Nejde rozkrást, ale snadno ho můžete otrávit
Andrej Babiš působí nezranitelně, ale jeho doba jednou skončí. Chceme-li, aby po Babišovi přišel režim poskytující podmínky pro svobodu, prosperitu a klidný slušný život, potřebujeme porozumět příčinám, které způsobily erozi a posléze zánik režimu předbabišovského. A potřebujeme se také zbavit některých chybných hluboko zažraných představ.
V květnu jsem dvěma texty se společným záhlavím Andrej Babiš a konec demokracie v Česku (zde a zde) odstartoval sérii článků, v níž – jak jsem slíbil – se pokusím popsat příčiny konce předbabišovské éry a odhalit a rozebrat ony zažrané mylné představy.
Na rozdíl od většiny čtenářů si ještě dobře pamatuju první polovinu devadesátých let. Prezidentem byl Václav Havel, premiérem Václav Klaus. Pokud vás tehdy vyhodili z práce, ještě ten den jste bez problémů sehnali jiné místo. Vláda hospodařila s přebytkem. Bezdomovci se v Praze vyskytovali, ale byly to spíš jednotlivé kuriózní případy. Životní prostředí procházelo nejrychlejším zlepšováním v dějinách. A zároveň probíhala doslova expanze nových nakladatelství, divadel a klubů. Nikdy předtím ani potom na tom nebyla česká kultura tak dobře. A věřte tomu nebo ne, bylo to s nepatrným zlomkem dotací proti dnešku.
Čím víc boje proti tunelům, tím hůř pro obyčejné lidi
Dnes se píše o první polovině devadesátých let jako o době bezprecedentního rozkrádání, ale tehdy to lidé tak neprožívali. Měli slušnou práci a životní úroveň se zvyšovala. Občas si zanadávali na nějakého privatizačního lupiče, ale většinou si tím nenechali kazit náladu. Nepřipadalo nám to rozhodující. Brali jsme to tak, že v každé společnosti občas dojde k nějaké krádeži a v každé společnosti se občas stane, že se nějakého zloděje nepovede dostat do vězení.
Ale pak jsme se dozvěděli, že žijeme ve spálené a vytunelované zemi. A v roce 1996 poprvé výrazně zabodovala politická strana, která označila boj proti rozkrádání za prioritu. Od té doby se bojuje proti tunelování stále usilovněji, stále víc lidí je bez práce a vláda je stále zadluženější. Ale na obzoru se už možná rýsují zlaté časy, kdy nikdo nebude pracovat, všichni se budeme celý den navzájem hlídat a konečně nastane blahobyt.
Dost sarkasmu. Nejde totiž jen o to, že pár chytrákům přinesl boj proti korupci snadné živobytí, ale hlavně o to, že nám chybí porozumění, jak funguje kapitalistická ekonomika. Respektive jak má fungovat, aby se lidem dobře vedlo. Kdybychom tomu rozuměli, bylo by nám jasné, že řeči o rozkrádání národního hospodářství jsou naprostá pitomost. Národní hospodářství nemůže být z principu rozkradeno, stejně jako nemůže být rozkraden čistý vzduch nebo dobrá nálada. Ale je možné ho velmi snadno zničit. Přesně to se nám stalo.
Ekonomie jako boj o truhly zlaťáků
Tunelovací teorie staví na popisu národních ekonomik, jaké existovaly před průmyslovou revolucí. Bohatství – to byla hromada zlata, kamenný hrad, lán pole, les nebo skupina otroků či nevolníků. Kdo dokáže ubránit své bedny zlata a zmocnit se cizích, ten zbohatne. Kdo své bedny ubránit nedokáže, zchudne. Pokud tedy česká ekonomika chudne, musí z toho nutně vyplývat, že nám někdo krade zlato nebo jiné bohatství. To se nám snaží namluvit komunisté, sociální demokraté, Andrej Babiš, zelení, ale jsou na tom založené i třeba ekonomické návrhy Úsvitu. Pan europoslanec Keller se nechal před časem slyšet, že kdybychom si všechno nerozkradli, nemuseli bychom dnes pracovat a všichni jsme mohli žít z podpor (slyšíte v tom ty bedny zlata?). A obzvlášť stupidní je „zlatobednové“ vysvětlování švýcarského hospodářského zázraku, podle kterého prý Švýcarsko zbohatlo díky penězům uloženým v tamních bankách. Samozřejmě by to nebylo možné. Kupují snad uložené peníze švýcarskou čokoládu a švýcarské hodinky? Rekreují se ve švýcarských horských střediscích? Nebo znamenají, že mají švýcarské podniky levnější úvěry? Nic z toho. Pokud chcete pochopit, proč se Švýcarům tak daří, zajeďte si do kterékoliv tamní vesnice a nechte si ukázat, kolik nových firem tam bylo za posledních pár let založeno. Švýcarsko je bohaté, protože tamní lidé neshánějí dotace, ale poctivě pracují.
Ekonomická teorie beden zlata ve skutečnosti nikdy nefungovala na úrovni národních ekonomik. Stačí připomenout Španělsko 16. až 18. století, kdy do země proudily tuny zlata z Nového světa, od čehož vládci očekávali zbohatnutí. Španělská ekonomika se fakticky zhroutila – dopad přílivu bohatství byl stejně pustošivý, jako je dnes příliv evropských dotací do nových zemí Evropské unie. Angličané měli obrovské štěstí, že toho jejich korzáři nedokázali ukrást dost.
