„Dostávám záchvaty, když slyším, že země Visegradu říkají, že nemají tradici v přijímání běženců,“ říká lucemburský ministr zahraničí. A dodává „Musím říci, že my jsme také neměli tradici, že bohatší členské státy pomáhají těm chudším.“
Tím pomáháním má asi pan ministr na mysli evropské dotace na cokoli. Ale popořádku: nikdy není možné zapomenout na první semináře, kde nás - členy samospráv - školili a přesvědčovali pracovníci agentur proškolení právě v těch bohatších zemích EU, jak samozřejmá je pomoc novým, chudším, slabším...
Jaká je samozřejmost, že prozatím náš přínos do společného „balíku“ nebude nutný a potřebný ve stejné výši,jako těch bohatších. Jak postupně i my zbohatneme a budeme přispívat zase těm dalším chudším, kteří přijdou po nás. Bohulibost z jejich vystupování jen tekla.
Jak nám vysvětlovali postupy jak připravovat projekty, jak psát žádosti, jak čerpat. Jak nás přesvědčovali, že není oblasti, kde by nebylo možné, nutné a potřebné využití „evropských peněz“.
Nikde ale nebyla řeč, natož převtělená do paragrafů dotačních podmínek, že kromě povinnosti platit příspěvek do společné evropské pokladny tu bude i „věcné plnění“ ve formě přijímání uprchlíků.
Toto vše se odehrávalo před drahnými roky, obvykle v konferenčních centrech velmi drahých hotelů.
Těch seminářů bylo po celém České republice nepočítaně. Postupně se pro některé samosprávy stal z „čerpání“ životní styl. Kdo nečerpal, byl považován za zaostalého.
Teprve později se do novinových článků dostávaly zprávy o parkových lavičkách v ceně padesát a více tisíc za kus, teprve později byly spočítány náklady na metr některých cyklostezek. Ještě později se objevovaly záběry, jak v sídlech ROPů zasahuje policie, a ještě později záběry ze soudních síní.
Netvrdím, že nepravosti měly na svědomí ty papírky převtělené do kouzelného slůvka dotace. Odolat totiž jejich lákavému šustění se všem zúčastněným nedařilo. Také se v té době začalo často objevovat slovo korupce. Byla „velká protikorupční revoluce“, které se chytily některé jiné organizace, také dílčím způsobem placené z „evropských peněz“, uměřená těm ušmudlaným zlatokopům, kteří se chtěli na levných penězích přiživit?
Samozřejmě netvrdím, že určitá, věřme že snad velká část takto získaných peněz nebyla použita správným a hlavně poctivým způsobem. Byla ale použita vždy pouze na potřebné projekty? Jsou všechna ta nově postavená luxusní hřiště, cyklostezky či aquaparky dostatečně využité?
Nebylo by správné, když už ty slavné „evropské peníze“ existují, aby se z nich financovaly pouze evropsky potřebné projekty? Dálnice, silnice, železnice, vodní cesty procházející několika zeměmi?
Kdysi jsem pro Pravý břeh napsala článek „Evropské dotace kazí vkus a charakter“. Teď se dozvídáme, že ohrožují i psychické zdraví jednoho ministra. Až zase dostane některý z takových či podobných pánů záchvaty, ať si dá prášek nebo mokrý ručník na hlavu. Snad mu to pomůže k zamyšlení nad smysluplností jeho rozhodování. Rozčilení či záchvaty nejsou program. To v naší zemi víme už od dob TGM. Měli by to vědět i ve starých zemích EU.