Často se mluví o tom, že Německo se po 2. světové válce - také díky Marshallovu plánu a německé pracovitosti - rychle hospodářsky zvedlo, čemuž se říkalo "hospodářský zázrak". Proč se to neděje dnes ve východní Evropě? Když, přiznejme si, do ní tečou z Bruselu dotace podobně jako tehdy dolary do Německa. Je tedy postkomunistická Evropa o tolik horší než Německo po válce? Jak se to rádo předkládá "východňárům" a jak si to plno lidí i u nás myslí? Kdepak. Má to, mimo předem jmenované příčiny, ještě několik zásadních podkladů. Tak například, jak konstatuje P. Kohout v článku Mýty o německém hospodaření. Za prvé zasáhli Spojenci. Němci by se nikdy nedostali z dluhů, a nemohli by tedy zahájit cestu k hospodářskému zázraku, kdyby londýnská konference v roce 1953 neodpustila poražené zemi polovinu reparací z první světové války a kdyby účet za druhou světovou byl Němcům nebyl odpuštěn zcela.
Německý "hospodářský zázrak" 50. let byl tedy financován bezprecedentní velkorysostí Spojenců. Postkomunistickým státům neodpustil nikdo ani halíř. Spíš na jejich situaci Brusel a také vedoucí státy EU - Francie (zemědělství) a hlavně Německo (průmysl) - bezostyšně vydělávaly.
Další skutečností je to, že jsme neměli při návratu k demokracii jako patrony poválečné klasicky "kapitalistické" USA, ale dnešní, eurosocialismem prolezlou EU. Od počátku jsme tedy stáli na jiné startovní čáře. Na nás se ještě před vstupem do EU vrhly úzce profilované zahraniční ekonomické a politické skupiny, samy dostatečně stabilizované a dostatečně silné, a pomohly vytvořit zájmové skupiny, jaké nebyly v Německu po válce, kde byla technická a ekonomická elita zdecimována a nemohla ovlivňovat ekonomiku ve svůj prospěch. Takže se s pomocí Marshallova plánu v Německu rychle dosáhlo "ekonomického zázraku".
O naší republice se v době po převratu v roce 1989, dokud nebyly tyto zájmové skupiny u nás příliš silné, začalo mluvit jako o středoevropském průmyslovém tygrovi. Ovšem jakmile se po několika letech vše začalo upravovat podle "regulí EU", tedy jakmile k nám pronikly a i u nás se zformovaly tyto zájmové skupiny. Logicky pak nastala ekonomická stagnace. Stejně jako v celé EU, neboť shodou okolností jsem se strefili do nové módně-politické vlny stále více se socializující EU. Poválečné USA nebyly tím, čím je dnes Amerika pod vedením "obamistů", a tehdejší Evropa nebyla dnešní Evropu.
Nejprve si řekněme, že nemáme jinou možnost než spolupracovat s EU a s jejím skutečným lídrem, kterým je dnes Německo. Teoretická samostatnost je zhola nereálná, ostatně jako byla už od dob svatého Václava, a tím nemyslím Havla. Jenže je otázka, co bude s EU, a tedy s Evropou, v dohledné době.
Dnešní Evropa zdědila a pod různými módními zástěrkami přijala a vložila do demokratického hávu různě upravené modifikace fašismu, nacismu a komunismu.
Z ekonomického hlediska byl italský fašismus, jak říká americký novinář John T. Flyn v knize "As We Go Marching", v Itálii a částečně i v Německu "kartelizace ekonomiky a z toho plynoucí korporativismus a syndikalismus". To znamená, že byla zrušena volná ekonomická soutěž. Dnešní EU předstírá, že bojuje s kartely, ale sama je vytváří - viz výroba "ekologických žárovek, kdy byla zničena řada firem nejen v "nových státech EU" direktivním způsobem. Korporativismus znamená "organizování hospodářství v korporacích podobných cechům (například povinná "lékařská komora", hit dr. Ratha) a celý stát na stavovském principu - tzv. tripartita.Kdy o věcech veřejných rozhodují úzce zájmové skupiny – politici, průmyslníci a odbory. Syndikalismus propaguje přivlastňování výrobních prostředků ze strany odborů - například v Německu oblíbené zastoupení "pracujících" ve vedení soukromých firem, které u nás propaguje ČSSD. To vše vede k rychlému úpadku zájmu kapitálu o inovace a modernizaci.
Marxismus bolševického typu, nenávistný i k malým podnikatelům a řemeslníkům, pozorujeme zvláště v nově připojených státech EU. Ale třeba i ve Francii, kde jsou brzděny v rozvoji menší soukromé firmy různými předpisy a spoustou nesmyslných nařízení, které velké firmy s tisíci zaměstnanců dokáží odborně vyřešit, menší firmy to však ekonomicky ničí.
