Pohádky Zemanovy babičky naši ekonomiku nenastartují
Nově zvolený prezident Miloš Zeman chce s politickými stranami jednat o opatřeních na podporu investic do české ekonomiky. Bez dostatečného objemu investic podle Zemana nevzniknou nové pracovní příležitosti a my se odsoudíme k budoucí zaostalosti.
Nastupující prezident Miloš Zeman se ve své čerstvé funkci hodlá profilovat jako ekonom. Současná i budoucí vláda i lid v podhradí od něj tudíž uslyší poměrně dost hlasitých rad. Ta o tom, že nejlepší by bylo začít stavět půldruhého století plánovaný kanál Labe - Odra - Dunaj, patří a bude patřit k těm špatným.
Je zcela evidentní, že oněch čtvrt bilionu korun, pokud bychom je měli k dispozici, lze utratit za zcela jiné projekty, které opravdu pomohou této zemi k dlouhodobému a udržitelnému růstu. Je jasné, že těžkému průmyslu na Ostravsku by nejlépe vyhovovalo pořádné globální oteplování, které by zaplavilo Polsko a z Katovic se stal nový Rotterdam, ale pokusit se nahradit tuto variantu vodní cestou po českých a slovenských řekách by kromě krátkodobého efektu pro pár stavebních firem české ekonomice přineslo pramálo. Šlo by jen o megalomanskou obdobu turisticky atraktivního Baťova kanálu na Zlínsku. A vlastně moderní obdobu pražské Hladové zdi na Petříně. Jen by ji nestavěli hladoví Pražané, ale slušně živení Ukrajinci.
Přiškrtit, ale neuškrtit!
Na druhou stranu Zeman má pravdu v tom, že pro vládu je nejefektivnější cestou, jak pomoci v této chvíli ekonomice, rozvoj investic do infrastruktury. Ke stejnému závěru dospěla nedávno i studie OECD, která srovnávala efekty různých vládních opatření z hlediska jejich dopadu na růst ekonomik v jednotlivých členských zemích. A je také pravda, že vláda v posledních třech letech kroutí vládním investicím krkem ve snaze udržet trend snižování deficitu státního rozpočtu.
Miloš Zeman se sám označuje za keynesiána, a tudíž by asi až tak na nějakou tu sekeru nekoukal. Podívejme se tedy trochu na možnosti keynesiánské politiky v Česku. A nehleďme chvíli na to, že v minulosti bylo celkem jasně prokázáno, že nic z toho proti krizi ve skutečnosti nefunguje a keynesiánskou cestou se z krize ještě nikdo nedostal.
Celkový dluh Česka není nijak astronomický, na rozdíl od většiny Evropy, kde dosahuje zhruba devadesáti procent hrubého domácího produktu. Už to fakticky znemožňuje stimulovat ekonomiku vládními výdaji. Když je stát na hranici státního bankrotu, je oživování růstu dalším státním dluhem, řečeno politicky korektně, hloupost. Česko na hranici bankrotu rozhodně není. Což ale neznamená, že se tam nemůže ve velmi krátké době dostat. Roční deficit hospodaření státu ve výši tří procent HDP je už sám o sobě dostatečně silným prorůstovým stimulem, který by se v žádném případě neměl zvyšovat, pokud opravdu nechceme vyrazit na řecké ostrovy.
Hezká slova, skutek utek
Přiznejme poctivě, že Zeman říká: neprožírejme zdroje, ale investujme je do budoucnosti. To by podepsal nakonec i největší kritik keynesiánství, český rodák Josef Alois Schumpeter. Ale vem na dlani chlup. Nějaká ta miliarda se na provozu státu či zneužívaných sociálních dávkách ušetřit ještě dá, ale moc těch miliard nebude a na mnoho kilometrů dálnic či železnic to nestačí. Pak už jsou jen penze a platy státních zaměstnanců. Za Zemanova premiérování vláda ani na jednom nijak zvlášť nešetřila.
A zvýšit daně? Zeman je pro. Zvýšení daní z příjmu znovuzavedením progresivního zdanění toho moc nepřinese, protože těch bohatých, jichž se to týká, je příliš málo a dovedou před daněmi účinně utéct. A masa lidí s nadprůměrnými, ale nijak dramaticky vysokými příjmy je dnes zdaněna už více než dost.
Samostatnou kapitolou je Zemanův návrh zvýšit sociální pojištění o dva procentní body a tím zalepit díru v penzijním účtu. To je ještě horší nápad než stavby výše zmíněného vodního díla.
Sebere rodinám 12 tisíc ročně?
Sociální pojištění je u nás už dnes jedno z nejvyšších na světě. Dvě procenta z průměrného příjmu tvoří nějakých pět set korun měsíčně, tedy šest tisíc ročně. A o ty přijde zaměstnanec i v případě, že půjde o zvýšení, kterým bude zatížen zaměstnavatel. Ten totiž nemá šanci promítnout tento růst nákladů za současné situace na trhu do cen, takže o tuto částku pokrátí růst platů či sníží počet zaměstnanců. Nebo poklesne jejich konkurenční schopnost a přijdou o zakázky, což bude mít nakonec stejný dopad. Pro domácí poptávku to prostě bude mít stejný dopad, jako když se průměrné rodině sníží disponibilní příjmy o dvanáct tisíc ročně. To skutečně není málo a výrazně to převyšuje dopady veškerého zvýšení DPH, jehož jsme v poslední době byli svědky.
Je pravda, že z Hradu je možné hlásat cokoli a svět se nezboří, protože v našem systému rozhoduje parlament. Avšak dá se o tom docela hezky a velmi zaujatě diskutovat. A je docela dobře možné, že po opadnutí euforie z vítězství ve volbách se dočkáme i racionálnějších a méně revolučních názorů a konceptů, na nichž je tak okatě vidět jejich původ v říši pohádek.
MfD, 30.1.2013
Autor je šéfredaktor týdeníku EURO