Země, po které tradičně pošilhává česká levice, má experiment se silným státem za sebou Kde je řeč o daních a sociální ochraně, obhájci silného státu zpravidla dříve nebo později vytasí trumfové eso: Podívejte se na Švédsko. Takové vysoké daně, a jak pěkně prosperuje. Anebo byste raději žili v Somálsku, vy pošetilí liberálové?
Švédsko je nesmírně zajímavá země, která stojí za pozornost nejen díky ekonomice. Vyplatí se ovšem znát princip fungování švédské ekonomiky, protože je pak možné vyhnout se některým nebezpečným omylům či polopravdám. Například ohledně daní. Doby, kdy Švédsko bylo nejhorším daňovým peklem na světě, jsou již minulostí. Spisovatelka Astrid Lindgrenová se kdysi ptala finančního úřadu, jak je možné, že jí vyměřil daňovou sazbu přesahující sto procent základu. Řekli jí, že vskutku nejde o administrativní chybu, opravdu má zaplatit na daních více, než vydělá. Ale tento bizarní příběh byl jen dokladem anomální doby, která trvala historicky relativně krátce: zhruba od poloviny 70. let někdy do let devadesátých.
Dnešní švédský stát vybírá na daních sice hodně peněz, ale zátěž není zdaleka tak drtivá jako v některých jiných státech. Pro některé české levicové politiky bylo překvapením, že švédská daň z podnikových zisků činí od ledna 2013 jen 22 procent. Pravda, je to stále o tři procentní body více než v sazba daně právnických osob v Česku, ale ve srovnání například s USA (průměrně čtyřicetiprocentní mezní sazba v závislosti na lokalitě) je to daňový ráj.
Největším překvapením jsou však švédské daně z mezd a jiných osobních příjmů. Posuzovat izolované daňové sazby je v tomto případě metodická chyba. Význam má jedině srovnání, které bere v úvahu nejen daň z příjmu, ale i sociální, zdravotní a jiné podobné daně. (Sociální "pojištění" je samozřejmě rovněž daň, nenechme se mýlit názvem.) Je třeba počítat i s "neviditelnou" částí odvodů, které platí zaměstnavatel jako by "za" zaměstnance.
Český zaměstnanec, který pobírá hrubou mzdu blízkou průměru (25 000 Kč), stojí zaměstnavatele ve skutečnosti 33 500 korun. Z těchto celkových mzdových nákladů však dostane na účet jen 19 295 korun. Celková míra zdanění bude 42,4 procenta. Počítáme s bezdětným, který nemá nárok ani na jiné úlevy. Švédský zaměstnanec, který má zhruba průměrnou mzdu (28 880 SEK), stojí zaměstnavatele celkem 33 261 švédských korun měsíčně. Opět počítáme s bezdětným pracovníkem. Ve Švédsku se daně mírně liší podle okresů, takže počítáme s obyvatelem Stockholmu. Pracovník obdrží čistou mzdu 22 398 švédských korun. Celková míra zdanění mzdy bude 32,7 procenta. To nevypadá tak docela jako daňové peklo, že ne?
Pracovník s českou minimální mzdou 8500 korun je celkově daněn 33,6 procenty. Švédsko nemá minimální mzdu, ale v praxi se málokde platí méně než 16 tisíc korun hrubého měsíčně. Této mzdě odpovídá celková daň 29,3 procenta. Nutno podotknout, že tato mzda, která odpovídá 54 000 českých korun, představuje ve Švédsku skutečné příjmové dno. Tato zátěž obsahuje i církevní daň (kyrkoavgift), která je nepovinná a vztahuje se jen na členy státní luteránské církve.
Na druhé straně, Švédsko je zhruba mzdově rovnostářské jako Česko, takže zaměstnanců s několikanásobkem průměrného platu je málo. Pokud byste ve Švédsku vydělávali 74 tisíc hrubého měsíčně, platili byste na daňové zátěži celkem 47 procent. Skoro přesně shodnou míru daňové zátěže byste platili i v Česku s hrubým příjmem 74 tisíc korun měsíčně. (Shoda je samozřejmě čistě náhodná.)
Nejvyšší zátěž mají v Česku zaměstnanci s 99 tisíciměsíčně: u nich se již projeví progrese daná odpočitatelnými položkami, ale ještě se neprojeví vliv pojistného stropu. Je to možná správné z hlediska daňové teorie, ale v praxi tato konstrukce vyvolává nepříjemný pocit neférovosti: snaživec, který to dotáhne až ke stotisícovému platu v českých korunách, je zdaněn 47 procenty, zatímco jiný, který dosáhne třeba na půl milionu měsíčně, platí celkově jen 37 procent. Pro srovnání, Švéd s platem půl milionu tamních korun měsíčně zaplatí na daních 59 procent. Ale takových je možná několik v celé zemi.
Z makroekonomického hlediska se ukazuje, že pravicová vláda premiéra Fredrika Reinfeldta, který je v úřadu od roku 2006, opravdu dělá, co se od umírněné pravice očekává: pomalu, ale jistě snižuje daně. Zaměstnanec se 74 tisíci korun měsíčně zaplatil v roce 2005 celkově přes 59 procent na daních a odvodech. S poklesem daňové zátěže jednotlivců klesají i podnikové daně. Klesají i veřejné výdaje.
A světe div se, Švédsko dokázalo zvýšit míru hospodářského růstu, snížit veřejné zadlužení a vyhnout se evropské finanční krizi. V roce 1997, ještě v období švédského "socialismu", stát utrácel dvě třetiny HDP a celkový dluh činil 74 procent HDP. Nyní Švédsko utrácí jen kolem poloviny HDP (ano, stále je to hodně), přičemž dluh poklesl k jedné třetině HDP.
Švédsko má zajisté daleko ke klasicky liberálnímu ideálu minimálního státu. Nicméně svůj experiment s maximálním státem si již odbylo a poučilo se: tudy cesta nevede. Éra největší švédské prosperity se však datuje ještě před epizodu "švédského socialismu". V roce 1959 švédský stát vybíral jen 31,6 procenta HDP na daních a odvodech. Z dnešního pohledu šlo o extrémně liberální a úsporný stát. V současné době žádný stát v Evropě nedokáže být takto úsporný.
Šťastné Švédsko, které má Reinfeldta, nízkou míru korupce, kvalitní státní aparát a další přednosti. Má samozřejmě i problémy. Velkorysé sociální výdaje lákají k mohutnému zneužívání, švédské domácnosti jsou dosti zatíženy hypotékami. A tak dále, nějaké problémy jsou všude na světě.
Co je podstatné: Švédsko ukazuje, že je možná cesta tam a zase zpátky. Své bohatství získalo jako ekonomicky liberální země, vyzkoušelo si extrémně drahý stát a nyní se postupně vrací k normálu. A jde to i bez krachů nebo revolucí.
Naopak bývalá česká takzvaná pravicová vláda zvyšovala daně v období recese. Tím ji prodloužila a prohloubila. Dostali jsme se ve zdanění mezd nad švédskou úroveň při české kvalitě veřejné správy. Děkovné dopisy zasílejte - víte komu.
LN, 23.1.2014