Na vysoce konkurenčním trhu se snadno zaměnitelnými výrobky nemusí mít vždy vyšší výkonnost za následek vyšší příjmy
O produktivitě se často hovoří, ale bývá špatně chápána. Jaké je její tajemství? Základní vzorec pro její výpočet je prostý: produktivita = objem produkce dělený objemem vstupů. Problém začíná, když je třeba definovat objem produkce a objem vstupů. Definice jsou různé a existuje řada produktivit!
Produktivita na úrovni tovární dílny vypadá jednoduše: kolik součástek vyrobí pracovník za jednotku času. To odpovídá i lidovému chápání produktivity: „Byl jsem na stáži v našem mateřském podniku v Německu a můžu vám potvrdit, že německý dělník vyrobí za směnu stejný počet součástek ve stejné kvalitě jako český. Ale mzdový rozdíl je propastný!“ Kolikrát jste už slyšeli něco podobného?
Produktivita na úrovni firmy vypadá jinak. Je možné, že zmíněná modelová německá dílna vychází méně produktivní než odpovídající dílna česká vzhledem ke mzdovému rozdílu (tedy k vyššímu objemu vstupů). Ale do celkové hodnoty produktivity na úrovni nadnárodní společnosti spadají i daně, odpisy, investice, vládní investiční pobídky, náklady na dopravu a jiné. Od dílenského chápání produktivity se může lišit velmi podstatně.
Mikro versus makro
Podle základního členění výrobních faktorů lze rozlišit produktivitu práce, kapitálu a půdy. Makroekonomové nejčastěji sledují produktivitu práce. Ale i zde existuje více měřítek. Rozeznáváme produktivitu na pracovníka, na odpracovanou hodinu a na takzvané jednotkové náklady na práci (unit labour cost), což je výkonnost přepočtená na jednotku celkových mzdových nákladů.
Na rozdíl od „dílenské“ definice výkonnosti mikroekonomická definice sleduje tržby, případně zisky před úrokovými náklady a zdaněním (EBIT). Další rozdíl existuje v mikroekonomickém a makroekonomickém chápání. Makroekonomové měří výkonnost celé ekonomiky. Řečeno jinak, hrubý domácí produkt (HDP) se všemi jeho přednostmi i nedostatky.
Tím se dostáváme k záhadě, proč Česko má o tolik nižší produktivitu než Německo, ačkoli fyzická produktivita v továrnách (alespoň některých) nemusí být horší než produktivita továren německých. Německé firmy investují a vyrábějí v Česku, ale činnosti s nejvyšší přidanou hodnotou (produkce nehmotného majetku, obchod a finance) se odehrávají v Německu. Navíc český hrubý domácí produkt zahrnuje i dividendy, které se produkují v Česku, ale posílají do Německa (vstupují tedy do produktivity české práce, ačkoli fakticky nevstupují do příjmů českých pracovníků).
Politicky přijatelnější výsledek
Ale to ještě není konec komplikací. Například podle statistik Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) mělo Německo v roce 2016 produktivitu práce v hodnotě 59,5 dolaru na odpracovanou hodinu. Česká republika dosáhla podle stejného měřítka jen 34,7 dolaru. Znamená to, že Česko dosáhlo 58 procent produktivity Německa. Česká mzdová úroveň ovšem dosahuje jen asi 37 procent německých mezd. Proč tato diskrepance?
Protože produktivita se počítá na základě HDP přepočteného na paritu kupní síly. Nižší cenová úroveň v Česku opticky zvyšuje český hrubý domácí produkt oproti německému. Navíc HDP počítá dividendy vyplácené z Česka německým vlastníkům kapitálu jako příjem Čechů, což není pravda. Abychom počítali makroekonomickou produktivitu správně do všech detailů, museli bychom počítat s nominální hodnotou hrubého národního důchodu (Gross National Income) namísto HDP v paritě kupní síly.
Proč se to tedy tak nedělá? Částečně kvůli tradici. Jinou příčinou může být, že produktivita vyjádřená v HDP přepočteném na paritu kupní síly vychází méně dramaticky odlišně v bohatých a chudých zemích. Výsledek pak vypadá politicky přijatelněji.
Kalifornie a Čína
Metodické detaily nic nemění na faktu, že bohaté země s vysokými příjmy a mzdami mají vždy vyšší makroekonomickou produktivitu než chudé, a to bez ohledu na „dílenskou“ produktivitu. Extrémem je rozdíl mezi Kalifornií, kde sídlí společnost Apple Inc., a Čínou, kde se telefony, počítače a další zařízení pod touto značkou montují.