Nicméně navzdory tomu všemu zlatobednovou teorii zastával Karel Marx (a všichni jeho myšlenkoví dědici), a dokonce ani klasická ekonomie ji neodmítla explicitně. Všechny ty výklady o křivkách a optimálním využití zdrojů ponechávají možnost, že jde pořád o ty bedny zlata. Když si je ubráníme a nenecháme rozkrást, pak nemusíme úzkostlivě řešit optimální využití a můžeme si dovolit spoustu regulací, nebo ne? Ne, takhle ekonomika nefunguje, a pokud se nezbavíme zlatobednové mentality, budeme každým rokem chudší a ubožejší. Možná tak dlouho, dokud se nevrátíme na úroveň nevolnictví a řemeslnických cechů.
Pořádek, nebo prosperita? Nemůžete mít obojí najednou
Alternativní pohled přinesl Joseph Schumpeter, když hledal odpověď na stejnou otázku, jakou dnes řešíme my. Stroj kapitalismu se porouchal, přestal vytvářet nová pracovní místa a není možné ho opravit, dokud nepochopíme, jak funguje. Obraz beden zlata (či práce, půdy a kapitálu) je k ničemu.
Schumpeter své vysvětlení rozvedl v díle Teorie ekonomického rozvoje z roku 1914, kde poprvé vysvětlil pojmy jako podnikatelská inovace (víte, že ekonomové před ním otázku inovací téměř úplně ignorovali?) a zejména „kreativní destrukce“. Asi hlavním Schumpeterovým objevem je fakt, že v podmínkách fungujícího kapitalismu jsou všechny formy majetku až neuvěřitelně pomíjivé. Vlastníte půdu? Možná za pár let někdo přijde s vynálezem, který nahradí kukuřici a hodnota vaší půdy klesne na zlomek ceny. Jste akcionářem železnice? Možná půjde za pár let do starého železa. Uhelné doly? Co když technologický vývoj způsobí takový pokles ceny uhlí, že nebude stačit ani na samotné platy horníků, o zisku nemluvě (s tím pan Bakala asi fakt nepočítal). Schumpeter používá metaforu bombardování a tvrdí, že jakýkoliv projekt a jakákoliv hodnota může být třeba hned zítra zničena nástupem inovace. Hodnoty ve smyslu starých beden zlata zmizely.
Schumpeterův popis ekonomiky proto ignoruje rovnovážné stavy a ideální využití zdrojů. Skutečnost vypadá spíše tak, že přijde inovace, lidé se jí pokoušejí přizpůsobit, ale dřív, než se jim to podaří dokonale, přijde inovace nová. Dobře fungující kapitalistická ekonomika připomíná chaotické hemžení, kde neustále zanikají zdánlivě pevné projekty a hodnoty a kde neustále vznikají nové.
Tím je dáno, že existuje jen jediná skutečná hodnota – schopnost a motivace vytvářet nové věci a přizpůsobovat se změnám. Rozkradení starých továren nemůže nikdy způsobit škody srovnatelné se snížením schopnosti zakládat nové továrny. Budoucnost se rozkrást nedá a na minulosti přestalo záležet (ve smyslu stávajících minulých firem, technologií a zdrojů, nikoliv ve formě morálky). Vytunelování národní ekonomiky je stejně nemožné jako vytunelování dobré nálady.
Co oligarcha nikdy nemůže pochopit
To vysvětluje, proč se lidem v devadesátých letech žilo tak dobře. Česká vláda tehdy nebyla schopná nebo ochotná uhlídat majetek velkých státních podniků, ale otevřela stavidla kreativity. Každý měsíc vznikaly tisíce nových firem – a nebyly to firmy konzultační! Ekonomika generovala víc než půl milionu nových pracovních míst ročně. Bez dotací, bez investičních pobídek, bez programů podpory podnikání. Kdyby ekonomové tehdy počkali na právníky, změny byly zastaveny a byrokraté nejdřív vytvořili hustou síť pravidel a směrnic, zabránilo by se některým krádežím – a Česká republika by byla životní úrovní blízko Ukrajině.
Z toho také vyplývá, že chce-li vláda rozhýbat ekonomiku, stojí před poměrně obtížným úkolem. Jak přimět nebo aspoň povzbudit obyvatele, aby byli kreativní, aby investovali do svých nápadů, aby byli ochotní občas riskovat a aby je začalo bavit tvořit něco nového.
Po tomto výkladu by mělo být jasné, jestli lze ekonomického růstu (a tudíž i naplnění státní kasy) dosáhnout opatřeními typu registračních pokladen či elektronického sledování faktur, přísnějšími směrnicemi a zvýšení pokuty za administrativní chybu při podávání daňového přiznání na půl milionu korun. Jenže to těžko vysvětlíte oligarchovi, který svým ekonomickým myšlením zůstal vězet v pozdním feudalismu, a který tudíž zná jedinou odpověď na hospodářské problémy: Ještě více drábů a ještě větší biče. Jenom nechápu, proč se účastí na takovém podniku kompromituje Aleš Michl.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce