Ideologické bariéry nejsou to, co pomůže českým zpracovatelům a lesům
Komentář FSC ČR k textu P. Havla Naše vlastníky lesů přijde certifikát FSC nejméně na miliardu ze dne 12. 9. na serveru Neviditelný pes.
V tomto týdnu proběhl v Poslanecké sněmovně seminář s názvem „Řešení nedostatku dřeva FSC pro nábytkářský průmysl.“ Byl platformou k jednání mezi českými nábytkáři a dřevozpracovateli a státními lesy, které jako největší vlastník mohou nejlépe řešit velký objem chybějící české FSC suroviny (jde o cca 380 000 m3 a 400 000 ha lesa) řešit. Nábytkáři a zpracovatelé v současnosti musí značnou část FSC suroviny dovážet, což je nejen neekonomické, ale doprava zatěžuje i životní prostředí. Pokud by dostatek českého FSC dřeva nenašli, poroste dále problém, na jehož konci může být ztráta 4000 pracovních míst v nábytkářském průmyslu, tří miliard obratu zdaněných v České republice a omezení konkurenceschopnosti některých českých firem. Den před jeho konáním ho jistě ne náhodou zmínil i „agrární analytik“ Petr Havel v textu, který obsahuje faktické chyby, logické přehmaty a mylné informace, uveřejněném i zde na serveru Neviditelný pes. Havlův text má tři základní premisy: 1) zastánci FSC chtějí plošnou certifikaci českých lesů systémem FSC, čímž chtějí získat vliv nad lesním hospodařením v ČR; 2) oba systémy certifikace lesního hospodaření (PEFC a FSC) jsou stejné, proto jakákoliv změna není potřebná; 3) plošné zavedení certifikace FSC by znamenala pro vlastníky lesů v ČR náklady ve výši nejméně jedné miliardy korun. Na každé z nich postupně ukážeme, proč se Havel fakticky i obsahově mýlí.
V prvním případě je mnohokrát veřejně uvedenou skutečností, že FSC ČR nechce plošnou certifikaci českých státních lesů systémem FSC (nebo dokonce všech českých lesů, jak píše Havel, což je při počtu lesních vlastníků, navíc často soukromých, naprosto nereálné). Ale částečnou FSC certifikaci vhodně zvolených státních majetků, která uspokojí poptávku zpracovatelů, pomůže jejich konkurenceschopnosti a zároveň bude mít přínosy pro české lesy a jejich vlastníky (v tomto případě stát). Plošná certifikace jedním certifikačním systémem, kterou zmiňuje Havel, je navíc v praxi nevýhodná – jak reálně, tak ekonomicky. Ve světě existuje poptávka jak po FSC surovině, tak i po PEFC dřevu, nedostatek jedné z nich neprospívá těm firmám z navazujícího dřevozpracujícího řetězce, které využívají odlišný (druhý) certifikát. Vede k oslabení jejich konkurenceschopnosti, protože danou certifikovanou hmotu musí dovážet z větších vzdáleností, což konečnou cenu jen navyšuje. Proto je pro ně často výhodnější za surovinu i připlatit a odebírat ji z okolních či blízkých lesních majetků. A pokud státní politiky a státní vlastníci v rámci schválených politik podporují konkurenceschopnost vlastních (zde českých) firem, logickou cestou je certifikovat část státních lesů jedním systémem a část druhým.
To ostatně padlo na zmíněném semináři nejen od zástupců českého nábytkářského, ale i papírenského průmyslu několikrát. Havel se celou situaci snaží líčit jako „boj o nadvládu na českými lesy,“ přitom tato vyhrocená ideologická rétorika vede jen k hloubení větších a větších příkopů mezi zpracovateli a vlastníky lesů, čímž trpí všichni. Jejich oboustranná spolupráce, řešená na racionálním půdorysu dodavatelsko-odběratelských vztahů a přinášející benefity oběma stranám je stav, kterého se naštěstí snažily na zmíněném semináři dosáhnout obě strany, nehledě na Havlovy mediální výpady před ním, jež měly patrně za cíl tuto dohodu znesnadnit. Havel bez větší znalosti zpracovatelského sektoru nechápe, že tady nejde o jakousi totální certifikaci všeho dřeva v ČR jedním nebo druhým systémem, ale o rozšíření nabídky tak, aby se české dřevo s přidanou hodnotou mohlo zpracovávat v ČR a následně s tímto bonusem, který získají české firmy, bylo v podobě FSC dřevěných produktů prodáno či exportováno. Dokonce cynicky radí, ať velcí odběratelé jako IKEA dováží potřebné dřevo z Polska a neberou ho od českých dodavatelů. Co na tom, že pro některé z českých firem je IKEA dominantním či jediným odběratelem a tudíž v případě ztráty těchto zakázek jim hrozí krach nebo minimálně velké omezení v rámci konkurenceschopnosti při dovozu velkých objemů FSC suroviny? Co na tom, že i státní rozpočet tak přijde o zisky z daní od českých firem, pokud skončí jejich produkce?
