Státní Lesy České republiky slaví 25. výročí založení
Dvacátého pátého listopadu se má konat v Hradci Králové oslava dvacátého pátého výročí založení Státních lesů České republiky. Nenapadá mne příhodnější název pro tuto sešlost, než „pietní shromáždění“.
Celoživotní konflikt s komunismem mne připravil na vše, co se počalo odehrávat pro roce 1990 v čase, který reformátoři nazvali revolucí „Pravda a Lásky“.
Měl jsem příležitost zažít, do hloubky pochopit podvod, kterým komunismus byl. Jako selský synek, na příkladu svých rodičů jsem viděl proces rozkladu a zničení venkovské komunity. Zničení komunity lidí, kteří sami sebou, svým způsobem života dávali příklad, udržovali morálku celého společenství státu. Viděl jsem, jak systematicky byli vykořeňováni, hubeni lidé, kteří ještě morální hodnoty nesli. Osobním příkladem je předávali svým dětem a nejbližšímu okolí. Viděl jsem, jaká spodina po Únoru 1948 vyvřela na společenský povrch a obsadila veřejné funkce. Většina se přizpůsobila a pomalu přivykla.
Předsedy národních výborů a tajemníky se stali nefachčenkové a udavači. Jak režim pomalu ztrácel víru, efektivitu, v cyklech se pokoušel obrozovat, z ještě horších a lidsky poškozenějších. Každá větší krize vyvolávala pokus o reformu. Za následek měla nástup do funkcí ještě horší a další společenský propad. Takovým příkladem byl pokus o takzvanou reformu „lidské tváře“ socialismu v roce 1968.
Ta reforma měla za následek invazi „spřátelených armád“. Následně pak „reformu“ technologie vládnutí v celém Sovětském bloku. Politruky v čele nahradili odchovanci zvláštních mocenských služeb. Proces proběhl v mateřské zemi socialismu i v zemích satelitů.
Po šedesátém osmém roce Husák odstranil z vedení strany velkou část opotřebovaných „starých kádrů“, nahradil je mladšími, demoralizovanými kádry. Každý z nových lidí si musel spáchat své podrazy, aby si nové postavení zasloužil. Udělat podrazy, zločiny, aby byli vydíratelní a použitelní. Stejné se stalo ve vedení podniků a úřadů. Celá ta garnitura byla mladší, ke konci osmdesátých let bylo většině z nich kolem padesáti roků.
Tato generace byla autory revoluce „Pravdy a Lásky“. Nebyl to Václav Havel a tak zvaný disent. Václav Havel psal své Jednoaktovky, ve kterých zesměšňoval sám sebe, svou neschopnost postavit se hlouposti a hlupákům. Disent, odpůrci režimu, odporovali blbosti a přisluhovačům cizí mocí pořádáním hudebních mejdanů a pitím piva. Poznal jsem velkou část odpůrců režimu, část z nich byla dříve členy strany. Protestovali proti tomu, že je rodná strana odstranila z podílu na moci, přestali být prominenty. Mezi těmito odpůrci režimu bylo málo lidí, kteří se proti režimu postavili proto, že to byl režim nemravný. Česká společnost v konci osmdesátých let byla svou podstatou sovětskou společností. Nebyl to skutečný politický disent, až do samého konce osmdesátých let neexistovaly ani skupinky, které by alespoň diskutovaly alternativy politických programů, které by měly nekomunistický základ. Zvykli jsme si, a neodvážili se jasně vyslovit proti ideologii, která z nás udělala poslušné otroky.
Československé lesnictví mělo vysokou odpornou úroveň již za Rakouska. Prvým šéfem Československých státních lesů se po založení republiky stal inženýr Opletal. Šéf rakouských státních lesů na Bukovině v Rumunsku. Poctivý rakouský státní úředník a vzdělaný lesník. Když se po převratu vyvalily vlny zdola, nejdříve pražský velkořezník žádal vydání lesů na Slovensku akciové společnosti, kterou založil na jejich vytěžení. Postavil se tomu záměru inženýr Opletal. Řekl ministru zemědělství Hodžovi, že „to je způsob explotace lesů v Turecku a na Blízkém východě“. Když o něco později žádala o totéž americká akciová společnost Gorin, která požadovala vydání lesů k vytěžení na Slovensku a Podkarpatské Rusi, inženýr Opletal odstoupil z funkce ředitele Státních lesů a zahájil kampaň proti tomuto záměru. Zabránil vyrabování lesů na východě republiky.
V roce 1990 v revoluci Pravdy a Lásky se to, čemu inženýr Opletal dokázal zabránit, podařilo uskutečnit „revolučním lesníkům“, jejichž kádr tvořila country kapela „Patrik“, pokrokového diskjockeye Jana Mičánka. Pro zajímavost tchán Jana Mičánka, absolventa brněnské lesnické fakulty, byl šéfem Státní bezpečnosti v Kutné Hoře.
