Práce na „švarcsystém“ je pro osobu takto pracující nevýhodná již z toho důvodu, že nemá nárok na dovolenou a pracující jedinec je postaven do role jakéhosi subdodavatele firmy, přičemž si individuálně konkuruje s jinými osobami vykonávajícími práci tohoto typu. Tento systém zavedl u nás do praxe po roce 1990 podnikatel Miroslav Švarc, který tak ze svých zaměstnanců udělal formálně osoby samostatně výdělečně činné. Přestože tento druh činnosti dnes není výslovně zakázán, je mnohými považován za systém umožňující daňové úniky. Právnická osoba navíc transferuje velkou část rizika podnikání na jedince, který pro ni představuje jen dodavatelský článek a se kterým může kdykoliv, zcela dle své libovůle, ukončit spolupráci, a dotyčný má tak nesrovnatelně horší pozici než klasický zaměstnanec. Nejedná se však o žádné české unikum.
Před pár dny jsem navštívil zajímavou přednášku sociologa profesora Jana Kellera, která byla zároveň „promotion akcí“ na jeho novou knihu „Tři sociální světy“, na které Jan Keller popisoval přechod od společnosti obyčejné nerovnosti ke společnosti naprosté sociální nesouměřitelnosti. Přednáška se týkala více témat a byl v ní zmíněn nový trend – odklon od někdejší ryze zaměstnanecké společnosti ke společnosti, kde již neexistuje tradiční firemní struktura, ale zaměstnanci jsou právě takovýmto „švarcsystémem“ stavěni do role dodavatelů a subdodavatelů firem, kdy si navzájem konkurují a jsou prakticky bez šance na vzestup v rámci firmy, jelikož již nejsou kmenovou součástí firem. Pokud mezi sebou svádí na trzích tvrdý konkurenční boj firmy, je vše v pořádku. Je v pořádku a zcela etické, aby spolu soupeřily fyzické osoby v znevýhodněném postavení? Podle Jana Kellera tento typ práce na neplnohodnotné zaměstnanecké vztahy dnes např. v Nizozemí vykonává až 40 % práceschopné populace a v tradičně zaměstnaneckém Německu, které se tomuto trendu díky své „bismarckovské“ tradici sociálního pojištění dlouho bránilo, 25 % pracující populace. V minulosti vykonávalo práce na klasický zaměstnanecký poměr 95 % pracujících. Na tomto procesu postupného „odzaměstnávání“ a na několika dalších aspektech, které však zabíhají již jinam, Jan Keller popisuje rizika sociálního deklasování a pádu středních vrstev.
Bylo by proto žádoucí, aby se opravdu podařilo zavést takové mechanismy, které by umožnily opětovný návrat k zaměstnanecké společnosti a omezily by ony neplnohodnotné zaměstnanecké vztahy.