Určitá míra neefektivity při výběru daní může být ku prospěchu ekonomiky
Nobelovu cenu za ekonomické vědy za rok 2016 obdrží profesoři Oliver Hart a Bengt Holmström. Konkrétním důvodem udělení je přínos obou k teorii kontraktů a pobídek. O co jde?
Práce obou učenců jsou natolik teoretické, že jejich plné pochopení není samozřejmé ani pro specialisty, kteří se danému oboru věnují na akademické úrovni. Pokud nám ale stačí jen pochopení principu, situace není tak beznadějná. Teorie pobídek má navíc i praktické uplatnění.
Představte si, že jste v situaci majitele podniku, který uvažuje o struktuře prémií pro manažery a další zaměstnance. Zdánlivě je to jednoduché: čím vyšší výkon, tím vyšší odměna. Ve skutečnosti ale do výkonu často zasahuje i náhoda. Čím vyšší manažerská pozice, tím větší je role náhody. Například tržby automobilek a realitních kanceláří jsou silně svázány s hospodářským cyklem. Hovoříme-li například o portfoliu manažera podílového fondu, význam náhody v jeho práci je zásadní. Když akcie nebo dluhopisy rostou v ceně, daří se i neumětelům. Když trhy padají, ani zázračný manažer nevykouzlí zisk. (Přesně řečeno, občas vykouzlí, ale nebudete mít jistotu, jestli neměl prostě štěstí na správný výběr akcií.)
Zde vstupuje Holmströmova teorie výkonnostních prémií. Ze situace vyplývá, že pokud manažer bude hodnocen čistě na základě výnosu, jeho odměna může být z velké části určena náhodou. To by bylo nefér vůči manažerům, kteří jsou pečlivější a pracovitější, neboť i jejich odměna by byla převážně náhodná. Nejen to: čistě výkonnostní odměna by manažery sváděla k nepřiměřenému riziku. V dobrých časech, kdy se akciím daří, by investovali do rizikovějších cenných papírů, aby získali výkonnostní odměnu. V časech burzovního poklesu by jejich výkonnostní odměna byla nulová, ovšem výnos rizikových investic pro klienty by byl žalostný. Mnozí klienti hedge fondů se o tom přesvědčili v praxi!
Holmströmova teorie doporučuje rozdělit odměnu na fixní složku, na čistě výkonnostní složku a na složku subjektivně hodnocenou nadřízeným dotyčného manažera. Váhy těchto složek je optimální namíchat na základě rozptylů jejich hodnot, tedy v souladu s teorií informace...
Zde se teorie dostává do sfér, které jsou vysoko nad běžnou praxí odměňování v různých firmách a organizacích. Nicméně je zajímavé sledovat, do jaké míry schémata oceňování respektují Holmströmovu teorii či nikoli. Například finanční poradci bývají vypláceni na základě vlastní produkce a produkce podřízených poradců, které získali do sítě, s nulovou fixní složkou. Jde o extrémní příklad Holmströmova modelu, který vznikl v praxi, ale který přesně respektuje jeho zásady pro dané konkrétní prostředí.
Přehnané úspory na nesprávných místech
Profesor Oliver Hart se kromě jiného zabýval také otázkou, zdali v určitých oblastech je státní sektor lepší než soukromý. Může, a to ze zcela paradoxního a nečekaného důvodu. V jedné z prací (se spoluautory Shleiferem a Vishnym) tvrdí, že soukromý sektor by neměl provozovat například vězení. Proč? Soukromý sektor je příliš efektivní a jeho důraz na ziskový motiv by mohl vést k přehnaným úsporám a k otřesným poměrům v nápravných zařízeních. Tolerovat jistou míru státní neefektivnosti je v tomto případě menší zlo než připustit přehnané úspory na nesprávných místech.
Zmíněná práce měla široký praktický ohlas zejména v americkém vězeňství. Ale nejde jen o vězení. Z historie je známa vysoká míra lidového antisemitismu na území carského Ruska. Proč tam? Protože carské úřady kdysi svěřily výběr daní a mýta soukromému sektoru, jemuž tehdy dominovali právě Židé. Zřejmě si počínali natolik efektivně, že nenávist poplatníků k výběrčím daní se přenesla na celé náboženství a etnickou skupinu... Inu, i příliš dobré výsledky ve výběru daní mohou být na škodu.
V modernější době můžeme uvést příklad vyspělé ekonomiky, která úmyslně připouští značnou míru neefektivity při výběru daní. Jde o Dánsko.
Britský novinář Michael Booth uvádí v knize The Almost Nearly Perfect People (Téměř dokonalí lidé), že Dánové, včetně vlády a úřadů, široce tolerují černý trh a daňové úniky, zejména v oblasti daně z přidané hodnoty. V průzkumu se polovina Dánů přiznala, že v předchozím roce nejméně jednou něco koupila bez zaplacení DPH. V knize citovaný ekonom Ove Kaj Pedersen z Copenhagen Business School to pokládá za normální jev:
„Mohli bychom se černého trhu zbavit velmi snadno, ale zničili bychom tím velkou část soukromého sektoru. Soukromé firmy poskytující služby mají typicky pět až sedm zaměstnanců. Potlačení černého trhu by je smetlo z povrchu zemského.“
Proto technicky vyspělé Dánsko nemá elektronickou evidenci tržeb. Námět k zamyšlení pro české ministerstvo financí a vládu. Mimochodem, uvidíme, jak česká ekonomika zareaguje na tento experiment. Možná že se stane tématem výzkumu některého budoucího laureáta Nobelovy ceny za ekonomické vědy.
Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners
LN, 12.10.2016