Také marxistická teorie, že bohatí jsou nutně zločinci a je nutno je obrat o jejich zisky, kvete nejen ve Francii – viz herec Depardieu -, ale i v Německu, kde byl natvrdo zavřen významný člověk šéf FC Bayern Uli Hoeness za daňový delikt, který ovšem Německo vůbec nepoškodil. Tím Evropa nutně přichází o nejprogresivnější lidi, kteří vždycky táhli vývoj Evropy kupředu.
Totalitní tužby hlavní ideové třídy levicových intelektuálů a byrokracie EU jsou za pokusem zglajchšaltovat (z německého gleich schalten - zarovnání, učinění stejným) celou Evropu, aby byla lépe z centra ovladatelná. A to i ekonomicky. Například ona vyhláška o "zakřivení banánů" nebyla žádným byrokratickým "úletem", ale byla prostě určena k likvidaci nepříjemných konkurentů, například banánů z portugalské Madeiry.
Jedním z největších "tajemství" EU je skutečnost, že ona nová "zelená ideologie" je opsaná z velkoněmeckých nacionalistických idejí a hlavně z nacistického programu takzvaného "zeleného křídla NSDAP", za nímž stáli Darré, Todt (viz Todtova organizace) a nacista Seifert, kteří vypracovali nacistický zákon Reichsnaturschutzgesetz z roku 1935. Ten je salámovou metodou ve zdemokratizované formě, alespoň formálně, vládán do zákonů a předpisů EU.
Evropská unie ve skutečnosti vykrádá a okrádá své občany a sama sebe svými orgány a za pomoci úzce profilovaných zájmových skupin, často jako v případě "cyklistiky", jednajícími v úzce egoistických mantinelech přikrytých ideologickou "politicky korektní mediální omáčkou". V Evropě jsou dnes desetitisíce různých takovýchto uskupení vystupujících jako skryté monopoly anebo jako "pseudonáboženská hnutí", které jsou skutečnými vládci Unie.
Jak říká Olson: "Tyto zájmové skupiny si postupem času zajišťují různá privilegia ve smyslu přerozdělování bohatství (místo jeho vytváření). Jinými slovy, stabilní společnost v čase prorůstá dobýváním rent, které pak omezuje hospodářský růst." V praxi to pak zajišťuje aparát EU a na něj napojené skupiny. Olsonova studie takto kvantifikovala ztráty z "dobývání rent", byť jen nepřímo - jako ušlý hospodářský růst.
Protože nejsou k dispozici čísla od nás ani z dalších "nových" států EU, využijeme studie zpracované organizací Business for Britain (BfB), která sdružuje 750 britských firem. Podle ní vydala Evropská unie v letech 2010 až jaro 2014 celkem 4 789 nových zákonů a regulací. V průměru vydává tedy EU pět takovýchto regulačních opatření denně! Podle výsledků BfB stála tato nařízení EU britské podniky od přijetí Lisabonské smlouvy 12 miliard liber (400 miliard Kč). Celkové náklady na plnění podmínek EU budou stát podle této studie Británii 96,5 miliardy liber, tedy 3,2 bilionu korun (celý český HDP za rok). Lze odhadnout, že náklady ekonomiky ČR, která nemá ani ty výjimky, jaké si vydupala Británie, byly v přepočtu stejně tak vysoké. Můžeme tedy říci, že plus mínus celý jeden roční hrubý domácí produkt ČR od roku 2009 padl na "plnění předpisů EU". To by znamenalo, že více než 7 % HDP ČR ročně padne na splnění potřeb těch, co získávají peníze "dobýváním rent" a vymáhají pro sebe přes Brusel různá privilegia ve smyslu přerozdělování bohatství (místo jeho vytváření). Tedy žijí na úkor "produktivního podnikání". Tyto ztráty jsou násobkem všech ztrát, které vznikají takzvanou velkou korupcí. Problém je, že platí-li někdy ono heslo, že "zloděj křičí chyťte zloděje", sedí to přesně na všechny ty aktivistické organizace, které stojí tak či onak za většinou zákonů a příkazů vydávaných EU.
A právě tak vzniká nízký či dokonce, započítáme-li ukryté dluhy států Unie, záporný hospodářský růst. Vedení Unie si je toho ve světlých chvílích vědomo, ale není schopné porazit vlastní běsy, které vyvolalo. Jako rozkládající se Sovětský svaz předstírá nějakou "činnost", jako když Barroso tvrdí, že: "v posledních pěti letech EU zrušila 5590 (svých vlastních) právních regulací", aniž by přiznal, že stejnou várku regulací EU opět přidala.