V Kalifornii se z produktů Apple nevyrábí nic, protože tamní pracovní síla je příliš drahá. Dílenská produktivita je nulová. Navzdory tomu Kalifornie vede v makroekonomické produktivitě, neboť v tomto státě se provádí výzkum, vývoj, design, marketing, řízení obchodu, řízení firemních financí a z velké části také inkasování dividend. Produktivita v moderním světě je především tam, kde se provádějí rozhodnutí. Nikoli tam, kde jsou továrny. S tímto rozdílem souvisí ještě jeden důležitý paradox.
Dejme tomu, že jste ředitelem či hlavním akcionářem průmyslového podniku v době hospodářské recese nebo v lepším případě stagnace. Vaše tržby klesají kvůli vysokým nákladům. Co uděláte? Zavedete úsporná opatření včetně propouštění nadbytečných zaměstnanců. Možná investujete do automatizace a robotizace (proč ne, když zrychlené odpisy motivují k investicím do kapitálového vybavení v podobě moderní techniky). Třeba se i dohodnete s odbory na zmrazení mezd nebo dokonce na jejich snížení. Co se stane pak?
Nevalný růst
Určitě se vám podaří zvýšit produktivitu na zaměstnance a na odpracovanou hodinu. Náklady na jednotku produkce poklesnou a konkurenceschopnost firmy se zlepší. A teď si představte, že se podobný proces odehraje prakticky ve všech podnicích v celé ekonomice. Co bude poté následovat?
Všechny podniky v zemi sníží zaměstnanost. Všechny podniky zmrazí nebo sníží mzdy. Příjmy obyvatel poklesnou, což bude mít nepříznivý vliv na agregátní poptávku. Poklesne hrubý národní důchod (a HDP jakbysmet). Tím pádem poklesnou i tržby firem, především těch, které neexportují nebo exportují jen menší část produkce. A pokud stejné cvičení provede většina vůdčích světových ekonomik, nepomůže ani export a máme na krku globální stagnaci. Výsledek je zcela zřejmý.
V některých evropských zemích, zejména v Itálii, se produktivita od roku 2001 prakticky nezměnila. Od roku 2007 lze něco podobného vidět i ve Finsku, které z hlediska růstu hospodářství i produktivity prožívá ztracené desetiletí. A když jsme u tohoto tématu, růst produktivity ve většině vyspělých zemí skupiny OECD je nevalný. (Výjimkou je Irsko, jehož hodinová produktivita práce vzrostla v roce 2015 o neuvěřitelných 22 procent – díky účetnímu triku, metodické změně ve výpočtu vlivu vlastnictví nehmotného majetku na HDP.)
Automatizace a robotizace
Kromě propouštění má automatizace a robotizace ještě jeden aspekt. Růst fyzické produktivity způsobuje podstatné zostření konkurence na trhu zboží a služeb, tedy pokles finanční produktivity. Například polovodičový průmysl zaznamenává nepřetržitý boom od svého vzniku začátkem padesátých let. Není třeba citovat statistiky, všichni víme, že objem produkce počítačových čipů vzrostl o mnoho desítkových řádů a stále roste. Fyzická produktivita zaznamenává obdivuhodné výsledky. Jak je tomu však s produktivitou vyjádřenou finančně?
Vezměme si například segment dynamických pamětí DRAM, což je hlavní typ rychlé paměti používané v počítačích a digitálních zařízeních nejrozmanitějšího druhu. V rekordním roce 1995 činily celosvětové tržby za paměti DRAM celkem 40,8 miliardy dolarů. V roce 2016 to bylo 40,7 miliardy dolarů. Během této doby však tržby bývaly nižší, například v krizovém roce 2001 pouhých 11,2 miliardy dolarů. Celkem vzato, světové tržby v řádech nižších desítek miliard dolarů nejsou nic moc, srovnáme-li je například s tržbami společnosti Apple (téměř 47 miliard dolarů jen za poslední čtvrtletí 2016). Na příkladu pamětí DRAM tedy vidíme triumf fyzické produktivity nad produktivitou finanční. Vyšší výkonnost nemusí mít vždy za následek vyšší příjmy, pokud se pohybujeme na vysoce konkurenčním trhu se snadno zaměnitelnými výrobky. A to je další, nesmírně důležitý paradox produktivity.
Autor je ekonom, spoluzakladatel investiční společnosti Robot Asset Management SICAV a spoluautor programu Realistů
LN, 30.9.2017