Co je na českém daňovém systému špatného a co by bylo zapotřebí změnit? Začněme z nezvyklé strany: co je na českých daních dobrého.
V první řadě, české daně nejsou extrémně vysoké. Celková daňová zátěž ekonomiky se pohybuje kolem 34 procent HDP, což je pro ekonomiku našeho typu víceméně přijatelné. Vyšší daňová zátěž by představovala zásadní břemeno pro hospodářský růst. Bohatší evropské země, které jsou zdaněny vyšší měrou, již příliš nerostou, spíše stagnují: svého bohatství dosáhly v dobách podstatně nižší daňové zátěže. Tedy zpravidla do začátku 70. let.
Za druhé, výnosy daní nejsou ani nepřiměřeně nízké. Oněch 34 procent HDP je dost velký objem financí, který by měl stačit na provoz fungujícího sociálního státu. Existují země, jejichž vlády jsou mnohem skromnější, a nejde přitom jen o chudé země. Jde i o Švýcarsko a Irsko. (Proč si politici neustále stěžují na nedostatek peněz? To už je zvyk politiků: raději utrácet, než šetřit. Problém českého rozpočtu není nedostatek příjmů, ale nadbytek výdajů.)
Tím však výčet výhod českých daní pomalu končí a začíná seznam nevýhod.
Pokud jde o sazby, 19 procent ze zisku korporací nevypadá jako vysoká sazba (zvláště ve srovnání se 40 procenty v USA!), ale přesto je čas přistoupit k jejímu snížení. Výpadek příjmů? Schodek státního rozpočtu? Nedodržování maastrichtských kritérií? Tyto starosti jsou velmi pravděpodobně úplně zbytečné. Celá historie českých korporátních daní od roku 1990 totiž hovoří o tom, že snižování sazeb nemělo za následek pokles příjmů.
Připomeňme, že začátkem 90. let jsme měli sazbu daně z příjmů právnických osob na úrovni 55 procent (ano, opravdu!) a že jen postupně docházelo k jejímu snižování. Nikdy se nepotvrdily obavy, že nižší sazba způsobí výpadek příjmů. Vždy se ukázalo, že česká ekonomika se nacházela na sestupné straně Lafferovy křivky, to znamená v situaci, kdy snížení sazby způsobí nárůst daňového inkasa. Existují argumenty, že tento předpoklad stále platí: zejména zkušenosti jiných zemí s nižšími sazbami. Rovná daň z příjmu ve výši 15 procent pro zaměstnance, živnostníky, podnikatele i korporace je velmi rozumné řešení.
Další nevýhodou českého daňového systému je významná role lidského faktoru. Systém je rozdrobený na velké množství místních finančních úřadů, které fungují částečně jako stát ve státě a které aplikují vlastní výklady daňových zákonů a vyhlášek. Zkušení daňoví poradci ví, co projde na Praze 3, ale nikoli na Praze 4, co je možné v Olomouci, ale naprosto vyloučeno v Ostravě. To není stav, který by byl příznivý pro rozvoj podnikání, neboť výklad má být jednotný a nemá záviset na lidském faktoru.
Když jsme u lidského faktoru, není důvod, proč celou daňovou agendu nepřesunout do elektronické podoby. Kdo má zkušenosti s podnikáním ve Velké Británii, ví, že nikdy nemusí osobně navštívit finanční úřad. Veškerá komunikace se odehrává prostřednictvím vládního internetového portálu, který je navržen s ohledem na pohodlí uživatelů. Finanční úřad Jejího Veličenstva je sice špičkově technicky vyspělý, ale nešikanuje podnikatele nesmysly typu EET nebo kontrolních hlášení.
Konečně posledním bodem v tomto přehledu by měl být fakt, že český daňový systém nebyl nikdy úmyslně konstruován s ohledem na to, aby se Česko stalo příznivý daňovým domicilem pro zahraniční investory. Zde nejde o výhody pro zahraniční majitele montoven, které jsou velkorysé: zde se jedná o to, aby se Česko stalo alespoň v malé míře daňově atraktivní zemí typu Lucemburska, Nizozemska, Irska nebo Malty.
Ujelo nám již několik vlaků. Například Nizozemsko si pojistilo svoji pozici výhodného sídla mezinárodních holdingů již při zakládání Evropské unie, kdy si vymohlo několik trvalých výjimek. Naše vyjednavače při vstupu něco takového patrně ani nenapadlo. Ale ne vše je ještě ztraceno. Stálo by za námahu udělat z Česka atraktivní domicil, kde se vyplácí platit daně. Vlastní představu daňové politiky představí Realisté na jaře letošního roku ve svém volebním programu.
Autor je ekonom a zakladatel strany