... a proč si za to můžeme sami
Nízká úroveň mezd ve srovnání se zeměmi od nás na jih a západ je neodiskutovatelná a je jasným vyústěním mnohaletých politických a hospodářských chyb, kterých se československé vlády od roku 1918 dopustily.
Československo vzniklé v roce 1918 na základech Rakouska-Uherska bylo bezesporu zajímavou zemí. Samotné české země byly nejrozvinutější součástí Rakouska-Uherska, 80 % průmyslu se nacházelo v českých zemích. České země byly územím s nejlepší infrastrukturou (silnice, železnice, země s nejvyšším stupněm vzdělanosti - nejnižší negramotností), přesto se děti ve školách nadále učí o 300 letech habsburské poroby. Obrovský rakouskouherský trh s 50 miliony obyvatel, kde nacházel český průmysl své odbytiště, se rozpadl a nevhodnou měnovou politikou silné koruny Aloise Rašína byl tento průmysl téměř zdecimován. Zatímco ostatní evropské státy likvidovaly válečné dluhy inflací, československá vláda a ministr financí Alois Rašín šli cestou deflace a posilování československé koruny. Export československého průmyslu na tradiční trhy byl v rozvalinách a obchodu s jinými zeměmi bránila československá vláda vysokými dovozními cly.
Další tragickou událostí byla politika po druhé světové válce. Československý průmysl nebyl válkou takřka poškozen, naopak byl posílen špičkovými německými technologiemi zavedenými během války Německem v rámci zajištění výroby a dodávek válečného materiálu pro německou armádu. (příkladem je letecký průmysl: zatímco předválečná československá letadla byla smíšené konstrukce - dřevo, ocelové trubky, plátěný potah - ihned po válce se objevily celokovové konstrukce na bázi letadel Siebel, Arado, Messerschmitt, která byla v Československu během války vyráběna). Následovalo však znárodnění průmyslu a vyhnání československých Němců včetně majitelů továren i kvalifikovaného personálu (např. šéfkonstruktér Tatry Hans Ledwinka, duchovní otec tatrovácké koncepce páteřového rámu a vzduchem chlazených motorů, byl v poválečném Československu vězněn, po propuštění odešel do Rakouska).
Komunistický převrat v roce 1948 byl další ranou československému průmyslu. Mnozí odborníci odešli do emigrace, mnozí byli vězněni a zbytek byl nahrazen dělnickými kádry. Přesto dokázal československý průmysl produkovat v poválečném období výrobky schopné uplatnění na světových trzích (Zetor, Jawa, Tatra, Škoda atd.).
Poválečný náskok však byl již v 60. letech minulého století promrhán a československý průmysl stál před zásadním rozhodnutím: modernizovat své vývojové a výrobní kapacity s cílem prodávat své výrobky na světových trzích, nebo jít pohodlnou, avšak v budoucnu smrtící cestou exportu do Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí. S ohledem na okupaci armádami Varšavské smlouvy v roce 1968, další vlnu emigrace a odstranění odborníků nesouhlasících s „bratrskou pomocí“ nezbylo československému průmyslu nic jiného než se vydat druhou cestou.
Výroba se orientovala na méně náročný sovětský trh, resp. trhy spřátelených a rozvojových zemí, kde zásadním požadavkem nebyla kvalita, ale kvantita a specifické požadavky sovětského trhu. Zahraniční trhy byly nenávratně ztracené (např. Jawa měla v polovině 60. let na severoamerickém kontinentu 360 prodejců, s nástupem nového typu 634 v roce 1973 klesl export téměř na nulu a pracně budovaná obchodní a servisní síť se rozpadla).
Poslední úder přišel se sametovou revolucí, s otevřením trhů a následnou privatizací. To již byla technická úroveň československých výrobků naprosto nekonkurenceschopná a technologická úroveň výroby katastrofální. Po rozpadu sovětského trhu a jeho platební neschopnosti československý průmysl jako samostatné odvětví definitivně skončil. Názor, že to byl důsledek „zpackané privatizace“, je mylný.
Co asi měli dělat noví majitelé např. LIAZu, když firma naprosto neefektivně vyráběla nákladní automobily, které ovšem nikdo nechtěl. Obdobně Zetor, Tatra, Jawa, ČZ. Samozřejmě, že při převodu tak rozsáhlého majetku, jakým privatizace byla, vzniklo mnoho excesů, ovšem zásadní záležitostí byla katastrofální úroveň produktů, technologické úrovně výroby a vývoje. O naprosté neefektivnosti českých firem té doby svědčí firma Barum. Po vstupu firmy Continental stoupla výroba při stejném počtu zaměstnanců 20krát.
