Máme prý kupovat české jídlo. Proč je jinde nacionalismus potlačován, ale u jídla nikoliv?
Vaření se stalo takřka novým náboženstvím Čechů, Slezanů a Moravanů. Kdo by neznal hvězdná gastrojména, jako je Pohlreich, Babica, Sapík, Dita P., či kdo by zapomněl na Láďu Hrušku a jeho „vaření“ uprostřed hlavních televizních zpráv – v té době patrně světový unikát? Ale z čeho vlastně vařit?
Položme si zásadní (a pro mnohé konzervativnější čtenáře i provokativní) otázku: má smysl kupovat české potraviny?
Hypermarkety rády přelepují (někdy i zahraniční) potraviny nálepkami Česká kvalita. Patří k dobrému tónu, že každý ministr zemědělství nabádá Čechy, aby kupovali české potraviny. Politicky pochopitelné!
Zahraji si trochu na ďáblova advokáta – a proč je vlastně máme kupovat?
Rovina politická. Neměli bychom uvažovat jako skuteční Evropané v hranicích EU, a ne jen postaru v hranicích národního státu – tedy ČR? Vím, oponent teď namítne: němečtí, slovenští, francouzští (ti obzvláště), polští či belgičtí ministři dělávají totéž – doporučují své vlastní národní produkty.
Ale není to již přežitá strategie a nemělo by jít Česko zbytku EU progresivně příkladem? Proč se nepokusit alespoň zde udávat tón? Proč být pořád ve vleku ostatních? Nebyly národní státy příčinou například světových válek? Pánové politici, proč jinde je nacionalismus potlačován, ale u jídla a pití preferován, či dokonce podporován státem?
Za kritickou zmínku stojí i různé bohatě dotované, ale přitom skoro neviditelné propagační programy `a la domácí ryba (kampaň na podporu konzumace tuzemských sladkovodních ryb prý stála neuvěřitelných 150 milionů korun), které připomínaly spíše černou díru na veřejné peníze než smysluplné akce.
Máslo zde vzniklé, či přebalené?
Dalším problémem je vůbec dohledat, kde byla potravina vyrobena a do které země z ní poteče zisk a kde bude zisk vlastně zdaněn. Vypátrat skutečného původce je mnohdy úkol hodný legendárního detektiva Štiky (zde spíše PaŠtiky). Kapitál je svou povahou mezinárodní (či jak se dnes moderně pronáší – nadnárodní), takže je z prapodstaty věci dnes velice složité dohledat, kdo je a kdo není český (moravský) producent potravin. Řada „českých“ zemědělců patří cizím vlastníkům a zdaňuje též v zahraničí či díky daňovým optimalizacím zdaňuje velmi málo či takřka nic.
Jednou z mála skutečných výhod „jídla zblízka“ je, že neekologicky necestovalo přes půl zeměkoule. Dlouhá cesta přirozeně ani nepřidá na kvalitě potravin. Nicméně i zde platí výše zmíněná teze o složitosti určení původu a zdroje potraviny pro běžného spotřebitele.
Tedy, že máslo skutečně „vzniklo“ v Česku a nebylo zde jen „přebaleno“. Anebo kupující si sice může přečíst, že to které jídlo bylo vyrobeno v Česku, ale zpravidla už se nedozví, odkud pochází většina surovin, ze kterých byla jím zakoupená pochoutka skutečně vytvořena. V tom blázinci proto nepřekvapí uvědomělá uživatelka, která kolegyním ve facebookové diskusi sděluje, že sehnala české mandarinky!
Další mantra: člověk si připlatí a dostane kvalitnější jídlo. Na první pohled logické, nicméně i zde existuje mnoho výjimek. Jak opakovaně prokázaly spotřebitelské testy, levnější potraviny byly paradoxně kvalitnější než ty dražší – často se možno v m édiích dočíst: „... levná másla jsou dobrá. V testu dopadla lépe než dražší konkurence.“ A pak se v tom vyznejte, paní Supermarketová.
Když si uvědomíme, že ročně je v ČR přes 800 000 exekucí, rozhodně se lidem nemožno divit, že se snaží šetřit, a to i na jídle. Jde o rozumné chování milionů zdravě uvažujících lidí, aby též neskončili v rukou exekutorů. A navíc pokud nemají jistotu, že dražší potravina je skutečně kvalitnější, rozumíme jim dvojnásob.
Rozumní lidé budou kupovat jídlo podle ceny a kvality, ne podle „státní příslušnosti“, ať se to politikům líbí, či nikoliv!
Autor je právník a VŠ pedagog
LN, 22.4.2016