Šarádu „tržní reformy“ lesního hospodářství, v níž šlo o vykradení českých lesů do správných rukou, jsem měl příležitost jako poslanec české sněmovny vidět a pochopit. Na jejím příkladu jsem si uvědomil hloubku rozkladu české společnosti. Co se s námi v době komunismu stalo a jak ten rozklad pokračuje.
Nejhorší, původní variantě, ve které chtěli všechny lesy předat do rukou akciovým společnostem, se nám ještě podařilo zabránit. Ale to, co se „pravdoláskařským“ reformátorům podařilo uskutečnit, poškodilo české lesy a lesnictví na dlouhá léta. „Tržní reforma“ lesního hospodářství ve své podstatě odpovídala komunistické reformě lesního odvětví uskutečněné na počátku padesátých roků.
Lesnictví bylo v počátku padesátých roků rozděleno na část pěstební a část těžební. Šlo o to rozdělit lesnický stav, aby většina personálu pracujícího v lese ztratila přímý kontakt a osobní vztah k lesu. Jedna část lesníků měla les jako pěstovat a druhá měla provádět těžbu dřeva. Tato reforma trvala jen asi rok a půl. I ti kočí a holiči, které rodná strana udělala šéfy lesních závodů, brzy pochopili, jak je takovýto způsob hospodaření v lese neodpovědný a jde do podstaty lesa. Nechali si od svých bývalých fořtů poradit a takovému hospodaření v lese se vzepřeli. Reforma byla po roce a půl zrušena. Stranou instalovaní šéfové nebyli ještě tak demoralizovaní, aby mlčeli.
Po čtyřiceti létech působení komunismu již neexistoval profesní lesnický stav vzdělaných lesnických osobností s profesní hrdostí, zodpovědností za stav společenství lesa.
„Tržní reformu“ uskutečnila skupinka hudebních kamarádů, která se dala dohromady za studií na brněnské lesnické fakultě, vedená a organisovaná Janem Mičánkem. Noty a odborný servis jim obstarával Zdeněk Domes, lesnický ekonom, účastník Vysočanského sjezdu ÚV KSČ.
Původní jejich koncepci převodu všech lesů na akciové společnosti se nám ještě podařilo zabránit. Základ jejich plánu na vykradení lesního odvětví se jim uskutečnit podařil. My jsme prosadili vydání lesů obcím některým vlastníkům velkých lesních majetků a malolesů. Nezapomenu na Zdeňka Domese, jak po schválení restitucí malolesů v zákoně „o půdě“ na parlamentním výboru životního prostředí zasyčel: „ Oni nám to rádi vrátí.“ Dělali pak, co mohli, aby vydávání lesů bránili. Vraceli lesy vlastníkům bez příslušenství, bránili staronovým vlastníkům, aby se organizovali. Pamatuji na argumentaci Honzy Mičánka, který tvrdil, že „ nemůžeme vlastníkům vnucovat obnovu lesních družstev, bylo by to proti Listině práv a svobod“. Zároveň vlastníkům, kteří neměli zkušenost s hospodařením v lese, po straně dohazoval své firmy, že jim les vytěží.
Reformní skupina v počátku ustavení organisace Státních lesů obsadila ve Státních lesích klíčová místa. Ředitelem se stal houslista kapely Patrik Jiří Oliva, hlavním ekonomem se stal Zdeněk Domes. Přes jejich ruce šla všechna rozhodnutí. Šéfem resortu lesnické politiky se stal Franta Morávek, kterého používali na všechny špinavé práce. Honza Mičánek proces reformy a privatizace řídil a koordinoval z Horních Měcholup. Později se Mičánek stal šéfem představenstva Forestinvestu a Forestbank. Pavel Rybníček celý proces hlídal na ministerstvu zemědělství, v pozici náměstka ministra Luxe. Později Rybníček přešel do firmy k Honzovi Mičánkovi.
Zajímavé je, jak ten základní model hospodaření, exploatace lesů vycházel z modelu získávání, vytěžení peněz z lesa, který prosadili bolševici po uchopení moci v bolševickém Rusku po roce 1917. Prvých deset let po revoluci a uchopení moci v Rusku bolševici získávali peníze na fungování státu a své vlády z prodeje dřeva. Nepovraždili společenskou vrstvu obchodníků se dřevem, jako to udělali s ostatními vyššími společenskými vrstvami. Potřebovali obchodníky, aby pro ně vydělávali peníze na fungování bolševického státu. Až později se zdrojem peněz stala nafta, plyn a zlato.
Podobně v Československu po roce 1948 se po uchopení moci proletariátem staly prvým zdrojem peněz opět lesy. Proto byla reforma lesního hospodářství v roce 1951. Díky Bohu nebyl tehdy ještě lesnický stav tak demoralizovaný a ta reforma trvala jenom rok a půl.