Privatizované firmy bez cizí pomoci byly během několika let za velmi nízkou cenu prodány zahraničním zájemcům nebo zanikly. K zajištění zaměstnanosti nezbylo nic jiného než vytvořit investiční pobídky pro vstup zahraničních firem, které sice v ČR vyrábějí, svůj produkt ale prodávají na světovém trhu a zisky realizují mimo ČR. Své výrobní náklady se snaží minimalizovat nízkými mzdami. Obdobně se chovají někteří čeští majitelé, kteří sídla svých firem s neprůhlednou majetkovou strukturou přesunuli do daňových rájů.
A výprodej pokračuje. Lákáme čínský kapitál. Co asi přinese? Pracovní místa? Komu, když průmysl nemá dostatek kvalifikovaných pracovních sil. Pokud si Číňané kupují kancelářské prostory v Praze, Slavii nebo Mountfield, nic to nepřinese ani nepokazí. Alarmující je však potichu připravovaný prodej Škody Transportation čínským investorům, zřejmě poslední velké české strojírenské firmy schopné vývoje a výroby konkurenceschopného produktu. Čína dokáže vyrábět vlastní provozuschopné vysokorychlostní lokomotivy, čínského investora zajímá pouze škodovácké know how a certifikáty umožňující provoz po evropských tratích. Myslí si snad někdo, že nový čínský majitel zvýší mzdy zaměstnanců Škody, když má doma miliony pracovníků ochotných pracovat za zlomek současné mzdy pracovníků Škody?
Ne druhé straně české firmy, realizující svůj výrobek nebo službu na českém trhu s podstatně nižší kupní silou českého obyvatelstva, nemohou zvýšit svůj příjem a následně zvýšit mzdy svých zaměstnanců.
Druhou věcí je enormní zdanění práce a s tím spojená obrovská míra přerozdělování. Stát odebírá svým občanům z jejich mzdy 34 % na zdravotní a sociální zabezpečení, 15 % na daň z příjmu, z již čisté obdržené mzdy musí obyvatelé platit 15, resp. 21 % DPH, dále jsou spotřební daně, daně z nemovitostí, daň z převodů nemovitostí, silniční daň atd. Celkové zdanění pracujících lidí tedy dosahuje dle mého odhadu téměř 65 %. Názor odborového bosse Fassmanna z televizní debaty u paní Jílkové je zcela mimo realitu a je-li tento pán ekonomickým expertem odborů, pak se odbory nemohou divit, že většina pracujících nemá o účast v odborech zájem. (Postavily se snad někdy odbory za pracující v průmyslu u firem s cizí majetkovou účastí? Nikoliv. Odboráři organizují nátlak lékařů, zdravotních sester, učitelů, zaměstnanců železnic a řidičů autobusů - tedy vesměs u profesí ve veřejné sféře - a jejich protivníkem se stává vláda. Proč asi?)
Nelze kritizovat odvody na zdravotní pojištění, pokud má být zajištěna kvalitní zdravotní péče, pak s ohledem na výši mezd a tedy reálného přílivu peněz do zdravotnictví je tento odvod odpovídající (pomíjím otázku efektivnosti zdravotnictví), nelze kritizovat odvod z mezd do penzijního systému, ovšem různé další sociální dávky jsou v době s minimální nezaměstnaností, hospodářského růstu a nedostatku pracovních sil neodůvodnitelné a zcela jistě neefektivní.
Obrovské zdanění má za následek, že příjmy obyvatelstva nedovolují občanům investovat své peníze, protože jim je odebere stát a ten neefektivně investuje místo nich(např. sociální bydlení). Chce-li občan investovat, neobejde se bez hypotečního úvěru u bank, které jsou v cizích rukách a jejich zisk je opět vyváděn mimo Českou republiku.
Co však je nutné výrazně kritizovat, jsou dotace do podnikatelské sféry a obrovský nárůst byrokracie spojený s enormním nárůstem počtu úředníků placených z daní.
Posledním hřebíkem do rakve je umělé snižování kurzu české koruny. Česká národní banka je odůvodňuje rizikem odchodu investorů do jiných zemí, např. Rumunska nebo Bulharska. Kdyby tomu tak bylo, dávno by tam již investoři byli. Brání jim však přepravní vzdálenost a kvalita pracovní síly v těchto zemích.
Neustálé volání po změně hospodářské politiky vlády je zcela mimo realitu. Vláda nemá žádnou možnost tuto situaci změnit. Vláda může pouze zvyšovat platy ve veřejné sféře (což činí), ovšem pouze za cenu zvyšování státního dluhu, a spoléhat na to, že se pracovníci v hospodářské sféře nebudou bouřit.
Druhou možností je snížit výdaje na dotace, úředníky, neziskové organizace atd. To však vláda nikdy neudělá, protože by tím ztratila své voliče.
Jaké je tedy východisko? Žádné. Nezbývá než se s tímto stavem smířit a užívat si nejvyšší životní úrovně, jaká kdy v českých zemích byla. Ta se totiž i při nízkých mzdách od zemí na jih a západ až tolik neliší.