Neviditelný pes

EKONOMIKA: Komunisté chtějí revoluci, zelení ji dělají

23.3.2007

Česká ekonomika v roce 2006 znovu poskočila o silných 6,1 %, čímž přesně zopakovala výkon z předminulého roku. První ukazatele roku letošního pak signalizují pokračování nebývalé konjunktury: průmysl přidal v lednu - oproti stejnému období loňského roku - skvělých 9,8 %, stavebnictví dokonce procent dvacet devět! Jakkoli lednové výsledky mohlo ovlivnit počasí (u průmyslu ovšem spíše negativně – viz zejména výrazný pokles spotřeby plynu, elektřiny a tepla), jde bezpochyby o trend pozitivní a zejména neutuchající. V rámci Evropské unie se tak Česká republika v produkci bohatství letos už jistě přehoupne přes 80 % průměrného výkonu EU, odskočí od dnes již znovu chudšího Portugalska a dotáhne se na Řecko.

Ano, naši prvorepublikánští předkové při těchto mých slovech musí ve svých hrobech doslova rotovat – vždyť české země se kdysi srovnávaly s Rakouskem, Japonskem, či Francií. Nicméně taková je - po čtyřiceti letech komunismu – realita. Uvědomíme-li si zároveň, že současné rychlé tempo růstu je (kromě faktoru dobře postavených ekonomických reforem ze začátku devadesátých let) zejména založeno na časově omezených efektech vstupu do Evropské unie, je nejvyšší čas pohnout s reformami. O nich se v Česku sice všechno ví, ale už deset let se o nich pouze mluví. Takové Irsko koncem osmdesátých let bylo zhruba v naší nynější pozici. Tamní vláda reformy provedla a irský hrubý domácí produkt (HDP) poté stoupal o 7-9 % celkem patnáct let!

Je něco podobného možné i u nás? Možné ano, pravděpodobné však nikoli. České země se totiž tradičně hemží různými věrozvěsty pokroku, zpravidla hysterickými blázny a nepoučitelnými šílenci – a to už od husitů, kterým se podařilo zničit téměř všechno ze systémových zásad obchodní civilizace.

Nemám nyní na mysli obavy z nedávných posledních vzdechů šéfa komunistů Vojtěcha Filipa (Falmera), který se ve svých smělých vizích vrací do Leninova mauzolea. Čeští bolševici jsou totiž mrtví a ví to každý, včetně chytřejších z nich samotných. Mají šílenou minulost, ve které ničeho rozumného a užitečného nedosáhli, a nemají proto co nabídnout. Jejich cesta je cestou bídy a strachu. Mají-li nějaké příznivce, jsou to vesměs hlupáci, lidé s pokročilým Alzheimerem, dále lidé, kteří KSČM vnímají jako obranu před výčitkami vlastního svědomí, a nakonec i konzumenti politických hesel, která konvenují jejich hrbaté duši. Nic víc.

Co považuji za aktuálně destruktivní, jsou politické praktiky socialistů a zelených. Socialisté sice často svými voliči pohrdají, sami se neztotožňují s tím, co v politice hlásají, prosazují a nakonec i realizují, nicméně košile je pro ně bližší než kabát: Politická klientela pro parazitování na systému tržního hospodářství tady je, tak proč toho nevyužít k dobytí politických pozic? Chce dost hlupáků zdravotnictví držet jako samoobsluhu bez (alespoň symbolické) pokladny? Pak socialista přispěchá na pomoc, bez ohledu na to, že se takto proplýtvají desítky miliard korun a omezené zdroje pak nestačí na léčení obtížnějších nemocí. Dovede si někdo představit plýtvání, které by nastalo po rozhodnutí, že chleba a voda budou zadarmo? U léků to nevadí?

Pokud je klientela, která ráda žije v pohodlí sociálních dávek, socialista přispěchá na pomoc opět. Že jiní toto darmožroutství musí zaplatit? A že samotní dlouhodobí programoví příjemci sociálních dávek stávají se celoživotními parazity a škůdci - svým způsobem i na sobě samých? To je nezajímá rovněž. Kam taková politická síla potom ale vede stát?

Podobná, ale spektrálně jiná, je pozice zelených. Zelení jsou věřící. Zpravidla věří, že nastává globální oteplení, věří, že je způsobené člověkem, a věří, že jde o proces, který člověku škodí. V takovéto fázi bylo socialistické hnutí někdy před sto lety – máme se tedy na co těšit. Tehdy socialisté také věřili, že jejich politika je moderní, pozitivní, nezbytná, nevyhnutelná a pokud jejich ideály nebudou prosazeny, lidstvo zahyne ve všeobecném kataklyzmatu. Co z toho všeho žvanění o zákonitě se „zhoršujícím postavení dělníků v Anglii“ nakonec zbylo?

Zelení nyní „moderně“ infiltrují jednu společenskou instituci za druhou. Školství, média, právo, ekonomika, nic není mimo sféru jejich zájmu. Mají – stejně jako kdysi socialisté - nekritizovatelný cíl (vždyť kdo by nechtěl čisté životné prostředí) a v žádné zemi ještě neuchopili absolutní moc (to přijde až po nějaké válce či případné atomové nehodě), takže nejsou známy praktické, a proto nezpochybnitelné důsledky jejich systémově ničemné činnosti.

Čím více ovšem tržní hospodářství (díky svému výkonu a demokratické podstatě) přispívá ke zlepšování i životního prostředí, tím více se zeleným daří jejich pomýlenými představami infiltrovat veřejné mínění a zákonodárství této země a krok za krokem likvidovat základní princip naší civilizační racionality – tedy tržně (na vědomí kohokoli nezávisle) vzniklou cenu a s ní spojený proces optimální alokace omezených zdrojů. Máme jejich patologickému tlaku na osvědčené struktury tržního hospodářství ustupovat? Jestli toto dále dovolíme (nejnověji například takzvaná „ekologická daň“ anebo bezrizikové “podnikání“ s mixéry oblohy), pak nejen nás, ale celou Evropskou unii čeká úpadek. Stav životního prostředí nevyjímaje.



zpět na článek