EU se zabývá a vyhlašuje politické fantasmagorie, jako byla na jaře roku 2000 Evropskou radou přijatá tzv. Lisabonská strategie. Byla rozvržená na celé desetiletí (2000-2010) a Unie se měla stát "nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností". Podobnost s komunistickým heslem "dohnat a předehnat" je až trapná.
Je rok 2014, Evropu ekonomicky drancují různé "zájmové skupiny", zatímco státy typu Číny, Tchaj-wanu, Turecka, ale i další se Evropě žijící jen z podstaty vzdalují.
Není tomu ovšem takto jen u nás. V nové práci "Testing Theories of American Politics - Elites, Interest Groups, and Average Citizen" její autoři Martin Gilens z Princeton University a Benjamin I. Page z Northwestern University docházejí k dosti dramatickému závěru. Zkoumali, kdo vlastně dnes řídí moderní euroamerickou společnost, a došli k dosti tristnímu závěru. Ve své práci se ptali, zda politická rozhodnutí v USA více určují
(1) průměrní (mediánoví) voliči,
(2) ekonomické elity,
(3) zájmové skupiny se širokým záběrem nebo
(4) zájmové skupiny s úzkým záběrem.
Vyšlo jim, že největší vliv mají skupiny (2), tedy ekonomické elity, což by bylo souhlasné s běžným obecným názorem i u nás, z čehož vychází také idea našeho "boje proti rozkrádání a mafiím", ale nejvíce je překvapivé, že pečlivě zpracovaná data ukazují, že stejnou, ne-li větší váhu mají skupiny zařazené pod bodem (4), zatímco běžný volič - bod (1) - nemá vliv téměř žádný.
Toto naprosto tristní zjištění ukazuje, proč USA ztrácejí na síle a významu, proč roste síla jejich konkurentů. A protože, prostudujeme-li si jen zákony a vyhlášky EU, které musí přijímat všechny státy EU a ty tvoří rozhodujících 70 % legislativy, a zjistíme-li, jak vznikají, lze říci, že v EU mají skupiny ve výzkumu označené jako (4), tedy skupiny s úzkým zájmovým záběrem, vzhledem k bruselské nedemokratičnosti rozhodující sílu asi tak z 90 %.
Můžeme tedy říci, že i když se podle posledních výzkumů u nás stále považuje náš vstup do EU a její vliv na nás za nezaměnitelný, mně jako pamětníkovi a aktivnímu účastníkovi dnešní stav politicky a ekonomicky připadá jako vzpomínka na léta 1963-1968. Snili jsme - a s námi mnozí v Evropě - o "socialismu s lidskou tváří". Byl to jen sen.
Dnes se upíráme k naději, že konečně vedení Unie dostane rozum, pochopí tu facku, co dostalo od Putina, a vzpamatuje se. Obávám se, že je to marná naděje. Byrokracie v Bruselu, zájmové skupiny, ideologičtí fanatici, media a intelektuálové jsou natolik prorostlí, že jim nezbývá, než se historicky znemožnit.
Možnosti jsou tyto:
- Buď se najde v EU politik formátu třeba Josefa II., rakouského císaře anebo čínského komunisty Teng Siao-pchinga, který provede "revoluci shora", anebo
- zákonitě dojde k rozpadu Unie a obrovským otřesům.
- Jako nepravděpodobnou se jeví představa, že to dokáže zajistit Německo jako nejsilnější stát Unie, které si kolem sebe shromáždilo řadu ekonomických "námezdních pomocníků", kde stojíme v první řadě a do kterých patří také Polsko, Slovensko, Maďarsko a část bývalé Jugoslávie, tedy ona kdysi německými a vídeňskými intelektuály a politiky vzývaná Mitteleuropa (viz Mitteleuropa Friedricha Naumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války). Tento plán již několikrát ztroskotal.
Jedinou reálnou možností je zkusit vrátit se na začátek a vytvořit a modernizovat stát - po politické marginalizaci všech pseudonáboženských hnutí (tak jako Josef II. zlikvidoval tehdejší vše ovládající církev a Teng Siao-pching "tvrdé jádro maoistů včetně představitelů Rudách gard").
Pokud ne, skončíme jako RVHP. Bez peněz, bez skutečné inteligence a kdo přijde, ten si nás vezme.
Čekatelů je mnoho. Obnovené Rusko, fanatičtí muslimové, Turecko, Čína…
Tato cesta skončila. Ukrajina je hřměním na obzoru. A Německo, k němuž se upínají touhy mnoha eurofilů, že stabilizuje EU, je zevnitř ideově vyžíráno třemi až pěti miliony tamních muslimů, jejichž hodnotový systém a ideály jsou v naprostém rozporu s hodnotami evropské civilizace.