Kamarád Pepík jezdí s Fanánkem a Pepinkou na stejnou louku jako já s Gari a Norou. Přijede, Fanánek s Pepinkou vyskočí z auta. Pepík je vyzbrojen tenisákem a házecím tentocem. Nabere tenisák, hodí, Fanánek utíká, sebere tenisák a přinese ho. Pepinka běhá kolem.
Když přijedeme my, Gari s Norou se honí s Pepinkou a Pepík nabere tenisák, hodí, Fanánek utíká, sebere tenisák a přinese ho. Fanánka Gari s Norou nebaví a Gari s Norou kašlou na Fanánka i na jeho tenisák.
Zvláštní úkaz. Byly doby, kdy se Fanánek s Norou honil a byly doby, kdy se snažil buzerovat Garinu. Teď – oboustranný nezájem. Zato zájem o tenisák. Že ho to baví, napadá mě vždycky, když to pozoruji. Ale hlavně že ho to baví. To je podstatné.
Jde o uši
Psi mají mnoho podivuhodných schopností. Některé mě denně fascinují – třepání hlavou, až plácají uši.
Naše pejskyně mají uši visací, jak jinak, jsou to ohařky. Plácání uší vydává zvuk podobný velikonoční řehtačce. Takto energicky vrtí hlavou všichni psi, ovšem ohařské vrtění je provázeno zvukovým efektem.
Uši mají hodně důkladně přišité k hlavě, jinak by jim tou odstředivou silou musely odletět, odhadem, od nás někam k Mělníku. Ostatně, důkladnost fixování uší je prověřována dennodenně další psí činností, škrábáním za uchem. Děje se to zadní tlapou, síla je vynaložena veliká, to je vidět. Ucho drží, ani krev neteče. Kdybych Garinku nebo Noru požádal, aby mě podrbala za uchem, musel bych ten svůj ovar lovit někde zpod skříně. A co ony? Uchop drží, ani škrábaneček nevidíme.
Takový pes, to je solidně vyrobený produkt. Made by God.
Oživlá louka
Středeční procházka na louce v Olešku byla hektická, aspoň z části. Gari s Norou si počínaly normálně, podle svého naturelu, pobíhaly, čmuchaly a hrabaly myšičky. Do toho se však přimísilo větší množství lidí než malé. Chvilku mi trvalo, než jsem je zaznamenal. Ona ta končina je teď pořád plná lidí, ovšem jsou to houbaři, ti se pohybují pomalu, hledí k zemi, jdou, co noha nohu mine. Tito měli hlavu vztyčenou zrak upřený do dáli a spěchali. Různými směry.
No ovšem, orientační závod. Na pohled je to bizarní akce. Pejskové mají ten orientační závod pořád. Jenomže nikde nemají kontrolní body s razítkem na oštemplování papírku.
Velká křivda
Nastalo období mokrých psů, období bahenních psů. Ožil sprchovací koutek v garáži. Gari do něho vstupuje skoro dobrovolně, Nora až po dlouhých kecech. Po dobu operace Gari trpělivě stojí a čeká, až to mučení přejde, Nora se snaží nenápadně odejít. Sprchování je činnost neoblíbená.
Zato sušení ručníkem obě milují a nejraději by byly, kdybych je sušil obě najednou. Dokonce je to tak, že Gari osprchuju, ručníkuju a to už Nora nastrkuje suchou makovici, abych ji oručníkoval taky. Ženu ji pryč: marš, potvoro, do sprchy! Ohlíží se po mně vyčítavě. Ano, děje se jí velká, převelká křivda. Garinu ručníkuju… a ji ženu do sprchy.
Gari dostala na budku
Nebyl jsem u toho, stalo se to, když byla na procházce s Ljubou. Ona totiž Gari ráda vychovává nezbedné psíky. Je hodná, kamarádská, až do chvíle, kdy je psík nějak moc živý a agilní – podle jejího vkusu. Pak na něho udělá bububu. Ne snad, že by ho rafla, je to opravdu jen akustický atak.
No a včera to zkusila na psíka poněkud většího, než je ona sama, a psík si to nenechal líbit a skočil po ní a jaksi ji zaroloval pod sebe. Taky nekousl, jen ji drobet kutálel.
Určitě se nepoučila. Bude dál vychovávat psíky. Vychovávání psíků, to je činnost nikdy nekončící. Nikdo ji té záliby nezbaví, i kdyby ji odkutálel ze Zvole do Dolních Břežan.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena