Penzijní systémy řady zemí jsou časovanou bombou, jen nevíme, kdy vybuchnou
Penzijní reforma téměř zmizela jakožto téma české veřejné diskuse. Je to chyba. Penze a jejich financování jsou nejpalčivějším ekonomický problémem Evropy. Větší problém než italská bankovní krize a mnohem větší problém než řecké veřejné finance. Země OECD oficiálně dluží asi 44 tisíc miliard dolarů. Hodnota nekrytých penzijních závazků ovšem dosahuje 78 tisíc miliard dolarů, uvádí Citigroup.
Když je řeč o Řecku: platební neschopnost této země byla způsobena nezvládnutím penzijní reformy. Řecko mělo řadu problémů, ale krizi způsobil jediný z nich: od 80. let si politické strany kupovaly přízeň voličů nesmírně štědrou penzijní politikou. Starobní penze, vdovské důchody, invalidní důchody a další podobné programy stály dohromady bezmála 18 procent hrubého domácího produktu ročně (stav z roku 2012).
Štědrou politiku musí nakonec někdo platit
Pro srovnání, Itálie utrácí na důchody kolem 16,5 procenta HDP ročně. Italský státní dluh činí 132 procent hrubého domácího produktu. Země musí mít vysoké daně, protože má vysoké výdaje. Vysoké daně ovšem tlumí hospodářský růst, což vede k chabému výběru daní a následně ke snahám ještě zvyšovat daně. Spirála zkázy se uzavírá. Na jejím počátku ovšem stála přehnaně štědrá důchodová politika.
Kromě Itálie má velké šance stát se Řeckem budoucnosti také Francie. Francouzské penzijní výdaje činí „pouze“ 15 procent HDP ročně, ovšem kumulovaný dluh francouzského penzijního systému činí podle Citigroup přes 350 procent HDP. A co Německo? Děsivých 330 procent HDP. Ne, ani Německo není stabilním finančním pilířem Evropy.
Kdyby Řecko bylo udrželo podíl penzijních výdajů na české úrovni (pod 10 procent HDP), nenastala by žádná řecká finanční krize. A naopak: pokud Česko neudrží své penzijní výdaje dlouhodobě pod kontrolou, nastanou problémy. Na kolika letech máme „zastropovat“ penzijní věk? Na věku nezáleží. Podstatné je, aby celkové náklady na penze (starobní i jiné) nepřesáhly zmíněných 10 procent HDP.
Protiporodní politika
To ale není celý problém. Do hry vstupují centrální banky.
Evropská centrální banka se pokouší stimulovat ochablé ekonomiky nízkými úrokovými sazbami a pumpováním peněz do ekonomiky. Tato léčba nese paradoxní výsledky. Důsledkem nárůstu objemu peněz v ekonomice je růst cen nemovitostí. Jaký mají dražší byty dopad na porodnost a dlouhodobou stabilitu penzijního systému? Hádejte, můžete jednou.
Krátkodobější, ale o to drtivější dopad může mít pokles úrokových sazeb na penzijní fondy. Centrální banky snižují úrokové sazby, aby snížily atraktivitu spoření ve prospěch spotřeby. Jenže existují investoři, kteří za žádných okolností nesmějí prohýřit své úspory bez ohledu na úmyslu centrálních bank. Těmito investory jsou penzijní fondy.
Většina penzijních fondů investuje těžiště majetku svých klientů do dluhopisů. Co se stane, když úrokové sazby dluhopisů klesnou pod inflaci? Budoucí důchodci relativně zchudnou. A co se stane, když dluhopisy ponesou záporné úrokové sazby? Buď důchodci zchudnou absolutně, anebo penzijní fondy radikálně změní strategii a opustí pevně úročené nástroje.
Střádalové mohou být také oběťmi centrálních bank
Nevadí centrálním bankéřům, že důchodci budou chudší a penzijní fondy se octnou na pokraji bankrotu? Andrew Haldane, hlavní ekonom Bank of England vysvětluje postoj centrálních bank: „Mám pochopení pro střádaly, ale naší prioritou je tvorba pracovních míst.“ Přeloženo do běžného jazyka: „V zájmu prosperity jsme připraveni rozpustit hodnotu úspor, protože naše modely nám to doporučují.“
Typická vyspělá západní ekonomika současnosti vypadá tak, že státní penzijní systém má kumulovaný dluh v řádech stovek procent hrubého domácího produktu, zatímco penzijní fondy vlastní neúročené nebo dokonce ztrátové dluhopisy vydané předluženým státem.
Jak toto vše nakonec skončí? Centrální banky jsou v koncích. Nemohou zvýšit úrokové sazby, protože by okamžitě způsobily těžké potíže dlužníkům. Nakonec nutně prodělají věřitelé. Včetně majitelů státních dluhopisů.
A co penzijní fondy? Je logické přeorientovat investiční strategii z dluhopisů na výnosnější nástroje, především akcie. Akciím velmi svědčí současná měnová politika. Někdo může prosazovat zlato nebo nemovitosti – budiž, i to má svoji logiku. Čím hůře se ekonomice bude dařit, tím zběsileji budou centrální bankéři pumpovat peníze do ekonomiky. Kdo touží po jistotách, zde má jednu docela solidní.
Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners
LN, 29.8.2016