Co hrozí eurozóně?
Slovenská vláda se v eurokrizi dosud chovala neobyčejně odpovědně a plnila své povinnosti vůči své zemi. Avšak tlak na to, aby se Slováci zařadili do šiku neznámo kam pochodujících evropských vlád, roste a také v Bratislavě se objevují požadavky revize dosavadní politiky.
Nejoblíbenějším argumentem je odkaz na tzv. „Lehman efekt“, který má zřejmě vyvolat dojem katastrofy biblických rozměrů. Ani ve snu by mě nenapadlo podezřívat autory a přívržence tohoto scénaře ze zastrašování a manipulace veřejnosti. Pozoruhodné však je, že finanční experti na jedné straně používají literární jazyk na popis apokalypsy po pádu Řecka, ale zároveň jsou schopní uvést velmi přesné údaje ohledně toho, kolik peněz je třeba na další financování bankrotujících členů eurozóny. Že by proto, aby si každá země mohla dopředu vypočítat, kolik od ní spekulanti budou v budoucích letech kasírovat?
Přívrženci nekonečného navršování eurovalu mají také zvláštní sklon k tomu přehlížet některá poměrně samozřejmá fakta a pravděpodobné vývojové tendence.
Opravdu kuriózní je často opakované tvrzení, že záchrana eura pro Řecko je předpokladem k zachování politicky sjednocené Evropy. Že by mi něco uniklo? Mám totiž spíše dojem, že eurozóna má problémy právě proto, že Evropa není politicky sjednocená. A navíc by se minimálně stejně věrohodně dalo tvrdit, že financování nesolidně hospodařících zemí povede přímou cestou k rozkolu Evropy.
Podivný je i zvláštní sklon k vytěsnění některých skutečností. Kupříkladu bych řekl, že k tomu, abychom rozpoznali, že Řecko je jenom předkrm a že spekulanti, poté, co bude zajištěno jeho financování, zautočí na Španělsko a Itálii, není třeba studovat na špičkových amerických univerzitách. To dá prostě selský rozum.
Co by mohlo pomoci?
Potíže mnohým zřejmě dělá pochopit to, že spekulanti budou tak dlouho zkoušet, kolik lze z Evropanů vyždímat, až eurozóna dokáže, že nebude financovat další a další státy. Věřit tomu však spekulanti budou jenom tehdy, když dojde alespoň k jednomu konkurzu a tím i ke ztrátě jejich sázky. Jinak se eurozóna proti agresivní energii spekulativního kapitálu ubránit nedokáže. „Stabilizace“ eurozóny sedmnácti je možná pouze za cenu toho, že její vlády odsoudí své občany na desetiletí „nucených prací“ pro finanční průmysl. Pochybuji, že je to dlouhodobě politicky průchodné.
Slovenská politická elita (nejenom vládnoucí koalice) by měla euroval odmítnout také tehdy, jestliže jí záleží na zachování eurozóny a na stabilitě vlastní měny. Ekonomická sourodost a tím i pravděpodobnost přežití eurozóny vzroste totiž právě tehdy, když ji opustí bankrotující země. Navíc tak vznikne věrohodný tlak na další problematické členy a donutí je ke skutečně efektivnímu konzolidačnímu úsilí. Nekonečné platby na konta spekulantů naopak eurozónu dále podkopávají a zvyšují pravděpodobnost toho, že se nepodaří zachovat ani její funkční jádro.
Na konci první dekády své existence je eurozóna v krizi. Na konci druhé dekády již nebude existovat vůbec nebo za sebou bude mít radikální změnu. Historická zkušenost hovoří spíše proti jejímu udržení.
Co hrozí Slovensku?
Může se Slovensko vzepřít vůli mocných? Co se zeptat takto: Může si EU dovolit, potrestat ne právě bohatou zemi eurozóny za to, že se snaží solidně hospodařit a nezvyšovat svou zadluženost beznadějným oddalováním konkurzu nezodpovědně hospodařících států? Za co stojí ethos evropského sjednocení, když se vláda, která plní svou povinnost, musí obávat potrestání „shora“?
Na rozdíl od Řecka a jiných zemí „slunce a vína“ splnilo Slovensko, zatížené navíc hypotékami desetiletí socialistického budování, naprosto korektně podmínky pro vstup do eurozóny. Vzalo na sebe všechny tyhle štrapáce proto, aby muselo „znárodnit“ cizí dluhy a doplácet na to, že mocné západoevropské státy prováděly europrojekt od samého začátku lehkomyslně a neprofesionálně a když teď zbývají jen bolestná řešení, tak je odmítají uskutečnit?
Moc patetické? Tak jinak. I ze zcela pragmatických důvodů by slovenská vláda udělala dobře, kdyby při rozhodování o eurovalu brala ohledy především na občany své země. Když totiž svým souhlasem nerozlobí evropské nadřízené, nemůže se spolehnout na to, že se jí za to Brusel, Berlín nebo Paříž odvděčí tím, že zajistí Slovensku prosperitu a jí samotné stabilitu. Oba cíle musí bratislavská koalice dosahovat na vlastní účet. A je přece zřejmé, že tím, jak bude slovenská vláda nucena po léta vyškrabovat další a další desítky milionů, bude současně podkopávat ekonomickou a politickou stabilitu země.
Upravený článek pro SME
Převzato z blogu autora s jeho svolením
Autor je ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství, Hamburk