Tato situace má však i své environmentální aspekty, které míří k druhému bodu Havlova textu. Zdravotní stav českých lesů se nelepší, jak konstatují jak Zelené zprávy Ministerstva zemědělství, tak i Zprávy Ministerstva životního prostředí. Kalamitní stavy, které kolem sebe vidíme stále častěji (a které nyní vedly až k zákazu smrkových a borových těžeb Ministerstvem zemědělství), snižují ceny dříví, znesnadňují jeho odbyt a ohlašují klimatické změny, kterým lesy čelí stále více. Ve vztahu k FSC pak nedávno vydané vyjádření Komise pro životní prostředí Akademie věd České republiky mluví jasně: „FSC může na rozdíl od jiných existujících nástrojů garantovat zlepšení stavu lesů a lépe je připravit na změny klimatu tak, jak to i odpovídá opatřením schváleným pro lesy v Národním akčním plánu adaptace na změnu klimatu.“[1] O potřebě intenzivní přeměny smrkových a borových monokultur na stabilnější různověké a druhově bohatší porosty, orientaci na maloplošné formy hospodaření, které jsou pro lesní půdu výrazně šetrnější, snižují riziko napadení škůdci a podporují přirozenou dynamiku lesa, včetně koloběhu vody a živin, nemluvě. Český standard FSC však nezakazuje, jak špatně uvádí Havel, ale omezuje používání nebezpečných chemických látek. Právě v případě kalamit (např. kůrovcových) při oficiálně nařízených kampaní boje proti škůdcům orgány státní správy umožňuje vlastníkům používat chemické prostředky. Je také možné požádat o výjimku ze zákazu používání chemikálií. Tato žádost ale musí obsahovat např. popis aktuální situace, opodstatnění, proč je nutné použít zakázanou chemikálii a vyjádření zájmových skupin. Nicméně, boj s kůrovcem by se měl především odehrávat spíše při včasném vyhledávání a asanování (těžbou a odvozem) čerstvě napadaných stromů v porostu. Nehledě na to, že přírodě blízké lesní hospodaření, které prosazuje FSC a které má v ČR dlouhou a bohatou tradici, s cílem tvorby porostů s rozmanitou druhovou, věkovou a prostorovou skladbou je samo o sobě účinná prevence proti kalamitám, jelikož tyto lesy jsou odolnější a adaptabilní.
Proto se FSC snaží aktivněji vést k pěstování odolných, prostorově a druhově bohatých lesů neohrožujících půdu a dbajících na vodní režim v krajině, vázání uhlíku a biodiverzitu. V tom je jeho přidaná hodnota a i tím se kvalitativně či obsahově liší. Certifikační systémy totiž nejsou stejné a ani to různé evropské či světové instituce neříkají (např. Havlem zmíněný Evropský parlament je považuje za „stejně vhodné k informování o trvale udržitelném lesním hospodaření“ – usnesení EP 2006/0068 – nikoliv však totožné či identické). A když to udělají, jako např. studie Světového fondu na ochranu přírody (WWF), konstatují z drtivé většiny větší robustnost standardů FSC. A tato rozdílnost standardů bohužel také brání vzájemnému uznávání certifikačních systémů, které by uvítali všichni.
Jenže podstatou zde není poměřování vlastností certifikačních systémů. Ale v případě soukromých vlastníků lesů a zpracovatelů jejich svobodná volba, který systém budou preferovat a který bude vhodnější a více ocení jejich zákazníci. V případě státních subjektů pak ale jde i o zohlednění jiných než ekonomických aspektů, např. těch, které navrhují státní politiky, ať již v oblasti konkurenceschopnosti či životního prostředí. A vzhledem k tomu, že trh se dřevem je trhem globálním, je podstata této situace také primárně mezinárodní, nikoliv česká. Nadnárodní společnosti prostě preferují tu certifikaci, která má celosvětově či globálně více srovnatelné a důvěryhodné nastavení. Proto na FSC s jeho méně rozdílnými národními či regionálními standardy, členskou strukturou, vyšší úrovní sociálních a ekologických parametrů standardů nebo auditní praxí, reaguje trh více a vyhovuje více zpracovatelům a jejich zákazníkům. I proto má FSC celosvětově třikrát více certifikátů ve zpracovatelském řetězci než certifikace PEFC. Je také za posledních pět či deset let nejvíce dynamicky rostoucí certifikací. Nyní tento trend požadavku na FSC surovinu prostě jen dospěl do Čech a ideologické nahlížení na tento v jádru dodavatelsko-odběratelský problém nepomáhá ani zpracovatelům, ani lesům či lesníkům.
