Současnou fotografii provází rozmach i úpadek. Fotíme všichni, snímky se ale změnily v čísla bez interpretace
V antikvariátu často narazíte na stařičké příručky propagátora fotografie Přemysla Koblice. Vydával je po válce a snažil se lidem poradit, jak fotit snadno a za málo peněz, třeba fotoaparátem, který si postaví z překližky a čoček z brýlí. Přál si, aby fotilo co nejvíc lidí, nejlépe pak každý. Dnes fotí každý nebo skoro každý. Nikdy se nefotilo tolik jako dnes. A hovoří se o krizi fotografie.
Mraky zániku
Na našem trhu dnes najdete výrobky sedmi firem. Jsou to Canon, Fujifilm, Olympus, Nikon, Panasonic, Pentax a Sony. Nezapomněl jsem na Samsung – to Samsung zapomněl na fotoaparáty, poslední dal na trh před dvěma lety a od té doby se věnuje výhradně fotoaparátům v mobilech. Dělá to skvěle, mnozí tvrdí, že nejlíp ze všech. Už dávno zmizela tak skvělá značka, jako byla Minolta – koupila ji Sony. Zapomeňte na Yashiku a s evropským hegemonem Agfou jsme se rozloučili už někdy v roce 2002. A co americký gigant Kodak? Vždyť právě Kodak znamenal pro fotografii to, co později znamenal Ford pro automobilismus; to Kodak zahájil v devadesátých letech devatenáctého století éru amatérské fotografie. Od roku 2012 z fotografické scény zmizel.
Když se podíváme na výčet firem, které zbyly, tak třeba Pentax tam figuruje víceméně z ohleduplnosti: ve skutečnosti je to Ricoh, ten starý dobrý Pentax, původce legendárního Spotmatiku, v soutěži nevydržel. Mraky zániku se stahovaly i nad Olympusem a jistě by z mraků sjel smrtící blesk nebýt toho, že je Olympus vedoucí producent medicinální optiky a že mu kapitálově dala injekci Sony. O potížích Nikonu se otevřeně mluví od začátku tohoto roku. Tehdy Nikon odtroubil slibnou sérii DL, oznámenou a fyzicky předvedenou v prvních vzorcích loni, a objevily se spekulace, že splyne s Fujifilmem. Silná je pozice Canonu, vedoucího producenta profesionální fototechniky s velkým podílem na trhu zrcadlovek obecně. Ovšem na skutečném vzestupu je Sony. Ta vstoupila do arény akvizicí Minolty, aby záhy koncept pravé zrcadlovky opustila a všechny síly vsadila jednak na vývoj a výrobu bezzrcadlovek, jednak na vývoj a výrobu snímačů, jež prodává i svým konkurentům. Nicméně ani ona se svými fotoaparáty nemá budoucnost zajištěnou. Těmi pravými dravci v tomto rybníce jsou mobily.
Likvidátor mobil
Zatímco se zdá, že se vývoj fotoaparátů zastavil nebo se přinejmenším hodně zpomalil, mobily jdou kupředu takovým tempem, jaké zažila technika fotoaparátů na začátku století.
Na nové mobily se netrpělivě čeká, někdy, jako třeba v případě chystané osmé verze amerického iPhonu, je to podobné horečce. Určitými vlastnostmi nemůže klasický fotoaparát (míněn klasický digitální) fotoaparátu v mobilu konkurovat. Obrazové snímače fotomobilů jsou miniaturní a to je jejich hlavní nevýhoda. Zároveň ale, jak se ukázalo, je to jejich velká výhoda. Sice kvůli malým rozměrům a z nich plynoucím mikroskopickým rozměrům fotodiod v nich vzniká šum už při mnohem nižších stupních zesílení signálu, tedy při relativně nízkých stupních ISO: v digitálním fotoaparátu šum při 800 ISO nevnímáte, kdežto ve fotomobilu s ním už bývá při 800 ISO problém a 3200 ISO je tak asi maximum, co si dnes může fotomobil dovolit. Naproti tomu se díky miniaturním fyzickým rozměrům snímač méně hřeje a i přenos dat je zde rychlejší než na větších čipech fotoaparátů.
Díky doslova mohutným procesorům pak mohou fotomobily vykonávat náročné výpočetní procesy, jakými jsou skládání dílčích, po sobě pořízených variant snímaného obrázku do jednoho, výsledného. Ten potom má harmonické vykreslení scény ve stínech i jasně osvětlených partiích, tzv. HDR obraz, anebo skládá dílčí obrazy za špatného světla do jednoho a získá prokreslenou fotku bez šumu. Technologie HDR je dnes ve fotomobilech dokonalá. Takový Google Pixel LX skládá až devět dílčích fotografií do výsledného obrázku, to vše na pozadí, aniž by uživatel vnímal zdržení. Moderní fotoaparáty také umějí HDR zpracování, ale je to časově náročná, a tudíž zdržující operace a málokdo to používá.
Záplava bez sdělení?
Pod tlakem fotomobilů dostává klasický fotografický průmysl velmi nepříjemné rány. Ve výsledku to ovšem nehraje žádnou větší roli: fotí se víc než kdy jindy, historie nezaznamenala takový boom obrazového sdělení, jakého jsme svědky a účastníky. V té záplavě zapomínáme na prostinkou skutečnost, že žádná digitální fotografie fyzicky neexistuje: jsou to jenom číslíčka a ta je třeba interpretovat: na obrazovce monitoru nebo televizoru, na displeji mobilu, promítnout datovým projektorem. A taky vytisknout. To poslední je dnes vůbec nejméně používaná interpretace. Z těch doslova miliard fotografií se podoby fotografie na pevné podložce (už dávno to není papír) dočká jen promile promile. Ještě před deseti lety všechny firmy z fotografické branže nabízely samoobslužné kiosky. Že jako přijdete do samoobsluhy a hned u vchodu bude kisna a vy tam vrazíte kartu s fotkami a platební kartu a za pár korun vám to vysype pevné kopie. Technicky to funguje skvěle, ekonomicky to umřelo.
Lidé přestali používat fotografii ke zvěčnění, k zastavení času – fotografie se stala součástí komunikace a nikomu nevadí, že nezůstane na věky. Vyřčená slova si taky nezaznamenáváme na magnetofon. Miliony lidí dneska fotí a jen hrstka z nich bude mít za dvacet, třicet let fotky svých malých dětí. Oblíbené jsou fotoknihy, zaplaťpánbu za ně. Díky nim se jednou dozvíme, jak ten náš svět vlastně vypadal.
Třeba není o co stát...
LN, 7.7.2017