Obchodní dohoda EU–USA zlevní zboží z Ameriky. Ale proč po něm vlastně prahneme?
Tu situaci zažil asi každý, kdo si někdy nechal poslat balík z amerického e-shopu. Výhodný kurz dolaru a často mnohem kvalitnější zboží než v českých internetových obchodech nakupujícího potěší a platba kartou přes oceán z něj udělá tak trochu světáka. Hřejivý pocit, že jsme součástí globální ekonomiky, ale přejde v lehké mrazení poté, co balík dorazí do české kotliny. Celní úřad vyměří daň z přidané hodnoty a clo a pošta si naúčtuje stovku navrch za to, že za vás formality vyřídí. Pokud zrovna nenakupujete špičkovou fototechniku za mnoho desítek tisíc korun, administrativní bariéry výhodný deal zkazí tak, že si na e-shop za velkou louží propříště necháte zajít chuť.
Možná už za dva roky by tomu mohlo být jinak. Evropská unie a Spojené státy chtějí do roku 2015 dojednat největší obchodní dohodu, která kdy na této planetě fungovala. Ve vzduchu takové ujednání viselo dlouho, teď teprve podle eurokomisaře pro obchod Karla De Guchta získalo ten pravý "drive". Zmínka o zóně volného obchodu byla ostatně po nezbytných gratulacích tím prvním, co německá kancléřka Angela Merkelová připomněla americkému prezidentovi Baracku Obamovi po jeho znovuzvolení.
V rámci globálního obchodování dohoda EU–USA dává smysl. Obchod s Evropou je pro Američany mnohem důležitější než s Čínou a pro Evropany to platí jakbysmet. Transatlantická vazba tvoří polovinu ze světového hospodářského produktu a žádná obchodní tepna není tak vytížená. Je pravda, že výčet skvělých epitet, která doprovázejí zprávu o zahájení rozhovorů, na jejichž konci by měla být velká superzóna volného obchodu, poněkud pokulhává za realitou.
Američané s Evropany jistě mohou navenek fungovat jako jediný trh, dosud jsou ale v mnoha oblastech tvrdými rivaly. Připomeňme jen souboj na nebesích, který vede evropské konsorcium Airbus s americkým Boeingem. Když už jsme u těch "nej" – je to nejsložitější a největší spor, který kdy Světová obchodní organizace řešila. A stále nemá konce.
Ani samotná jednání o uvolnění celních bariér nemusejí nic znamenat. Podobná dohoda o volném obchodu byla na stole už v roce 1998. Tehdy ji odmítli Francouzi a ani Američané se nakonec moc nesnažili o její restart. Jenže tehdy bylo sousloví finanční krize na obou stranách oceánu jen heslem z učebnice hospodářských dějin a Američané byli světovým policajtem s renomé opravdové velmoci.
Globální ekonomický pakt obepínající půl zeměkoule se může zdát příliš odtažitý a řeči o "zájmu evropských občanů" jen další floskulí propagátorů federalizace EU.
Tentokrát je to ale jinak. Mezikontinentální dohoda EU–USA bude mít dopad na tisíce domácností mezi Aší a Bukovcem, nejvýchodnějším cípem Česka. A také na stovky lokálních výrobců a prodejců, kterým globální superdohoda možná poněkud paradoxně zajistí lepší přístup na domácí trh. Je velká šance, že z českých měst zmizí nesmyslné butiky, kde jsou k mání americké džíny za trojnásobek ceny běžné v USA a kde se i prodavačky titulují "asistentky prodeje". Podobně jsou v Česku odíráni zákazníci, kteří si chtějí pořídit mobil či tablet od výrobce s logem nakousnutého jablka, nehorázné marže požadují někteří obchodníci za golfovou výbavu nebo lyže s logem Made in USA. Konec daní a cel by takovému "nákupu zboží za účelem dalšího prodeje", jak zní zřejmě nejuniverzálnější živnost v Česku, učinil přítrž. Za férové ceny už se přeprodávat s velkým ziskem nevyplatí.
Představa, že butik na rohu zavře kvůli nové dohodě Američanů s Evropany a na jeho místě vznikne pekárna, kde se nebudou jen rozpékat polotovary vyrobené kdesi v Belgii, je samozřejmě z říše snů. Jenže lidé nežijí pouze z reality, ale také z očekávání, tužeb a iluzí. Ne náhodou zamířily hned v několika vlnách statisíce Evropanů za velkou louži, aby si tam splnily svůj americký sen.
Zprávu o tom, že se naše představa o americkém materiálním blahobytu volně přesune do Evropy, nemusíme brát tak, že dostaneme šanci koupit si kvalitnější zboží za lepší ceny. Můžeme zároveň začít uvažovat o tom, jestli americké zboží není náhražkou za věci, které jsme kdysi v Evropě uměli poctivě vyrobit a férově prodat.
Týdeník EURO 8/2013, 18.2.2013