Nyní ke třetímu Havlovu argumentu – cenové kalkulaci FSC, která má hypoteticky pro všechny české lesy vyjít na jednu miliardu korun. Jak bylo řečeno, FSC ČR a ani zpracovatelé nechtějí plošnou certifikaci lesů, o které mluví Havel. Proto i hypotetický výpočet a strašení miliardou vícenákladů za všechny lesy v ČR je abstraktní nesmysl. Podobně jako úvahy na tím, jak FSC návazně poškodí české zpracovatele, protože se budou také muset certifikovat. To už ti, kteří potřebují FSC, dávno udělali a je jich v ČR více než zpracovatelů s certifikací PEFC. Navíc FSC dřevo je ve středoevropském regionu nedostatkovým zbožím, takže by nešlo v případě odběru jen o české zpracovatele. Havel se však v této pasáži dopouští i faktických omylů – tvrdí například, že maloobchodníci se musí také certifikovat a tím se zvýší náklady na FSC. To není pravda a ti, kteří prodávají hotové FSC produkty, držiteli certifikátu být nemusí. Smyslem všech certifikací je sledovat surovinu při výrobě a zpracovávání, aby se nesmíchala s dřevem z kontroverzních zdrojů, jakmile je však vyroben hotový finální produkt, obchodníci již z logiky věci certifikát nemusí mít.
O obřích vícenákladech za certifikaci FSC neví také nic lesníci a vlastníci lesů, kteří delší dobu hospodaří přírodě blízce dle standardů FSC.[2] I to od nich na semináři v Poslanecké sněmovně zaznělo. Navíc, podobné hypotetické plošné kalkulace nezohledňují konkrétní stav lesních porostů na vybraných lesních správách či majetcích a jejich výsledky se mohou velmi lišit. Často také záleží na postoji zpracovatele analýzy. Rozdílné výsledky takové teoretické předběžné analýzy lze ukázat např. na kritériu standardu FSC týkajícího se bezzásahových částí referenčních ploch. Ty lze kalkulovat tak, že je možné zahrnout již existující území lesního majetku s omezenou těžbou z různých důvodů (nedostupnost, ochranné a ekologické funkce), pak je finanční ztráta malá. Pokud se plošně zahrnou místa perspektivní pro těžbu, jsou náklady vyšší. Většina velkých lesních majetků však má části lesů, kde je těžba omezena. Proto je pro kalkulaci nákladů mnohem více vypovídající konkrétní analýza dané lesní správy či lesního majetku. Podobně je to např. s ponecháváním stromů přirozenému rozpadu, které FSC v rámci přírodě blízkého lesního hospodaření s cílem zlepšení zdravotního stavu lesních půd navrhuje. Tam lze po ukončení obnovy k naplnění požadavku využít již ležící stromy. Jinými slovy, podobné jednostranné virtuální kalkulace nejsou příliš vypovídajícím a reálným číslem, které by ukazovalo náklady na konkrétních lesních správách. A je třeba se také ptát, zda chceme s našimi lesy hospodařit pouze na základě ekonomických kritérií nebo zda v nich vidíme i jinou hodnotu, kterou má smysl do budoucna chránit a posilovat.
Ale i pokud bychom zůstali u ekonomických argumentů – Havel například nijak nezapočítává, že v současnosti se za FSC certifikované dřevo na trhu připlácí (cca 70 – 100 Kč na m3), což je důležité zejména v době, kdy se díky kalamitám a zvýšenému množství káceného dřeva bez přidané hodnoty jeho cena začíná snižovat a je problém i s jeho odbytem. Kdybychom chtěli udělat podobně nesmyslnou kalkulaci jako Havel, spočítáme, že v ČR se ročně vytěží asi 15 mil. m3 dřeva, což s výše uvedenými bonusy za FSC dělá zisk 1, 5 miliardy korun a čistý zisk po zavedení FSC je tedy 500 mil.!
