Schizofrenie EU, ale i ochránců přírody týkající se biopaliv je přitom nejlepším důkazem, že diskuse o jejich produkci a (ne)výhodách z toho pramenících není zdaleka u konce, a definitivní tak není ani povinnost členských zemí zmiňovaného desetiprocentního podílu biopaliv za deset let dosáhnout. Zároveň je postoj EU důkazem, že biopaliva nejsou ani žádným spásonosným energetickým a ekologickým řešením, ale ani totálně nebezpečným strašákem. Stručně řečeno – zatímco přiměřená výroba části pohonných hmot z některých zemědělských surovin má zejména v případě likvidace části jejich nadprodukce určitou logiku, průmyslový byznys ústící do využití všech možných zemědělských ploch k výrobě surovin pro biopaliva logiku nemá. Jde tedy o to, co je přiměřenou výrobou.
A tady je třeba signál z EU správně přečíst. Komise fakticky totiž neřekla nic jiného, než že biopaliva uváděná na trh musí být certifikována, tedy že nesmí být produkována na úkor kvality životního prostředí. Tím ovšem komise fakticky přiznala, že biopaliva na úkor životního prostředí již vyráběna jsou. Verdikt EU je tedy vlastně prvním pokusem o regulaci jejich produkce. Certifikace biopaliv je ovšem také nástroj, jak zabránit dovozům biopaliv do EU z jiných částí světa, zejména z obou amerických kontinentů. Je to tedy také takzvaná netarifní překážka zahraničního obchodu, což může mít dohru v rámci Světové obchodní organizace WTO. Cílem certifikace je totiž primárně ochránit evropské zemědělce před neevropskými zemědělci a umožnit jim nadprodukci hospodářských plodin prodat na trhu na úkor zemědělců odjinud, byť nejde o potravinářské, ale technické využití.
To je opět možné vnímat jako signál, který veřejně přiznává, že biopaliva jsou předmětem globálního obchodu a že na přesun biopaliv mezi kontinenty je nutné použít – nějaká další paliva. To jde ovšem poněkud proti duchu předpony „bio“ před slovním základem palivo. Světový obchod s biopalivy je přitom zcela přirozený, jde o zboží jako každé jiné. Rozdíl je ovšem v tom, že zatímco potraviny nebo průmyslové suroviny v případě, že na příslušném trhu nejsou dostupné, k běžnému životu potřebujeme, u biopaliv to neplatí.
Úmysl rostoucí produkce surovin pro výrobu biopaliv je také nutné dát do souvislostí s dalšími energetickými ambicemi našich, ale i evropských i neevropských zemědělců a politiků. Jde například o výrobu energie z bioplynových stanic, výrobu elektřiny pomocí solárních panelů na zemědělské půdě, produkci obilí, rychlerostoucích dřevin nebo prostě dřevin na výrobu tepelné energie, výstavbu obřích větrníků na výrobu energie z větru a tak dále. Je totiž zřejmé, že každý díleček (u solárních panelů velký díl) přispívá k rostoucí ceně energií obecně, což v období celkového šetření není pro spotřebitelskou veřejnost dobrá zpráva. Jde ale také o nadměrné využívání zemědělské půdy a obecně průmyslové vytěžování krajiny, které snižuje její potenciál zadržovat vodu a zvyšuje riziko povodní a sucha.
Samozřejmě že každý z představitelů jednotlivých obnovitelných zdrojů vyčíslí, že právě ten jeho dílek nemá na přírodu a krajinu zas tak rozhodující vliv. Jenže kousek po kousku onen vliv roste a poroste, nebude-li dostatek soudnosti tento proces zabrzdit. Například v ČR je podle všech dostupných údajů průmyslové využívání zemědělské půdy na hranici, spíše však za hranicí přirozené únosnosti. A to tu ještě nemáme tisíc bioplynových stanic, jak plánuje agrární komora. Přitom právě bioplynky představují patrně nejlepší alternativu produkce obnovitelných zdrojů, když už se do nich svět tak zamiloval. Kromě likvidace části nadprodukce totiž likvidují i zemědělský, ale i potravinářský či jiný odpad, který by stejně bylo nutné zlikvidovat.
Musíme si ale vybrat – buď budeme vyrábět co nejvíce surovin pro biopaliva, nebo budeme stavět tisíce bioplynek, nebo budeme mít zem posetou tisíci větrníky. Rozvoji solární energie, zejména na zemědělské půdě, už naštěstí zvoní umíráček. Za jak dlouho a v jakém stadiu rozvoje dojde na biopaliva, nevím. Ale mělo by.
Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.
Autor je agrární analytik