Po roce 1990 se odchovancům komunistického lesnictví podařilo komunistickou „tržní reformu“ uskutečnit dokonale, trvá doposud. Terénní lesník dostal na starost úsek lesa o výměře 1500 až 2000 hektarů lesa. Zároveň mu bylo dáno na vědomí, do čeho nemá strkat nos. Revírníci dostali slušné platy, aby mlčeli. Kdo nemlčel, pochyboval o modernizované tržní technologii, z práce letěl, byl vyhozen. Přestalo platit lesnické pravidlo, že lesník má les na starost, od vysazení stromku do prodeje dřeva. Po generace platilo, že lesník, pokud je možné, má bydlet v lese, aby s lesem žil. Jednou součástí „pravdoláskové reformy“ byl prodej hájenek. Hájenky, ve kterých lesníci mohli v lese bydlet a mít i své malé hospodářství, byly v létech 1990 až 2010 rozprodány na dovolenkové chalupy.
Dvě století platilo, že lýkožrout je věcí čistoty lesa, napadený strom musí být včas pokácen a odstraněn z lesa. Při založení nových českých státních lesů byl z lesa vyhnán hajný. Revírník dostal na starost takový úsek lesa, že nemá šanci svůj les obhlédnout. Nemá zaměstnance, kteří by takové práce dělali, a nemá pravomoce. Již téměř třicet let se lýkožrout v porostech nerušeně množí. Přichází čas „tržní“ sklizně kůrovcového dřeva. Nadchází čas kůrovcové kalamity, podobné té, která potkala smrkové lesy v Národním parku Šumava. K té došlo především proto, že se určitým zájmovým kruhům nepodařilo území rozdělit mezi sebe. Z důvodů vyhlášení parku pustil lýkožrouta ze řetězu. Ze zkušenosti získané v Krušných horách a v Krkonoších dobře věděli, že stačí zabránit zásahům proti lýkožroutovi a ten tu špinavou práci udělá za ně. Viděl jsem na vlastní oči nadšený boj hlupáků „za svobodu přírodních procesů“. Jeho výsledkem byla zničená, lýkožroutem sežraná Šumava. Ta mládež, to byly stejné typy lidí jako mládežníci, kteří po Únoru ve jménu svobody proletariátu vyhazovali ze studií své kolegy studenty a „reakční“ profesory.
Kyselé deště následek nadměrných exhalací továrních komínů odstartovaly v konci osmdesátých let oslabení horských lesů v severozápadním pohraničí. V oslabených porostech se začal množit a šířit přírodní činitel, který uzavírá přirozený cyklus oslabeného smrkového lesa – lýkožrout smrkový. Komunismem nemocná, oslabená společnost, její „rukovoditelé“ problém neřešili, dokud byl čas. Udělali to tak, jak řešili problémy po celou svou vládu, lhali a problém zametali pod koberec. Měli informační monopol, nikdo je nemohl hnát k odpovědnosti. V roce 1987 se v Teplicích konala sešlost českosloveského lesního náčelnictva a tématem bylo „hynutí lesů“. Na jeho závěr ministr Lesů, vod a strání prohlásil, že „kůrovec nebyl, není a nebude“, že lesy zničily exhalace. Do dnešního dne se veřejně neřeklo, jak to s lesy v severozápadním pohraničí skutečně bylo. Na německé a polské straně, kde se lesnicky postupovalo, se takový rozpad a odumření lesů nekonalo.
Koncem osmdesátých let se „vedoucí síla“ rozhodla řešit problém nemocné společnosti radikálně a opět tak, jak to ta síla má asi již v genech, kolosální lží. Vyhlásili revoluci „Pravdy a Lásky“, nikdo není, nebyl a nebude vinen. Společnost, po padesáti létech nesvéprávnosti bez vůdců, neschopná se organizovat, se dala snadno podvést. Dala na líbivé řeči kavárenských povalečů, z nichž velká část původně ve straně byla. Bylo málo těch, kteří skutečnost po pravdě pojmenovávali a žádali nápravu. Ti byli označeni za kazisvěty a většinou se ani nedostali ke slovu. Většina byla ráda, že ji již nebijí po hubě.
Revoluce „Pravdy a Lásky“ byla ve skutečnosti jen pokusem o modernizaci původního komunismu, byla jen ještě více prolhaná. Její důsledky na stav a morálku společenství budu ještě zhoubnější.
Příkladem je „tržní reforma“ lesního hospodářství, uskutečněná country kapelou Melodyboys Honzy Mičánka. Ne uznávanými lesníky a lesními osobnostmi. Ta reforma zničila i zbytky lesnické tradice, které ještě přežily devastaci komunismem. Zničila, rozprášila nemovitý, organizovaný základ stavby lesnických institucí.
Čeká nás teprve popis a definice stavu, jak bylo lesnictvo rozprášeno. Jak začít obnovovat strukturu lesnictví. To, k čemu došlo v gradaci a rozšíření lýkožrouta smrkového v posledních dvaceti pěti létech, snad mluví jasnou řečí. Mnoho času nezbývá.
To není klimatická změna, to je důsledek úpadku kultury.
Autor je ekologický fysiolog a bývalý poslanec