Souhrnně, pokud má být jakákoliv analýza nákladů na certifikace reálná a odpovídající, je třeba ji provést na konkrétních majetcích a podmínkách. V úvahu je pak také třeba vzít to, zda jsou tyto majetky v dosahu návazného dřevozpracujícího průmyslu jakožto odběratele. Z pohledu vlastníka je pak také nutné zvážit stav lesních porostů na daném majetku. Hospodaří-li se zde přírodě blízce, majetek má např. velké procento přirozené obnovy, přechod na FSC hospodaření bude samozřejmě nákladný jen velmi málo. Pokud budete chtít směřovat k tomuto hospodaření na majetku borových či dubových monokultur, bude to stát více. Hlavní informací však je, že na zmíněném semináři i ředitel Lesů ČR Daniel Szorád uvedl, že tyto vhodné majetky pro certifikaci FSC mají již vybrány a je možné je certifikovat v krátké době! Znamená to totiž, že přechod na FSC přírodě blízké hospodaření nebude pro vybrané státní lesní správy ani náročný, ani nákladný, oproti tomu, co říká agrární analytik Havel.
V rámci ceny za certifikace pak analytik plete dohromady také jejich přímé a nepřímé náklady. Do přímých nákladů se samozřejmě počítá i Havlem zmiňovaný lesní audit, není tedy dalším vícenákladem. Audit navíc u všech certifikací navíc nemá jednu cenu, jak uvádí analytik, ale vypočítá se např. dle velikosti či obratu vlastníka či zpracovatele. FSC pak má u větších majetků (jako jsou státní lesy) tyto přímé náklady nižší než současný certifikát, jak lze veřejně najít a ověřit.[3] Havel také nemá pravdu, že vlastník lesa musí hradit náklady spojené s dohledovými audity akreditační firmy (u FSC jde o ASI - Accreditation Services International), které v rámci kontroly opět existují u všech certifikací, u FSC pak jde navíc o společnost, která se specializuje i přímo na lesní hospodaření. Tyto audity platí certifikační firmy a žádné další výdaje vlastníkovi nevznikají. Nehledě na to, že proces při podání stížnosti na vlastníka se řídí jasnými pravidly a FSC je v tomto ohledu nejvíce transparentním certifikačním systémem, ostatně i zprávy z auditů jsou přístupné veřejnosti.
Vzhledem k tomu, že faktických chyb a nepříliš logických vývodů je v textu více a věnovat se podrobněji každému z nich by znamenalo dále navýšit rozsah již nyní dlouhého textu, na závěr pouze zmíníme, že tvrzení o dostatku FSC suroviny v České republice, je již zcela absurdní. Zvláště pokud si za poslední půlrok vybavíme několik výzev Asociace českých nábytkářů, Klastru českých nábytkářů, Svazu průmyslu a dopravy ČR, Hospodářské komory, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky, Svazu českých a moravských výrobních družstev na premiéra, Lesy ČR i Ministerstvo zemědělství. To také, oproti tomu, co analytik nepravdivě píše, vystoupilo i na zmíněném semináři, účastnilo se a nikdo mu v tom nebránil, však také dostalo pozvání.
Havel prostě o tématu certifikací mnoho neví, ale s nějakým cílem či v něčím zájmu produkuje podobné nepříliš kompetentní texty, čímž poněkud hazarduje se svým renomé analytika. Jeho démonizování FSC a hloubení příkopů mezi lesníky a zpracovateli však neprospívá nikomu. Rozhodně ne českým firmám, které potřebují českou FSC surovinu a veřejně to opakovaně deklarovaly. Podobně také ne českým lesům čelícím klimatickým změnám, jejichž zdravotní stav se nelepší. A neposlední řadě také ne vlastníkům lesů, pro které je přechod na systém FSC příležitostí – jak ekonomickou v rámci obytu dříví, tak i environmentální. I proto FSC ČR uvítá (a domníváme se, že i zástupci jiných certifikačních systémů), pokud se diskuze o certifikaci státních lesů z ideologických klišé a bariér, které ukazuje Havel, vrátí do racionální roviny dodavatelsko-odběratelských vztahů, která pomůže těm hlavním – českým zpracovatelům, lesům a jejich vlastníkům.
Autor je ředitel FSC ČR
[1] http://nasekrajina.eu/2017/08/29/komise-zivotni-prostredi-av-cr-vydala-stanovisko-k-parlamentnim-seminarum-lesich/
[2] https://www.zlin.eu/fsc-certifikace-se-u-mensich-lesu-vyplati-vi-ve-zline-aktuality-2964.html
[3] http://www.czechfsc.cz/novinky/novinky-v-cr/kolik-stoji-setrne-hospodareni-v-lesich-a-certifikace-fsc---237.html