Potvrzuje se platnost ekonomické teorie, která považuje měnu za jeden ze základních atributů státu, tedy celku, který ve všech svých menších částech, regionech, dosahuje téměř shodné ekonomické úrovně. Celkům se stejně vyspělou ekonomikou pak společná měna vyhovuje, zatímco rozdílně rozvinuté oblasti směřují k rozpadu. Eurozóna takovýmto homogenním celkem zcela určitě není a nebyla jím ani v dobách plánování svého vzniku.
Země používající společnou měnu nemůže v případě svých problémů svou měnu devalvovat nebo alespoň snížit úrokové sazby. Kdyby mělo Řeckou stále svou drachmu, ta by sama už volně při prvních náznacích velkých problémů depreciovala o desítky procent a řecká ekonomika by se stávala konkurenceschopnější. Zboží z dovozu by Řekům zdražilo, takže by upřednostňovali domácí produkty, zatímco dovolená v jejich zemi by pro zahraniční turisty naopak výrazně zlevnila, takže už teď by Řecko bylo v lepší situaci, než je dnes. Depreciace drachmy by způsobila zároveň pokles mezd, a nebylo by tak třeba direktivních zásahů a snižování nominálních mezd vyplácených v eurech, což musí v Řecích budit dojem, že jsou v roli „nesvéprávných loutek“.
Na jaře bylo možné nalézt na internetu na portálech, které se baví zveřejňováním různých konspiračních teorií, nalézt zprávu o chystaném návratu Německa k „Nové marce“. K uskutečnění náhlé a neohlášené měnové reformy mělo dojít někdy o Velikonocích. Vzhledem k téměř nulové relevanci takovýchto zpráv by nemělo smysl se tímto zabývat. Nicméně případné „supereuro“ by bylo také takovou měnovou reformou. Bude pak v případě vzniku problémů u bohatších zemí docházet k dalším měnovým reformám, až bude mít nakonec každá členská země EU své vlastní euro?
Pokud skutečně dojde k rozdrobení jednotné měnové unie, bude mít tento rozpad za následek jen další snížení důvěry v celý euro-projekt doprovázený nejistotou na finančních trzích, hromaděním hotovosti či případně další nárůst ceny zlata, jehož neustále rostoucí cena není zrovna tím nejlepším indikátorem ekonomického oživení.