Hora dluhů
Italská vláda se 23. prosince rozhodla zachránit nejstarší banku světa, Monte Paschi. Římské vládě šlo především o záchranu peněz tisíců drobných akcionářům banky. Podle evropského práva je to sice nedovolené, ale v EU je téměř pravidlem, že když jde o silnějšího hráče, tak žádná pravidla neplatí. Římská vláda se dohodla s Evropskou komisí na tom, že dluhopisy Monte Paschi byly vydány s podvodným záměrem. A tak je vlastně zakázaný bail out (záchrana banky penězi daňových poplatníků) najednou přípustný. Záchrana Monte Paschi je přesto nejistá a navíc je toto „Monte“ pouze špička ledovce. Chcete-li to ještě názorněji, tak je to možná Lehman Brothers italské bankovní krize. Krach Lehman Brothers odstartoval v září 2008 globální bankovní krizi.
Monte Paschi a další italské banky totiž sedí na hoře nedobytných úvěrů. Mluví se o více než 350 miliardách eur, ale skutečný objem je pravděpodobně podstatně vyšší. Sumu zvyšují a ještě větší problém představují pojistky proti platební neschopnosti dlužníka. Jednak proto, že s těmito pojistkami mohou obchodovat i ti, kteří sami vůbec věřitelé nejsou a hledají jen výnosnou spekulaci. A dále proto, že se často jedná o pojistky na státní dluhopisy krizových zemí eurozóny, které nakonec kryjí daňoví poplatníci z bohatších členských zemí. A tak jdou spekulanti víceméně najisto. Dlouhodobě nezodpovědná politika vlád eurozóny jim již léta umožňuje vydělávat na úkor daňových poplatníků. No a po Řecku je, zdá se, na řadě Itálie.
Problémové italské banky by správně měly jít do konkursu, protože jich je příliš mnoho a příliš mnohé z nich mají nedostatečně výnosný obchodní model. Ale zároveň jsou to často ty samé banky, které kupují dluhopisy svých vlastních vlád, které kryje ECB (Evropská centrální banka), tedy opět občané států eurozóny. Tyto banky tedy zásobují své vlády přísunem čerstvých peněz, za které nedobrovolně ručí daňoví poplatníci z jiných států eurozóny. To umožňuje, že se zejména jihoevropští členové eurozóny již léta vyhýbají nutným úsporám a hospodářským a sociálním reformám.
Při krachu dalších italských bank by to bylo dražší než v případě Monte Paschi. Jak jsem již zmínil, měl by (podle evropského práva) jejich případný konkurs postihnout jejich akcionáře a zákazníky. Ale to by byl v dnešní Itálii dosti spolehlivý recept na revoluci. Proto italská vláda požaduje, aby byly tamější banky subvencovány ostatními zeměmi. Na příkladu Itálie se ukáže, jestli je vůbec ještě možné zachránit euro pomocí reforem, nebo jestli se měnová unie rozpadne nekontrolovaně. Soudě podle dosavadního chováni evropských vlád a institucí, je to druhé pravděpodobnější.
Moudrost většiny
Situaci Itálie komplikuje ještě jedna významná události. Dosavadní premiér Matteo Renzi prohrál 4. prosince referendum týkající se reforem politického systému a odstoupil. Téma a výsledek referenda mají mnoho společného s přístupem k vládnutí v současné Evropě. Možná si vzpomenete na mé články o referendu a moudrosti většiny a s nimi spjatou debatu. A tak chci připomenout, že odmítnutí plánů italské vlády většinou voličů považuji za další důkaz moudrosti většiny. Proč?
To, co Renzi nazýval reformou volebního a zastupitelského systému, byla fakticky jeho zásadní změna; jednalo by se o převzetí absolutní moci centrální vládou. Již samotný vznik vlády by byl podle jeho plánu postaven na velmi pochybných demokratických základech. Kdyby totiž bylo referendum z hlediska Renziho úspěšné, tak by vítězné straně příštích voleb stačilo již pouhých 20 procent hlasů k tomu, aby měla automaticky 54 procent křesel v parlamentu. Relativně nejsilnější strana by pak vůbec nebyla odkázána na hledání koaličního partnera, a to ani tehdy, když by byla na hony vzdálena od většiny.
Itálie by dostala většinové volební právo s dramaticky okleštěnými možnostmi účinné kontroly. Zároveň by totiž zmizela dosavadní druhá parlamentní komora a navíc by byla oslabena pozice regionů oproti římské vládě. Zastánci Renziho plánů argumentovali tím, že je nutné přijímat a uskutečňovat rozhodnutí snáze a rychleji. Nechtěli ale mluvit o tom, jestli jsou jejich rozhodnutí správná nebo špatná a kdo ponese jejich důsledky. Ale přesně o to jde.
V této souvislosti je na místě připomenout Realistický kodex. Plány italské vlády jsou totiž dokonalým ztělesnění toho, proč Realisté zásadně odmítají současný styl vládnutí. Jeho společným jmenovatelem je snaha vzít občanům jakoukoliv možnost spolurozhodovat a přenechat jim za odměnu plnou zodpovědnost za osamělá rozhodnutí vládnoucí oligarchie. Na rozdíl od rozhodnutí učiněných většinou obyvatelstva však mají rozhodnutí oligarchie zabudovanou tendenci být pravděpodobněji chybná. To je způsobeno především jejím sklonem upřednostňovat vlastní zájmy. Při rozhodnutích většiny se tato systematická chyba výrazně oslabí nebo dokonce zcela neutralizuje, a to díky různorodosti zájmů celé společnosti. Hlavně proto Realisté prosazují zvýšení podílu občanů na rozhodování.
Co bude po volbách?
Jestliže v nastávajících volbách vyhraje protestní Hnutí pěti hvězd, tak poklesne ochota investorů riskovat nákup dluhopisů krizových zemí a investovat do bankovního průmyslu. To oslabí burzy a v konečném důsledku povede k rychlému či pomalému „odchodu“ investorů z eura. V Itálii - a právě se ukazuje, že i ve Španělsku - se vymstilo to, že vládnoucí kruhy v eurozóně dlouhodobě, minimálně od finanční krize 2008, odkládají změny v bankovním systému, zejména v jihoevropských státech. Právě naopak oslabují s pomocí ECB a jejích levných peněz tlak na krizové země, aby uskutečnily nepopulární ekonomické a sociální reformy.
Druhým pravděpodobným důsledkem vítězství Hnutí pěti hvězd bude jeho snaha vyvést Itálii z eurozóny. Tomu se však bude EU zuby nehty bránit; řecká vláda strany Syriza to již zažila na vlastní kůži. A vystoupení tak významné země jako Itálie z eurozóny by pro Brusel znamenalo nebezpečí možného lavinového efektu. Avšak když tomu EU zabrání, tak tím dosáhne pouze toho, že eurozóna přežije o trochu déle, ale zkolabuje pak nekontrolovaně. „Příležitostí“ pro to by mohla být další finanční krize, která se nad světem vznáší.