Postup Putinova Ruska ve východní Ukrajině před nás staví novou otázku, na kterou, obávám se, nejsme připraveni. Ta otázka je zdánlivě jednoduchá, ale její konotace nejsou triviální. Co jsme ochotni udělat pro dlouhodobou obhajobu našeho životního standardu, našich hodnot a našich priorit? Nejde o žádnou imaginární otázku, která by před nás stavěla dilemata války a míru, souboje s ruskými tanky nebo jiné formy ozbrojeného vystoupení. Jde o velmi jednoduché a velmi pragmatické rozhodování.
Rusko je nepochybně světová velmoc, která je zastoupená ve všech podstatných světových rozhodovacích platformách od Rady bezpečnosti až třeba po kulturní UNESCO. Ale na čem fakticky stojí ruská, tolik proklamovaná velikost? Jistě, jedná se o největší stát světa, který leží na dvou kontinentech, který se významně podílel na ukončení druhé světové války v Evropě. Kromě velikosti a historické role Ruska také platí, že tento stát disponuje politickou i vojenskou silou schopnou konkurovat prakticky jakékoliv moci a kdekoliv na zemi. Z čeho pramení taková síla Ruska? Jistě se shodneme, že to není z jeho technologické převahy nad zbytkem světa. Rusko není generátor nových objevů, nových technologických výstřelků, Rusko nestojí v čele vědeckotechnologické revoluce. Stačí se podívat na přehledy registrovaných patentů, objevů nebo jakékoli hodnocení vědeckého výkonu. Bohatství a z toho vyplývající síla Ruska plyne pouze a jenom z exportu nerostných surovin. Několikanásobné zvýšení ceny ropných produktů a zemního plynu v první polovině 90. let zachránilo ekonomiku Ruska v pozdním jelcinovském období a vybudovalo ekonomickou sílu Putinova Ruska. V současné době je jeho ekonomika založena pouze a jenom na vývozu surovin a země je proto obr na hliněných nohou.
Protože velkou část svého surovinového vývozu směřuje do zemí východní, střední a částečně i do západní Evropy ropovody a plynovody, které byly vybudovány již v minulém období, dostávají se tyto státy, ale vlastně celé evropské společenství do poněkud delikátní situace. Na jednu stranu významná závislost především na zemním plynu z Ruska umožňuje nepřímé nebo dokonce v případě Ukrajiny i přímé ekonomické vydírání a na druhou stranu platby za odebraný plyn posilují mocenskou Putinovu politiku.
Změna dodavatelů těchto medií je technologicky i finančně náročná. Postavení nového South Streamu je spíše v rovině úvah a nikoliv v rovině reality. Přesto jedna možnost pro střední Evropu existuje. Spojené státy prokázaly, jaký strategický význam má břidlicový plyn. USA se staly ze země závislé na dovozu energií, ropy a plynu, zahájením těžby břidlicového plynu čistým exportérem těchto komodit a mimochodem velmi intenzivně snižuje i ceny černého uhlí na světových trzích. To znamená i zcela konkrétní dopad pro důl Paskov .
Jako obyvatelé, občané střední Evropy nyní stojíme před značným dilematem. Chceme být přímo nebo nepřímo vydíratelní Putinovým Ruskem prostřednictvím utahování kohoutků ropovodů a plynovodů? A současně chceme i nadále platbou za dodávky energií dál posilovat tuto poněkud agresivní velmoc? Nebo můžeme zahájit kroky vedoucí k snížení závislosti na Rusku? Otevření těžby břidlicových plynů takovou šanci nabízí. Evropské země (např. Polsko, Česko) disponují poměrně rozsáhlými potenciálními zdroji tohoto typu energie a její těžba je technologicky zvládnutá. Proti těžbě na druhou stranu stojí přirozená snaha o zajištění kvalitního prostředí a zvýšená citlivost na jakékoliv poškození životního prostředí.
Stojí před námi dilema. Musíme se rozhodnout, co je pro naši společnost větší hodnotou. Kvalitní životní prostředí bez jakékoliv domnělé nebo reálné hrozby narušení životního prostředí, nebo ekonomická, energetická soběstačnost, a tedy i nezávislost na jakýkoliv mocenských ambicích Putina?
S jistou mírou nadsázky se můžeme rozhodnout, co pro nás představuje větší hrozbu. Ruské tanky (zatím) na hranicích Ukrajiny nebo těžba břidlicového plynu v sousedství?
Obávám se, že zatím je košile bližší než kabát.