaurace jít mohou a nemusí, domů se dostat musí. A občas musí projít právě kolem podobných hloučků.
Tolik příklady, nyní k příštímu roku. Hned 3.1. (opravdu takto zvláštní datum) vstupuje v platnost MiFID II. Jde o regulaci světa finančního a kapitálového trhu. Odvětví (často oprávněně) neoblíbeného. Ovšem zároveň odvětví, které představuje skutečné srdce kapitalismu. Právě zde je možné sehnat finance na podnikání v podobě dluhopisů, zde se řeší podíly ve firmách v podobě akcií. Zde se setkává nabídka peněz, pro něž není aktuálně využití, s poptávkou. Nyní kapitálový trh obchází strach, nikdo pořádně neví, co od nové regulace očekávat. Jaké je stanovisko nejvýznamnějšího predátora českého finančního světa (kterým není spotřebitel, jak by tomu bylo na volném trhu, ale regulátor, tedy ČNB)?
„Česká národní banka zásadně nesouhlasí s premisou, ze které návrhy nové regulace vycházejí, a to, že větší regulací lze zajistit větší konkurenceschopnost trhu a EU firem v globální soutěži.“ Tesat do kamene.
„Česká národní banka nesouhlasí s rozšiřováním finanční regulace do nesouvisejících oblastí (typicky emisní povolenky a komodity), ani do oblastí, které orgánům dohledu na finančním trhu nepřísluší dohlížet (např. genderová, věková a geografická vyváženost správní rady).“ Co dodat?
A do třetice všeho dobrého, když už se začíná zdát, že vedení ČNB má docela rozumné názory: „Evropská komise (dále jen „Komise“) tvrdí, že jednorázové náklady na zavedení směrnice o trzích finančních nástrojů (MiFID II) a nařízení o trzích finančních nástrojů (MiFIR) jsou daleko nižší, než na zavedení původní MiFID s tím, že mohou dosahovat pro trh až 732 mil. eur (navýšené následně o průběžné náklady až 586 mil. eur). V situaci, kdy nová pravidla platí ani ne čtyři roky, zatěžovat trh dalšími dodatečnými náklady v uvedené výši nepovažujeme za správné.“
Pokud s MiFID II nesouhlasí ani regulátor, tak to bude asi povedené dítko.
Stejně jako další, známější bruselské dítko. Tedy GDPR. Další administrativní náklady, další vyhozený čas, lidská energie a peníze. Nebudu se rozepisovat více, textů bylo napsáno dost a řada z Vás (na rozdíl ode mě, řeším aktuálně MiFID II) již prošla školením, co od od toho očekávat.
A obě mají jednu věc společnou: Netýkají se „jenom“ České republiky, týkají celé Evropské unie. A nejenom jí, ale rovnou celého EHP. Tedy ani „svobodný“ czexit a přestup do EFTA by nás podobných nesmyslů neuchránil. Jenom ti Švýcaři se tomu uměli vyhnout.
To znamená, že i vedlejší, nezamýšlené účinky nedopadnou „jenom“ na jednu zemi, ale rovnou na celý EHP. Tedy na ekonomickou sílu dostatečně velkou na to, aby její případné problémy odstartovaly novou hospodářskou krizi. Prostě, když udělat změnu, tak na co si s tím opatrně hrát jako v Číně (ekonomické zóny), ale skočíme do toho po hlavě.
Ostatně, skutečným cílem podobných nápadů stejně patrně není ochrana spotřebitele, ale opětně podemlít suverenitu členských států, unifikovat právní řád a postupně tak budovat onen vysněný bruselský superstát. Superstát, který nemá nic společného s hodnotami jako jsou svoboda nebo její pojistka, tedy demokracie. A to bez ohledu na náklady, bez ohledu na důsledky, bez ohledu na přání občanů členských zemí.
*Bastiat: Petice za zákaz slunce a jiné absurdity ekonomie, str. 141, Ludwig von Mises Institut, 2015.